Poprvé jsem ho viděla v roce 2004 v Praze na 6. ročníku setkání tatérů z celého světa – 6th Tattoo convention Prague 2004. Koupila jsem si tenkrát jeho první sbírku Hlenobytí a ...? Nechápala nic...! Takový člověk, že se vyskytuje na naší literární scéně? Jak to, že o něm nevím? Začala jsem se o jeho osobu tedy více zajímat! Našla jsem si jeho články na internetu, v časopisu Tetování a Crazy Style a koupila si další knihu. Pavel J. Hejátko je zvláštní člověk! Dokáže vyvolat rozruch, aniž by hnul rukou – lidé ho většinou vnímají jen jako netvora nebo jako jakéhosi zvláštního posla. To druhé pak, v tom lepším případě. Zkusila jsem si dát tu práci a přijít na to, co už je mýtus a co ještě člověk. Nakolik se mi to podařilo se můžete přesvědčit v rozhovoru týdne.
Připadáš si častěji, jako vítěz nebo jako poražený? Ta otázka je hned v úvodu záměrná, už jen vzhledem k významům tvé literární činnosti.
A to jsem si zrovna nedávno říkal, že mně už dlouho nepoložil nikdo, žádnou pořádnou a hlavně originální otázku! Vlastně ani nevím, jestli na to dokáži takto odpovědět. Cítím se často jako vítěz i často, jako poražený. V jakém poměru se to zrovna nachází – záleží na souhře okolností, náhod, situací. Každopádně si nějak, čím dál tím více uvědomuji, že ve chvílích, kdy se bezpečně – cítím vítězem, přichází bezprostředně zanedlouho nějaká porážka. Možná je lepší vítězem ani nebýt :-) Ne, teď vážně: Kdysi jsem četl, že vítězem je ten, kdo si uvědomuje, jak je porážka těžká! A nebylo to žádné asijské přísloví! Myslím, že na tomhle bude velký kus pravdy. Jsem egocentrický megaloman, čiže mám sklony se cítit opravdu často vítězem, ale naštěstí mám kolem sebe lidi (ať již těch 5 skutečných přátel), tak svoji přítelkyni, kteří mě vždy po velkém boji, opět vrátí zpět sem na zem :-)
Píšeš sociálně-politickou poezii. Nebudu se tě ptát na politiku, ohledně té – jsem toho od tebe četla tolik, že si dokážu představit i tvůj potenciální volební program :-) Zeptám se tě jinak! Jak vnímá PJH, dnešní společnost z hlediska sociálního?
I na tohle jsem však ve svém volebním programu již odpovídal :-) Sociálně-politickou poezii, píši hlavně pro její nadčasovost! Když si přečteš věci lidí, píšící similární poetické litery v 18. století a „vsadíš“ jejich znění do dnešních dnů, zjistíš, že to má stejný význam, jako by to napsali včera. To sice platí z většiny i u romantické a mnohé lyrické poezie, ale ta sociálně-politická je tím přímo typická!!! Dnešní společnost vnímám rozpolcenou svým sepjetím! To je odpověď. Na základě globalizačních procesů, proti kterým nebojuji(nedá se to – je to zbytečné!), dochází k tomu, že se jednotlivé kultury až hanebně propojují a jedna si bere ze druhé většinou to nejhorší a vznikají tak, jakési "nové" regionální kultury. Nejpatrnější je to snad v Asii, která se může zbláznit z kultury USA a té evropské. Díky tomu se dnešní dospívající asijská mládež, nezajímá ani tak o historii, svých rodin, kultur, náboženství, jako o to – jak, být co nejvíce "trendy" v duchu mládeže vzorové (tedy té naší a ještě paradoxněji té americké!!!). To je abstraktnější a paradoxnější, než-li Visconti ve svých začátcích!!! A propos – víš, co je to americká hrdost? Američan zabalený v americké vlajce, řvoucí o patriotismu, jako pravý německý nacionální socialista! Pokud jde o ČR – honosíme se dějinami, které nám mohou závidět po celém světě! Jak s tím však nakládáme? To přeci nemusím rozebírat. Kdo má oči a uši a chce slyšet a vidět – vidí a slyší! Co považuji za nebezpečné je rovněž to, že i přes relativně rostoucí HDP, se naše domácnosti neskutečně zadlužují a ze střední třídy se tak stává, jak já jí osobně říkám – třída exekutorských výdělků! Nejmarkantnější je to právě třeba nyní – na konci roku, před vánocemi apod. Lidé asi přemýšlejí ještě méně, než kdykoli před tím – jinak si to neumím vysvětlit.
Ztratil jsi naději? Nejenom v minulosti – ztratil jsi ji i nyní? Máš nějakou nebo jsi opravdu takový fatální pesimista? Nehodí se to jen k image prokletého a nepochopeného básníka?
Ale samozřejmě, že hodí a jak :-) Když na to přijde, tak jsem, ale už i v minulosti na podobně formulovanou otázku odpovídal. Myslím, že kořeny toho všeho pramení z mého dětství! To nebylo ani špatné, ani nějak mimořádně dobré. Až se bojím říci to slovo, protože jej od srdce nenávidím – bylo skoro obyčejné!!! Ovšem vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal sám s mámou (otec byl pro mě, nedosažitelným zbožným přáním, jezdícím 1x - 2x týdně na hodinovou návštěvu), byl jsem sám kluk s ženskou. Dnes zastávám teorii, že žena, notabene samoživitelka – nemá vychovávat ve své péči syna, ale pouze dceru! Zrovna tak v případě osamoceného (ať již rozvedeného, či vdovce) muže – to má býti syn! Pakliže totiž žena vychovává syna a naopak muž dceru – dojde k jakési zvláštní(a pro toho, kdo to nezažil), těžko popsatelné a emocionálně deformované situaci. Takto vychované dítě daného pohlaví – nemůže být v životě nikdy plnohodnotné, protože nevyrůstalo se svým biologicky pohlavně příbuzným druhem! Tato teorie zní asi většině lidí, jako science - fiction, ale každý z těch, koho se to týká, Vám ji potvrdí! Pesimistu a fatalistu ze mě neudělalo vyrůstání s mojí mámou, i když v lecčemž nebylo zrovna ideální, ale mé geny a vnímání světa, jako takového. Namnoze také věkem získané prožitky! Každopádně se to hodí i k image prokletého básníka :-)
Mám pocit, že v lidech je neustále obrovský pocit strachu! A to i přes změnu režimu a mnoho obecně historických změn celosvětových. Jak to vidíš – co ty a strach?
Myslíš, že nemám strach? Asi by jsi se divila – mám strach a dokonce si troufám tvrdit, že člověk beze strachu je buďto mrtvý člověk nebo Marťan! Strach je vůbec zvláštní lidská devíza! Dá se s ním totiž i obchodovat, dá se najímat, dá se zahánět, dá se vyvolávat, dá se chemicky potlačovat. Lidstvo provází strach, od dob, kdy jsme slezli z větví a postavili se jen na zadní. Problém je v tom, že vzhledem k tomu, že nás je 6 miliard a tento počet se udává již 20 let, takže, kdoví jak – bude strachu přibývat. Člověk je člověku postrachem. V živočišné říši jsou v obecné rovině lovci a lovení. To v praxi znamená, že predátoři a kořist. Málokdy se však stává to, že by se predátor napadal s predátorem – s výjimkou bitek o území, či družku. I zde však platí pravidla, která jsou ve zvířecí říši mnohem milosrdnější, než-li máme my, v říši lidské!!! A to jsme si vymysleli 5 nejvýznamnějších náboženských ideologií, které nás mají v tomto ohledu ještě usměrňovat!!! Stejně samozřejmě zbytečně!
V mnoha svých básních (ať již přímo, či nepřímo), narážíš na otázku toho, že má-li básník, potažmo umělec(obecně) být dobrý – má být svému umění tzv "věrný". Jinak tomu říkáš, že má mít ve své tvorbě i své svědomí. Jak jsi na tom ty? Nekážeš vodu a nepiješ sám víno?
Tohle si vážně myslím a je fajn, že jsi si toho všimla. Pokud jde tedy o mne – myslím, že nekáži vodu, aniž bych sám pil víno. Ostatně, každý kdo mne zná (dobře) – ví, že jsem si, jak v životě, tak v oblasti umění již užil své a v důsledku toho, že vím – o čem to vlastně mluvím!!! Tohle je myšleno tak, že mnoho tzv. "umělců" jsou i třeba vynikajícími profesionály, své řemeslo dělají dobře, ale jako lidé to jsou "morální kurvy". V tomto směru umím být i konkrétní – chceš-li! Tak například celá naše slavná pop kultura 70tých a 80tých let 20. století, v čele s kralevicem Gottem počínaje a rádoby exulantem Matuškou konče! A nemusíme chodit ani daleko, to samé platí i v oblasti herecké, vždyť dnešní "svatí" bývalí národní umělci v čele s paní Bohdalovou, přes pana Kanyzu atd. Já jim to neberu – jen ať se za to proboha nestydí! Ať se přiznají ke svým zásluhám o budování socialismu a nyní kapitalismu, ať řeknou – hráli jsme pro komunisty, nyní hrajeme pro ODSáky. Vždyť, co je na tom špatného? Ti lidé neměli charakter nikdy a kdo se bez něj narodí – za života jej už nezíská!!! Notabene, stane-li se z něj "umělec"! Jen ať nehrají divadélko i v rádoby soukromém životě! Všechny ty zbytečné soudy na očistu dobrého jména – vždyť je to trapné! V jejich věku, už by měli mít trocha soudnosti a důstojnosti.
Ma netu jsem o tobě našla řadu odkazů, včetně tvých oficiálních stránek. Byla tam také řada recenzí od tvých čtenářů, v nichž několikrát zaznělo i jméno Karek Kryl. Vím, že jsi se k tomuto tématu již také mnohokrát vyjádřil – mě by ale přesto zajímala asociace Kryl – Hejátko?
Neřekl jsem ještě pár věcí, které bych mohl koneckonců prozradit. Tak například – můj duchovní (umělecký) život, se lidsky týká dvou osobností. Karla Kryla a Boba Marleyho. Možná to bude pro někoho překvapení – možná nikoliv, ale byli to tito dva muži, kteří "mohou" za to, že nyní dělám to, co dělám! Pakliže-li tebe, ale i kohokoliv z dalších čtenářů napadne otázka, co tyto dva pány spojuje, tak se budete nejspíše divit. Především to byli oba neskutečně charismatické osobnosti, byli oba rebelové, oba dva byli svým způsobem politicko-sociálními průkopníky, měli charakter, čest a morálku(nehranou, nýbrž vrozenou!). A z obou se staly, díky předčasné smrti legendy. To ovšemže ale nestačí k tomu, že mě natolik zaujali. Byl to především jejich život, dílo a odkaz, který zde zanechali. V případě Marleyho to je samozřejmě posazené také v rovině jiného časového pásma, každopádně myšlenky a činy zůstávají. Pokud jde o Kryla, je to pro mne člověk, který přes všechny svinstva kolem zůstal sám sebou – prostě Krylem. Ptáš-li se tedy na současnou asociaci Kryl - Hejátko, tak tě musím odpovědět jen to, že chci zůstat za každou cenu sám sebou – tedy Hejátkem. A to i ve chvílích a dobách, kdy to bude hodně nepohodlné, těžké a bude to třeba i bolet (a to nejen psychicky).
Kdyby jsi mohl být kýmkoli a v jakémkoli století na Zemi – kým (kdo) by jsi byl?
Tohle je docela s prominutím tak trochu "hloupá" otázka, byť ji dávám i já sám! Ale nuže dobrá – jednou to přijít asi muselo. Možná tě i ostatní čtenáře zklamu, ale nechtěl bych být žádná ze slavných osobností, které tvořily dějiny. To je totiž oblast(historie), která se vykládá v každém století jinak. To bych neměl zapotřebí. Nejspíše bych si vybral osobnost známou(vzhledem ke svému obrovskému egu), ovšem asi tedy z oblasti malířství, sochařství, literatury, či kultury obecně. Tedy opět vlastně umělec! Konkrétní jméno mě však opravdu nenapadá, ale když na tom tak lpíš, tak když jsem ten Pavel – tak třeba Paul Gaugain nebo Pablo Picasso. Považuji to za úsměvné, ale koneckonců proč by ne.
Tak mě napadá – jsi věřící? Jak to máš vyřešené v otázkách náboženství, duchovna – života a smrti? Ptám se opět záměrně, protože z tvého životopisu vím, že jsi dělal celkem dlouhou dobu na patologii.
Věřící jsem, ale svým vlastním způsobem. Kdyby jsi otázku položila jen trošičku jinak, řekl bych tě, že jsem věřící – jsem věřící Rastafarián. Ano, tohle je náboženský směr, nikoli náboženství přímé – ke kterému mám svým srdcem i mozkem nejblíže. Jediný rozpor pak mám jen se svojí rasovou identitou, protože tento filozoficko-náboženský směr je silně panafrikanistický a já jsem běloch, jako řemen! Na druhou stranu i toto je už v dnešní době okolnost, která ztrácí na podstatě. Jde-li o těch 5 světově nejvýznamnějších náboženství, o kterých jsem hovořil již na počátku – největší problém mám s křesťanstvím a úplně konkrétně s katolicismem. Přijde mně neskutečně falešné, pokrytecké a opomenu-li otázku Krista člověka (nikoli boha, kterým se dost pravděpodobně ani nikdy nestal!), je založené asi i na v historii lidstva, zatím nejdéle trvající lži. To mě na jednu stranu fascinuje – na druhou stranu děsí! Vždy jsem obdivoval věci, které přetrvávají a jsou tajemné a v tomto směru má pak Vatikán můj úžas. To je však souhra dosti bizarních okolností – nemyslíš?
Jsi spokojený člověk? Podle mě si neustále jen na něco stěžuješ! Proč? Co tobě samotnému chybí, co tě štve, kdo tě ubližuje, co tě trápí? Co tě vede k takovým náladám?
Odmala jsem byl se vším nespokojený! A to jsem se měl relativně (to je geniální slovo) dobře, ale ne, jako klasický jedináček! Nikdy jsem neměl všechno, na co jsem si vzpomněl – to ani náhodou! Nežili jsme si s mámou zrovna nad poměry, otec alimenty sice platil pravidelně a včas, ale nebyly nikterak velké a já na máti tlačil v tom směru, aby ani nechtěla jejich soudní navýšení. Otce jsem zbožňoval a asi jsem se bál, že by se naštval a přestal by za mnou jezdit nebo, že by ho to zruinovalo, no už ani nevím, ale bylo to tak... Jeho rodiče(z venkova) nám dávali maso, takže to bylo v pořádku, ale že bychom si jinak materiálně nějak vyskakovali, to ani náhodou. Už jsem to v jednom rozhovoru říkal – máti brala v té době plat jako učitelka v mateřské školce 1 200 Kčs čistého a k tomu 500 Kčs moje alimenty. To jsou jediné finance o kterých vím, že jsme jimi disponovali. To ani v době 80tých let 20. století, nebyl žádný ekonomický zázrak! Věci, které jsem měl, tak byly buďto dárky nebo věci koupené, ale když už tak z nutnost. Žádné zbytečnosti – nikdy nic navíc, jen tak. Na to prostě nebylo!!! Ale stejně, i když jsme si už něco koupili – vím, že jsem kolem toho chodil pomalu po špičkách, aby se tomu něco nestalo :-) Svým způsobem to byla i sranda. I když trochu mrazivá... Od té doby jsem vždy říkal – je dobře, ale bude hůř a asi mně to zůstalo! Dnes mně prakticky nic nechybí! Nikoliv materiálně! Rodina se mně sice zřekla, ale mám zděděný barák(byť starý, ale velký a zachovalý!), 7 let staré auto (Fiat Punto) a TV, ledničku, video, DVD :-) To je komické – beru také přesně 5 728 Kč měsíčně + peníze z prodaných knih (to ale až vždy na konci roku), takže se mám vlastně báječně! Na co si stěžuji? Když tě to takto vypisuji, tak už ani nevím :-) Aha – už si vzpomínám! Rozhlédla jsi se někdy s otevřenýma očima kolem sebe? To samo o sobě tě nestačí? Mně ano!
Klasik praví: "Vším, čím jsem byl – byl jsem rád!" . Tobě je teprve 31 let, takže tato otázka u tebe tak trochu předbíhá dobu. Ale i tak – byl jsi vším, čím jsi dosud byl – rád?
Musím tě přiznat jedno prvenství! Zatím jsi se mnou dle mého názoru udělala asi nejlepší rozhovor, jaký jsem kdy dělal! Dobré otázky – tím jsem byl rád :-) Víš, myslím si, že tato otázka není možná ani tak předčasná, jak si myslíš! Mám určitý vyměřený čas a domnívám se, že nebude dlouhý, takže lépe odpovědět třeba dříve, než nikdy! Nebyl jsem vším, čím jsem dosud byl – rád! Takhle by tě ale odpověděl asi každý, komu bys podobnou otázku položila! Neřeknu tě však, čím jsem nebyl rád a to ne z důvodu, že bych nechtěl, ale protože si to již nepamatuji. Zkrátka a dobře jsem to vytěsnil z paměti!!! Vždycky to zlé, časem "vytěsníme" a vzpomínáme jen na to příjemné. To však dělají lidé obecně – nejenom Češi. Češi však mají tu krásnou vlastnost, dělat to bezprostředně po tom špatném. Sotva to ještě ani pořádně neodeznělo – víš? No, vlastně v tom jsme unikátní! Zabalíme se do krabic od chladniček (ze supermarketu - jak jinak!) nebo jinak strčíme hlavu do písku a ono to zmizí. To je to pravé čecháčkovství! Už dnes tvrdíme, že zítra bylo fajn!!! I tak to mám rád – živí mě to a věřím, že ještě dlouho bude:-) Díky za rozhovor a měj se hezky! Ty i čtenáři Litera zinu! S pozdravem Pavel J. Hejátko.
Pro E-Litera zpracovala Michaela Balážová, 21. října 2006