NEJKŘEHČÍ ZAČÁTEK NEJTVRDŠÍHO KONCE...
A víte a říkejte si co chcete, Hejátkův život je dramatický, jako byl třeba ten Majakovského nebo Jesenina. Neobviňujte mne, že tyto dva básníky vůbec mám tu odvahu přirovnávat k sobě, jen říkám, že jsou básníci a "BÁSNÍCI". Troufám si říct, že jsem jej ze všech jeho přátel znal nejvíce, už jen proto, protože jsem pro jeho čtenáře dělal webovou prezentaci (pjh.cz), a tak jsme spolu byli často v kontaktu. Jako správný básník byl věčně bez peněz, které potřeboval na různé věci. Nejčastěji však bohužel na chlast. A bohužel taky hned ze dvou důvodů. Tím prvním bylo, že se doslova před očima světa upíjel k smrti (i když třeba podotknout, že v té době psal své nejlepší básně!), druhým bohužel - směrem ke mně, protože ony peníze vždy nějakým zázračným způsobem (zkrátka jeho neskutečným darem slova), ze mě vždycky vymámil a to i přesto, že jsem se milionkrát předtím i milionkrát poté, co jsem mu je zaručeně naposledy půjčil zařekl, že už ode mne neuvidí ani "kopějku". Ale, abych mu také nekřivdil - sem tam platil i nájem nebo rozbité auto, bez kterého byl ve své maličké Zahrádce zalezlý jako hryzec v noře! A sem tam mi mé dluhy s velkými ovacemi dokonce i vracel, aby mi je po týdnu hned zase na něco smrtelně důležitého zpět vzal. Taky chci říci jednu zajímavost, kterou o něm málokdo ví - i když měl poslední (a to skutečně poslední desetikorunu) a šli jsme kolem bezdomovce, který něco uměl (většinou na něco hrál) - dal mu ji. Nebudu zastírat, že PJH pil skutečně hodně. Na začátku roku 2007 mu absolutně zkolabovaly ledviny, protože mu na jeho neustálé chronické záněty nosohltanu jeho obvodní lékař nasadil ATB (otázkou je dnes nakolik to byl záměr a nakolik nehoda), jejichž účinná látka jeho už tak neposedné ledviny a odrovnaný imunitní systém absolutně zničila. Paradoxní bylo to, že v té době skoro zemřel, protože v nemocnici v Třebíči, kde ležel na interně asi 3 týdny s teplotami 40 stupňů Celsia (a kde jejich jedinou jeho léčbou byly každý večer 2 ks Paralenu!!!), jej naštěstí převezli s již dialyzačními hodnotami a o 20 kg lehčího na nefrologické oddělení do Prahy do nemocnice na Karláku... Tam jej asi měsíc dávali dohromady a primář, který jej měl na starost prohlásil doslova: "To, že dnes ještě žije je z lékařského hlediska naprostý fenomén!" Problém byl však v tom, že sotva jej propustili z nemocnice a po dalších neskutečných komplikacích typu kortikoidů (Prednison, praktická ztráta zraku viz užívání Belladonny apod.), kdy celý otekl - rezignovaně začal pít znova. Paradoxní na tom byl fakt, že po asi půl roce se najednou jak oči, tak jaterní i ledvinové testy, při následných krevních výsledcích nějakou záhadou zničehonic zlepšily. Ale
i tak to byl začátek konce.
Poslední rozhovor jsem s tebou četl v na vystoupení "Potulné akademie" v lednu 2010 v klubu Boro v Brně, kam tě pozval kamarád a výborný básník Jaroslav Erik Frič. Co se dělo ten rok a půl? Jak žiješ? Píšeš? Umíráš? Pracuješ v klasické práci nebo bereš nějakou almužnu od sociálky? Ty, jakožto člověk schopný napsat novou "Věc Makropulos"? Žiješ jako žebrák a chodíš celý rok v roztrhaných ošuntělých šatech a v zimě v pantoflích od Vietnamců?
Momentálně vlastně nejvíc píši. Jsem strašně šťastný, že je konečně jaro. Počínaje říjnem a konče vždy tak březnem jsem ve své podstatě živý/mrtvý. Připadám si jako Caligula. Popravdě jsem se bál, že tuhle zimu už nepřežiju. Ne, že bych na tom byl zdravotně tak špatně, jako spíš - tady uvnitř ve mně, bylo prázdno a tak nemělo cenu žít, číst, psát, milovat. Neměl jsem nikoho a stále nemám, komu na mně záleží a když nemáš pro koho žít - ani prostě nemá cenu žít. S životem člověka, je to jako s existencí domu. Dokud dům žije a je obydlený, byť jedním člověkem, který tam má svá pravidla, zažívá v něm své smutky, radosti, lítosti, porody i úmrtí, ten dům nemůžeš jen tak kyvadlem zbourat. Během poslední doby, jsem ve své páté a nejnovější sbírce nazvané smířlivěji, oproti mým přechozím knihám: "Věchýtek Kasandřin" (která vyjde po mé smrti v roce 2012), napsal na tuhle situaci naprosto přesný a dokonalý verš:
-----------------------------------
Nemnoho přátel
avšak zástupy obdivovatelů...!
Zvládl jsem si kolem
prstu omotat i krále,
ale tahle přízeň je vždy
souputník v provizoriu...
Provinilý kritizováním vlády,
samozřejmě neoprávněně
(jak jinak!)
Cynik je lev škrtící laň,
dvojsečné zbroje moc!
I když zrovna nemá hlad
a nemusí být vůbec lovcem!
Přesto rád ožírá zvěřiny kost!!!
-----------------------------------
Ruský spisovatel, básník a politický aktivista Eduard Limonov, o tobě v nedávném rozhovoru řekl doslova: "Hejátko je jako raketa dlouhého doletu na už nehlídané vojenské základně". Každý z vinných se jej více či méně bojí, protože nejenže může ovlivnit (a on to také dělá!), politiku dané země, ale může svými názory, které mají ve svých úhlech pohledu obrovskou pravdu a jak napsal jeden můj český kolega - divím se, že ještě není uvězněný někde na Guantanamu, ovlivnit i určitou část a skupinu mladých lidí a toho se bojí každý režim, jako čert kříže...!
Hejátko je výjimečný tím, že i když by byl mučený a to at již fyzicky (o čemž se vůbec neví!), tak nenásilně (nemocničně) - bolest snáší velmi dobře a vždy a za každou cenu říká co si myslí!!! A to je dodnes pro všechny s ohledně něj nečistým svědomím, stále nebezpečné. Když jsem jej tehdy žlutého a polomrtvého v nemocnici navštívil - nechápal jsem! Oni jej postupně zabíjeli a nikdo ani necekl! Toho se bojí každý režim - jedno jaký a jedno kde! Vždyť málokdo ví, že seděl (protože to sám zatajil!) 3 týdny ve vazební věznici přesně v období 16. 8. - 1. 10. 2007 ve vězení v Rosicích u Brna. Tady byl mlácen, bez jediného advokáta, bez hygieny a dokonce o tom neexistuje ani jediný administrativní záznam. Po propuštění bylo zapsáno do papírů ÚP a jeho složky BIS/Nepřítele státu (s krycím názvem PJH), že byl po celou dobu v nemocnici nemocen, jakožto ležák, čímž se z toho vylhali a dokonce, že pobíral nemocenskou dávku, což byl vrchol drzosti, protože kdyby mu tehdy nedali peníze lidé jako Alexej Mikulášek nebo Libor Šmehlík, nejspíše by chcípl hlady!
Jsi tak neskutečně zvláštní a výjimečný člověk, že ani dost dobře nevím, na co se tě dřív zeptat! Máš strach o svůj život? Vím, že když jsi žil se svojí přítelkyní Zuzanou (2004 - 2009), byla to tvrdá doba. Co teď vůbec lidsky plánuješ? Vím, že jsi člověk, který se nemá za hrdinu, ale přesto. Tento rozhovor jsem udělal proto, protože je toho o tobě poslední dobou málo vědět - prosím - odpověz mi. I když si to nemyslíš, je tady spousta lidí, pro které, kdyby se ti něco stalo, by to bylo moc smutné a bolestivé. Vím, že si to neuvědomuješ, a že to mu asi ani moc nevěříš - o to víc mne to děsí.
Říkám, a na tom trvám, jen jedno. Lidí, jako já je tady spousta (jako třeba Boris Rudý nebo kluci v Praze z Hellu) - problém je, že svědci již buďto nežijí nebo o tom nechtějí mluvit. Chci říci jen to, že každá doba má své hrdiny (za kterého se já nepovažuji), ale také lidé, kteří říkají pravdu i za cenu dál toho, že jejich děti nesmí na školy apod. Proboha, vždyť to se opakuje již od císaře Nerona! Já a další jsme vyplňovali čas a svým způsobem si hráli. Mně v podstatě o nic nešlo, protože já neměl rodinu a nějaké peníze nebo věci zabezpečující mé jakési materiální hodnoty, mne skutečně bez lhaní nezajímaly! Neměl jsem kromě vlastního života co podstatného ztratit a to nemám ani dnes. Jsem svůj a mé uvažování je jiné, než uvažování lidí, kteří zaplňují Delvity, Penisy nebo Tesca, do kterých přivezou živého mezka a na výrobní lince z něj postupně na 10 pásech vznikne zavakuovaný pětimetrákový na 100 kousků pěkně krvavě zabalený a čerstvý steak. Já tohle skutečně nepotřebuji a já v tomhle nejedu. Mně stačí dnes už jen tuzexová opravdovost lidství. Bohužel ta se už nedá koupit ani za ty utopické Bony.
Ten rok 2007 byl vůbec zvláštní a to hned z mnoha důvodů. Zpočátku roku (zhruba březen - červen) to bylo tvé zdraví a poté počínaje tvými narozeninami (koncem září a konče prosincem) se dělo to, co se dělo politicky. Nedávno jsi mi říkal, že už nastala doba, že se o tom již může mluvit nahlas, aniž by to někoho dnes už ohrozilo a především to, za co jste tenkrát bojovali - aby to změnilo. Můžeš tědy konečně říct o co tehdy šlo, jak to bylo, kdo v tom figuroval a proč, kdo se zachoval jako chlap a kdo jako kurva?
Ale jistě a udělám to moc rád. Zjednodušeně řečeno šlo o to, že jsem se společně s pár lidmi připletl do, jak já tomu sám pro sebe osobně říkám - "Vysoké hry patriotů". Ale nelituji! Jistě si řada z nás pamatuje, že kolaboranti, jako Topolánek, Vondra, Tluchoř, mladý Benda, Nečas, Zahradil, Parkanová a mnozí další - kteří by si zasloužili ve vojenském stavu přivázání ke kůlu a kulku do hlavy. No, raději dvě. Jednu smrtící a druhou kontrolní - společně s Havlem a jinými pohrobky, domluvili s největší zrůdou světa (Bushem), že bude na úžemí ČR, konkrétně ve vojenském území Brdy radarová základna, namířená na země bývalého Sovětského bloku - nyní tedy již Ruska. Protože jsem se dost hlasitě veřejně a mediálně kriticky k této národní vlastizradě srovnatelné se srpnem roku 1968 vyjadřoval, ozvala se mi skupina lidí z Ruské tajné služby v čele s jistým panem Anavsajanem a byl nám předložen plán, jak celou situaci radikálně a řádně řešit. Nešlo o to nikoho zabíjet - naopak - jen až hysterickým vystrašením českého obyvatelstva vyvolat celonárodní diskuzi a tím Američanům celou činnost co nejvíce znepříjemnit, či dokonce (což se podařilo částečně kvůli nám a částečně kvůli světové hospodářské krizi), nakonec zničit! Byla vybrána skupina mediálně známých levicových umělců mezi nimiž byli skupiny: GUMA GUAR, ZTOHOVEN, RAFANI a pak jednotlivci, jako já nebo Jan Ševčík. Problém byl v tom, že prvně jmenovaní měli zrovna své problémy za jiné aktivity), klukům ze ZTOHOVEN hrozilo vězení jen za to, že se jim snažili "přišít" paragraf o šíření poplašné zprávy - díky jejich dokonalé performanci o výbuchu TV vysílače kdesi v Krkonoších a tak jsem se zkrátka nabídl já. Jistý Kirill Ostopovitch napsal pamflet o čtvrté generaci RAF a vraždění, ale o ten text v důsledku vůbec nešlo. Podstatou bylo a to se
také stalo, že když se to toho 13. 11. 2007 rozeslalo ČTK - vyvolalo to kromě obrovské paniky i celonárodní diskuzi a ta byla strašlivě důležitá. Na konec listopadu roku 2007 jsem totiž věděl od ruských tajných služeb, že se chystá zpráva pro CIA a NATO, o přístupu obyvatel k tomuto zařízení a ta dopadne naprosto katastrofálně! A v tom bylo naše vítězství. Plus samozřejmě počátek roku 2008 a s ním po takřka 80 letech pád celosvětové burzy. O vlastní život jsem se nebál, protože i když zde výhrůžky byly a to i skutečně vážné a dost reálně myšlené - věděl jsem od Rusů, že kdybych zemřel - Češi by si ze mne udělali dalšího řekněme, když to přeženu - třeba Palacha. Prostě mučedníka - a to zase ti, kteří mne chtěli zlikvidovat nechtěli!
Dnes máš recitály, nabídky na otextovávání písní, jsi jeden z nejprodávanějších současných našich básníků, tvé básně označila řada lidí a to i v zahraničí, jako například Slavoj Žižek (slovinský marxista a filozof) nebo taky Paul Virilio (francouzský filosof, zakladatel "dromologie"), za to nejlepší co dnes z generace dnešních "pětatřicátníků" v bývalém tzv. Východním bloku existuje. Jaký je to pocit? Vždyť tím zastiňuješ i jména jako Topol, Jirous, Krchovský a další české ve světě známé básníky a to především ty dnes "Prorežimní"!
Možná je problém v tom, že tito lidé jsou už dnes skutečně až neskutečně (to je krásný protimluv) prorežimní. Já je tím však neurážím a ani jednomu z nich neberu jejich zásluhy v době, kdy byla jejich doba. Jsem však znechucený tím, že jakmile se změní jakože režim, stanu se básníkem, který je členem různých literárních blábolů (pardon spolků), přebírám ceny a nechávám si čechrat vousy za zásluhy a přitom si nechávám zpívat: "Tatičku náš - bílé vousy máš". Já jsem si nikdy narozdíl od těchto lidí nehrál se svojí rolí v dějinách! S Krchovským jsem se viděl naposledy na Literární Vysočině 2008 v Chotěboři a byl jsem svědkem toho, jak ze sebe udělal a nechal udělat svým okolím modlu. Vzpomněl jsem si tehdy na Harpagonův monolog Moliérova Lakomce v podání Borise Rösnera - to k tomu patřilo, jako červený šátek, jako k býkovy v koridě. Byl jsem tam, ale přitom jsem myslel na
to, jak se Harpagonovy ztratil poklad s třiceti tisíci. A já přemýšlel, když jsem na divadle, kde se recitují verše - byť ne Moliéra - proč se mi chce u toho usínat, když unavený nejsem. Terezka Pálková do toho hrála na garmóšku a přesto ani to mne nedokázalo udržet v pozoru. V tu chvíli jsem si uvědomil, že než dopadnout takto, raději vyvážet popelnice nebo se uchlastat. Nejstrašlivější na tom všem pak bylo, jak se všichni svorně klaněli a hlavou čistili parkety jen proto, protože zažili recitál slavného jména pana Adalbéna. Průser byl v tom, že idylka už byla ta tam a zbylo jen to jméno.
Raději zešedivět, zešílet a být přikurtovaný ke klecovému lůžku - než žít svým jménem glorifikovaný s jednou za rok donesenou bonboniérou a asparagusem na zamřížované oddělení LDN, abych jako Hrabal nevyskočil ze vší té radosti z okna!
M. D.
7. 4. 2011