Tento minirozhovor jsem s PJH spáchal na svůj mobilní záznamník dne 11.2. 2010 v klubu Boro, kde měl Pavel svůj recitál. Viděl jsem jej naživo potřetí v životě, ale jak je to už u něj asi obvyklé, nepamatoval si mě. No, nevadí (přežil jsem to, i když s menším psychickým traumatem) Ještě, než jsem vystihl moment, že nebyl v obležení svých přátel nebo lidí chtějících se s ním bavit, přisedl jsem si a osmělil se. PJH si zapálil svůj doutník a jen tak skrze zuby procedil: "Ale o tetování nemluvím". To mně udělalo pravda čáru přes rozpočet, ale říkal jsem si, že jen přeorganizuji systém otázek a doufal jsem, že mi ta finta vyjde. Nakonec skutečně vyšla a celý rozhovor, který trval asi 20 minut vám tady předkládám... Dělám tak proto,abyste pochopili, že Pavel J. Hejátko není blázen, ani potetovaný šašek snažící se za každou cenu něčím zaujmout, ale že je to člověk, který má světu opravdu co říct!
Než jsem se odhodlal tě oslovit, ležel jsem skoro týden v tvém webu a studoval především rozhovory, které s tebou kdy byly dělány. Přišlo mi, že stejně, jako každý slavnější člověk dostáváš plno neustále se opakujících otázek, ale všiml jsem si jedné a já si ji dovolím položit znovu, protože ti byla položena již před čtyřmi roky a za tu dobu si myslím, že prošla svým vývojem... Na co by ses dnes sám sebe zeptal?
Zeptal bych se, jestli těch skoro 18 let, co se pohybuji v kultuře, zpočátku s Agony Conscience, od roku 1997 již sám za sebe - jestli to za to stálo? Jestli je v přímé úměře vyvážený dar se ztrátou! Jsem ve znamení Vah, takže často váhám a neustále pochybuji a tohle je to, co by mě napadlo nyní. Když je ti 18 nebo 20 let, chceš dobýt a změnit svět, chceš mít holky, které se ti líbí, chceš mít respekt soukmenovců a leckdy především také svých rodičů. Byl jsem neskutečně egocentrický hovado, na druhou stranu si říkám, že kdyby tomu tak nebylo, že jsme nedokázali ani polovinu toho, čeho jsme dosáhli. Jen si nemyslím, že je zdravé a správné v době, kdy ještě nejsi intelektuálně připraven na vůbec klasický život - žít ještě k tomu natobane život "hvězdy". Pochopitelně kdyby mně tuhle teorii tenkrát někdo řekl, asi bych jej poslal do prdele s tím, ať se stará o sebe a neotravuje slušný lidi, na čemž by nebylo absurdní ani tolik to poslání do onoho otvoru, jako ten pojem slušné lidi. Byly jsme všechno - jenom ne slušní. Ale ta doba byla taková a i když na jednu stranu se děla strašná morální a kriminální zvěrstva - vždyť vlastně celá má první sbírka(Hlenobytí pozn. autora), je o lidech zalitých v betonu na Slapech, o tunelech v kampeličkách, o zabitých babičkách kvůli stokoruně, o společných rautech vrcholných politiků s mafiánama na luxusních jachtách plných děvek a koksu..., mělo to své určité kouzlo.
Mám přečtené všechny tvoje sbírky. Bez ohledu na to, jak je přijala kritika, jak je přijala čtenářská obec, jak je přijal kdokoli - mě oslovily. Citím z nich tedy obrovský vliv Kryla(hlavně z té druhé jménem Tanec kostlivců), ale tím ty jsi se nikdy netajil a přitom tím ale nechci říct, že jde o nějaké laciné epigonství nebo dokonce vykrádání - to ani náhodou... Naopak spíš mně to leckdy - ne vždy(když to přeženu), evokuje jakoby Karel nezemřel a skrze tebe stále hovoří. Vím, že jsi si tu přezdívku "dědic Kryla" apod. od médií také užil, ale jak to vidíš skutečně bez nějakých okolků, zkrátka, mluvíš s obyčejným člověkem ne s novinářem - jen mě to zajímá, jak by jsi to definoval bez nutnosti se stylizovat, což je vždy pro média nutné!?
Dodnes mě mrzí jedna věc, že jsem se s Karlem nikdy nesetkal osobně. S tím však nic už nenadělám, alespoň se snažím udržovat jeho památku na svých recitálech vždy přihazuji k dobru některou z jeho básní. Velmi dobrým kamarádem a nazval bych to i jistou formou přátelství jsem s Vojtěchem Klimtem, předsedou Klubu Karla Kryla, který je podle mne největší znalec Krylova života u nás. Napsal dokonce i vynikající Krylovu biografii s názvem "Akorát, že mi zabili tátu". Občas mám recitál a přátelíme se i s Karlovým bratrem Janem Krylem, který v současnosti také objíždí republiku a to jak se svým programem, tak s připomínkovým programem jménem Karlovým. Já ti nedokáži definovat, proč někomu přijde moje poezie podobna té Karlově - já myslím, že mám přímočařejší styl, ale je fakt, že občas používáme podobných slůvek v podobných souvětích... Z mé strany to ale skutečně záměr není - většinou si to uvědomím, až když je kniha na světě a někdo mne na to upozorní... Každopádně jeho sbírky "Slovíčka", "Sněhurka v hadřících" a především "Zbraně pro Erató" - považuji za vrchol české poezie...!
Ty když jsi začal psát v roce 1995 první verše z Hlenobytí - jak jsi to vnímal? Uvědomoval jsi si vůbec, že by jsi něco takového psal celých dlouhých 6 let a pak, že by to ještě dokonce někoho zaujalo a vyšlo to jako kniha??? Do té doby jsi psal pouze texty pro Agony Conscience, ale ty se nerýmovaly a určitě jsi s nimi ani žádné literární ambice neměl???
Když jsem začal v té polovině 90tých let psát své první věci - něco z toho byly hrozné bláboly a s prominutím sračky, ale něco znělo docela slušně. Alespoň mému okolí, kterému jsem to tehdy v těch zárodcích prezentoval! Byly to ponejvíce kamarádi, kteří neměli s poezií absolutně nic společného, ale o to to bylo ve finále lepší, protože když jsem viděl, že to zaujalo je - věděl jsem, že tenhle kus mám nechat! Rozhodně by mě ale nenapadlo, že bych kdy byl "básník" a už vůbec ne, že by mně kdy vyšla kniha! Nejvíc věcí z Hlenobytí však vzniklo v období let 1997-1999, kdy jsem byl na civilní službě v třebíčské nemocnici. Můj denní režim byl strašně depresivní a strašně monotématický. Připomínám, že jsem celé ty dva roky zašíval po pitvách těla na patologii a pak ty lidi oblékal. V mé tvorbě to ale nenaleznete - prostě mám takový pocit, že v zájmu pudu sebezáchovy to můj mozek vytěsnil a jakmile jsem za sebou zavřel dveře od "patolky", nevěděl jsem o ničem. Pak jsem přišel na pokoj - naplnila se fajfka hašišem a psalo se a psalo. Kolikrát i 10 hodin v kuse... A za tu dobu vznikla třeba jen jedna dobrá báseň,kterou jsem později použil, ale tak to měl koneckonců třeba i Verlaine! V té době jsem byl neskutečně sám, ostatně, jako jsem sám celý život, i když obklopen lidmi, stále sám a ta samota měla jediný pozitivní efekt - nadělila mi dar slova, vyjádření. Když mi v prosinci 2001 přišel dopis od vydavatelství Tempo, že mají zájem o zaslaný rukopis, koukal jsem se do kalendáře, jestli není prvního dubna...
Vím, že o tom nechceš mluvit, ale na závěr mi to prosím odpusť. Všiml jsem si, že v každé odpovědi na otázku, proč jsi se nechal tetovat a proč v takové míře - odpovídáš pokaždé jinak... Jak to? A ještě by mě zajímala jedna věc - jak jde tetování dohromady s poezií? Slyšel jsem názory: no ten počmáranej šašek, usekl by si prst, aby se zviditelnil apod. Vím, že se s takovými ubožáky setkáváš také často, a že to i přes nadhled musí bolet - jak se s tím vyrovnáváš...?
Víš, když jsem se nechal poprvé v roce 2000 tetovat - byla to pro mne zajímavost... Pak se stalo to, že jsem tomu propadl a tetování mně skutečně pomohlo skrýt moji "pravou a zranitelnou" tvář. O tom žádná a to je ale asi prostě nejzásadnější! Samozřejmě, že se mi tetování líbí, ale absolutně mě nezajímá co si o mém tetování myslí kdokoli jiný! Už jsem si kolem toho za těch 10 let užil tolik, že by jen tohle samotné téma vydalo na další sbírku! Jen by byla dost ubohá, protože ty intelektuální výlevy konzervativních pitomců, ještě k tomu zakomplexovaných z nějakých svých mindráků to je na kapitoly žalu... Kdysi jsem napsal, že tetování v takovéhle míře nastavuje společnosti zrcadlo. A ono to skutečně dělá! Nejde o to, že já jdu po ulici a každý druhý se otočí, ale důvod toho jeho otočení! Jestli jej to jen zajímá nebo je pohoršen nebo by je chtěl také? Pokud jde o tetování v umění, potažmo tedy v mém případě v poezii, tak tam mně spíš výrazně ublížilo! Musel jsem totiž té zapšklé a zaprděné literární obci dokázat dvojnásob, že něco umím, zatímco básníci, kteří neměli ani polovinu mého talentu, ale vypadali "normálně", dostávali ocenění jak na běžícím pásu! Já nikdy o oceňování nestál - jen jsem chtěl, aby pochopili, že já jsem básník s tetováním i bez něj. Ne naopak! Kdybych neměl tetování - byl bych stejně básníkem. Tetování je pro mne dnes tak otravné protože jej považuji za "nicotu". Ale ne ve smyslu, že lituji, že jej mám, ale ve smyslu, že nic neznamená - nechat se potetovat neznamená absolutně nic - není to žádná zásluha, umí to každý blbec! Dřív v kriminálech alespoň něco znamenalo - dnes je to, na úrovni gelových nehtů. Jediné v čem jsem ochoten někomu složit poklonu v tetování jsou(nebo spíše byli) lidé, jako Big Omi nebo Tom Leppard, kteří se nechali potetovat v takové míře, v jaké tak učinili a na tenhle svět se pak vykašlali...! Pro mne osobně je dnes tetování(u mne) asi na úrovni jestli si udělám na oběd míchaná vajíčka nebo špagety se sýrem...! Větší a jinou hodnotu to nemá...! Není umění se nechat potetovat! Je umění když už - být potetovaný(ať již v jakékoli míře), tak v něčem i přesto výrazně vynikat...!
Myslím, že tímto zakončením bylo řečeno vše a Pavel šel již s kytarou na scénu - uvědomil jsem si tam jednu věc! Že Pavel J. Hejátko je především básník, spisovatel a filozof a třeba i hudebník a to, že je potetovaný - je až někde na posledním místě - jako kdyby měl třeba zrovna chřipku...A lidé to v Boru, zdá se chápali také! Po těch asi 25 minutách, co trval jeho program byl minimálně pětiminutový potlesk!!!
Kamil Petříček