Vysoký, většinou holohlavý chlapík s potetovaným hrudníkem a rukama a s obličejem plným piercingových náušnic. Tak znají Pavla J. Hejátka sváteční fanoušci tetování, kteří čas od času zajdou na soutěž nebo výstavu věnovanou tomuto druhu umění. Ti zběhlejší vědí, že tento "básník, spisovatel a publicista", jak sám sebe označuje, pracuje jako redaktor v časopise Tetování a vydal už dvě básnické sbírky – Hlenobytí a Tanec kostlivců. Kdo má zájem o další podrobnosti ze života "nejpotetovanějšího a nejopiercingovanějšího Čecha", může zabrousit na Pavlovy vyčerpávající webové stránky. Dočte se tam spoustu podrobností o různých etapách jeho života, mezi nimiž nechybělo hraní v undergroundové kapele Agony Conscience ani rastafariánství. Zatím poslední etapa života Pavla J. Hejátka má hodně co dělat právě s tetováním.
Kdy jste se rozhodl nechat se potetovat a proč?
Tetování se mi líbilo od ranného věku, asi i proto, že tu hrál roli faktor zakázaného ovoce. Oba moji rodiče jsou, ostatně jako já, vysokoškolsky vzdělaní - maminka je učitelka, otec agronom. Navíc jsou z generace konce 40. let minulého století, takže tomuto druhu umění zrovna moc nefandili. Tetování jsem poprvé viděl jako malý kluk na svém nevlastním strýci, který měl z období vojny na předloktí meč omotaný hadem. Když tak na to nyní vzpomínám, na to, kdy, kým a v jakých podmínkách to bylo dělané, tak byl i relativně dobře provedený. Já osobně jsem se nechal tetovat poprvé v roce 2000, v rámci jedné reportáže, která měla za úkol alespoň malinko zmapovat tuzemskou tattoo scénu. Postupně jsem si nechal potetovat jednu ruku, poté druhou, nakonec záda a nyní i břicho a boky a dokončujeme nohy. Stalo se to, o čem jsem slýchával a čemu jsem familiérně říkal "námořnické příběhy", a to sice, že se mně tetování stalo drogou. V současnosti jsem nejpotetovanější Čech, a aby toho nebylo málo, tak i nejopiercingovanější. Na druhou stranu - nyní to považuji spíš za svůj Damoklův meč, nebo chcete-li, za své břímě. Je tomu tak hlavně z důvodu mé literární činnosti, kdy se lidé paradoxně zajímají více o vzhled, než o to, co tvořím. Ale to jsem měl čekat - je to z mé strany takový nářek zklamaného Falstaffa.
Chtěl jste od začátku takhle rozsáhlé tetování? Nebo jste původně počítal s něčím menším a k větším věcem jste se postupně propracoval?
Chtěl jsem zpočátku jeden rukáv - tedy, rozumějme - jednu celou ruku, která bude vyjadřovat určitý tématický koncept, v rámci něhož na věčnost zpodobním některé své myšlenky, postoje a názory. Opravdu jsem neměl v plánu být potetovaný celý, k tomu jsem se, jak říkáte, propracoval. Má tetování však nejsou typu: tady Jeníček, tady Mařenka, tuhle motýlek a tuhle květina. Nemám na sobě desítky či stovky různorodých motivů, které by byly nalepené na sebe. Mé tetování tvoří na horní polovině těla jakýsi svetr, možná spíše rolák, a na dolní kalhoty. Tématicky jde primárně o souboj dobra se zlem a o princip duality života. To vše vyjádřeno tattoo stylem zvaným biomechanika. K tetování takového rozsahu a především takové tématiky se musíte propracovat. Vezmeme-li v potaz životní úsek, během něhož se toto vše tvořilo, jde svým způsobem i o jakousi regresi a transformaci, a to jak hmoty, tak duše.
Můžete ten životní úsek, během něhož se vaše tetování tvořilo, nějak popsat, přiblížit? Co vás vedlo k výběru právě těchto motivů? A proč jste se nakonec rozhodl potetovat se skoro celý?
Počítám-li správně, tak doposud se na mém těle "pracuje" nějakých šest let. A právě těch posledních šest pro mne bylo zatím nejnáročnějších v životě! To říkám zcela zodpovědně, na druhou stranu s akceptací a vědomím toho, že přijdou chvíle ještě mnohem horší. K výběru biomechanických motivů z dílny švýcarského malíře H. R. Gigera mě vedla sama prozřetelnost. Výběr konkrétních děl pak byl už jen otázkou jediného pohledu a jediného momentu. Jak malicherné jsou některé životní etudy – není-liž pravda? A proč jsem potetovaný skoro celý? Nejspíše proto, že těch životních "etud" a "obrazů" bylo tolik, že mi vyšly na celé tělo.
V jednom z vašich článků jste napsal, že tetování má vyjadřovat individualitu jedince. Ale zrovna motivy H. R. Gigera jsou už přece jen trochu "profláknuté". Nesetkáváte se s námitkou, že vaše tetování není příliš originální?
Ano, poslední zhruba dva roky jsou motivy H. R. Gigera opravdu již, jak jste to sama nazvala, "profláknuté". Problém je v tom, že v období, kdy jsem začal se svým tatérem Alainem Kajanem z Třebíče Gigera tetovat, dělal jej u nás vlastně jen Petr Přibyla, tenkrát ještě ze studia Tattoo Alien. Navíc Gigera v takovém množství nemá stejně ani dnes nikdo jiný. Nicméně, zůstanu-li u jádra pudla, ta "Gigerománie", která se dnes projevuje, je trendy a in. Je to kult, podobně jako byly svého času Kelly Family nebo Lambada. Naznačuji tím, že onen humbuk po své sezóně opadne a Giger bude opět underground! Do té doby jej, pravda, zprzní pár stovek a možná i tisíců rádoby příznivců "new school", ale s tím se musí počítat. Podle mě má tetování opravdu být především o individualitě, a ono tomu tak paradoxně je i u těch růžiček na kotnících či tribalech nad zadečky sličných děv.
Jak jste si vlastně vybíral tatéra? Zamířil jste rovnou do Kajan Tattoo?
Řekněme, že je Alain nejblíže mému bydlišti. Ale to samozřejmě není hlavní a jediný důvod pro to, že na mně pracuje nejvíce právě on. Navíc jsem za ním nezamířil ihned. Dokonce, pokud mě paměť neklame, byl z těch navštívených studií paradoxně poslední. A to i přes to, že byl ze všech nejblíže. Hledal jsem zpočátku hlavně v Brně, Jihlavě a Rakovníku, kde jsem se narodil a kde žije i moje máma. K Alainovi jsem zašel až v době, kdy jsem měl pravou ruku z velké části "rozdělanou" od všech těch navštívených tatérů. Já jsem se totiž naivně domníval, že mi každý tatér, kterého navštívím, udělá jednu věc a ten následující na něj pak plynule naváže. To je samozřejmě hloupost, ale to jsem si ještě tenkrát v praxi nedovedl představit. Za Alainem jsem tedy přišel s již rozdělanou a jak já dnes s úsměvem říkám i "nemocnou" rukou a poprosil jsem ho o nějakou rozumnou překrývačku. Tak jsme se vlastně seznámili, protože to překrývání nám zabralo skoro čtyři měsíce každotýdeního dvouhodinového tetování. Až po čase jsme zjistili, že jsme i lidsky naladěni na relativně stejnou notu a tak mohla pohádka začít.
Takže jste původně chtěl mít takovou sbírku prací českých tatérů? Nebo proč od každého něco?
To vzniklo během té mé reportáže. Ta studia, tuším, že jich bylo celkem sedm, jsem navštívil, když jsem psal článek nazvaný "Tetování po Česku". Název samotný byla taková parafráze na tehdejší pořad České televize, který se jmenoval Putování po Česku. V rámci psaní tohoto článku, či spíše fotoreportáže, jsem navštívil několik tattoo studií a v každém z nich jsem si nechal udělat nějaký tribal. Samozřejmě z toho vzniknul onen paskvil, který pak musel chudák Alain vyřešit. Takže v prvé řadě šlo o článek, v žádném případě nešlo o sbírku tetování od českých tatérů, až tak komický jsem naštěstí nebyl ani tehdy.
Někde jste napsal, že tetování je "symbolem vyděděnců a společensky stále odsuzované". Platí to podle vás pořád?
To, zda je tetování i dnes symbolem vyděděnců, závisí převážně na jeho charakteru, umístění a velikosti. To je můj názor. O tetování a jeho společenské toleranci jsem napsal mimo jiné také dva krásné fejetony s názvem "Tetování a společenská morálka 1 a 2", v nichž se těmito otázkami zabývám opravdu detailně. Navíc, mnoho lidí mě oslovuje a zajímají se o to, jak se chovám v určitých situacích, jak je řeším. Často chtějí odpovědi a naznačují určité univerzální modelové scénky, se kterými se sami nejčastěji běžně setkávají - hlavně na ulicích, v práci, či v rodině. Dle mého názoru je otázka vizuální diskriminace či estetického rasismu otázkou generační. Mnohokrát jsem polemizoval o tom, že bude z hlediska řešení nejlepší, když se praktiky bodyartu rozšíří mezi všemi lidmi, všech věkových, sociálních, sexuálních, náboženských a já nevím jakých ještě skupin. Čím dál tím víc ale začínám o účinnosti této možnosti pochybovat.
Předpokládám, že ty situace, o kterých s vámi lidé chtějí mluvit, jsou takové ty tradiční - zírající lidé, nejapné poznámky. Co těmto lidem odpovídáte? Jak se vůbec projevuje "vizuální diskriminace" ve vašem případě?
Terminus technicus "vizuální diskriminace" jsem si vymyslel. Sám pro sebe a ještě v době, kdy jsem nevěděl, že něco takového opravdu existuje a že to dokonce v rámci antidiskriminačních zákonů ošetřuje i legislativa zemí, jako jsou Nizozemí, Belgie nebo Lucembursko. Zde se to ovšem nazývá obecněji - estetickým rasismem. Co je jaksi nedořešené, je oficiální důkaz o tomto fenoménu. Nikde vám totiž před druhým člověkem dobrovolně neřeknou, že vás, například, do požadovaného zaměstnání nepřijali kvůli vašeho vzhledu. Prostě řeknou: zrovna jsme přijali kolegu, nebo ono místo je z důvodu nadlimitního počtu zaměstnanců zrušeno. Bla bla bla.
Jak tedy - konkrétně - se ve vašem případě vizuální diskriminace projevuje?
Jakpak asi myslíte? Právě tak, jak si to asi představujete. Podstatný je však fakt, že to již dávno neřeším a totéž doporučuji i všem ostatním. Jen si tak říkám, nebýt umělcem na volné noze, nemít partnerku, které nezáleží na materiálních hodnotách a nemít své určité (byť jakékoliv) sociální zázemí, bylo by to hodně tvrdé.
Ptala se: Kamila Tomsová