Jednou z nejzajímavějších a zároveň také nejkontroverznějších postav redakce magazínu Tetování je Pavel J. Hejátko (zkratkou PJH). Do Tetování přišel v prosinci roku 2002 a hned se stal nejčtenějším redaktorem z celého týmu spolupracovníků Vašeho magazínu. Jeho články jsou odborné, velmi čtivé a tudíž i v každém novém čísle dnes již automaticky vyhledávané. Protože nám do redakce chodí jak písemné, tak elektronické dotazy na jeho osobu, rozhodl jsem se pro Vás o něm udělat jeho profil a trochu jej tím "odmystifikovat". Doufám, že zodpoví alespoň na některé otázky, které si v souvislosti s jeho osobou podle psaných dotazů pravděpodobně kladete.
Pavle, magazín Tetování není tvojí první publikační "štací", jak to
s tebou tedy vlastně původně bylo? Jaké máš vlastně vzdělání?
Máš pravdu, co se týče psaní, jakožto formy stran žurnalistické, tak to je záležitost stará dnes již asi 5 až 6 let. Začínal jsem původně jako externí redaktor internetové verze časopisu Reflex cz., později jsem se stal jejím právoplatným redaktorem a nakonec jsem to „dotáhl" i na právoplatného redaktora druhého nejčtenějšího denního internetového deníku - Světa na modro cz (denní čtenost 200 000 návštěv!!!). Byla to šílená doba, kdy jsem čerstvě dostudoval na FFMU bakalariát a nechtělo se mně dělat manuálně, vymýšlel jsem způsoby, jak se uživit, aniž bych musel „přiložit" ruku k dílu. Nakonec mne napadlo dělat to, co mně šlo vždy nejlépe, a to sice - živit se řečma :-)
Co jsi vlastně na FFMU studoval?
Na "Masaryčce" jsem studoval na katedře orientalistiky, konkrétně afrika-nistiku a rusistiku. Celkové se ten obor nazýval Etnofilozofie. Dnes to již myslím neexistuje. Tedy alespoň ne v této formě a názvu. Dokonce jsem i pár hodin jako externí profesor později afrikanistiku i vyučoval!!! Bylo to sice jen pár hodin, ale nedávno jsem hovořil s prof. dr. Ševčíkem a ten mně tuto nabídku poskytl opět. Hodně si té nabídky cením a asi to i zvážím, každá koruna dobrá a 50 minut před 16 lidmi zvládnu.
Tenkrát jsi napsal na internetu jistou celkem úspěšnou trilogii, nazvanou "Tetování po Česku 1-3". O co v ni šlo a jak tě to tehdy vůbec napadlo?
To máš tedy zatraceně pravdu. No, dostal jsem vlastně něco, jako zakázku na toto téma a přemýšlel jsem, jak to co nejpůsobivěji zpracovat. Chtěl jsem to udělat hodně čtivé (podle počtu návštěv jednotlivých článků jsme byli placeni), ale zároveň v rámci
daných možnosti, pokud možno, co nejméně bulvární a komerční. Byla to teda docela "makačka na bednu", ale nakonec to dopadlo nad očekávání dobře. Původně jsem totiž na nějakou trilogii ani nepomýšlel, zajedno jsem nevěděl ani zbla, o co vůbec půjde, a za druhé jsem si říkal, že to bude tak okrajové, že budu rád, když za to dostanu na krajíc chleba. Po napsání a zveřejněni (včetně patřičné fotodokumentace) prvního dílu, který představoval nějakých osm studií z celé ČR a hodně povrchně se zabýval otázkami hygieny, zákonů, kvality apod. se stalo něco, co jsem vlastně dodnes nepochopil. Návštěvnost předčila mé kolegy píšící v daný okamžik o nahých kozách Petry Buzkové (také včetně fotodokumentace), které v té době zveřejnil jeden, dnes již neexistující bulvární plátek, a já absolutní laik (vydávající se ovšem již za profesionála) jsem je trumfnul s nějakým tetováním. Bylo to komické, dívat se na počitadlo, které znázorňovalo nějakých 17 000 návštěv (jen za onen první díl) a následně dostat gratulační dopis od šéfredaktora a ostatních kolegů včetně takových novinářských veličin jako třeba Ondřej Neff či Jiří X. Doležal. Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet. To sousto se stalo natolik chutným, že jsem si řekl - "O. K. proč ne, máte to mít" a napsal druhý díl. Ten se zabýval historii, trendy, módnosti a kvalitou českého tattoo. Návštěvnost byla o pár tisíc větší, než-li v případě prvního dílu a takřka přes noc se ze mé stal jeden z nejčtenějších novinářů daných "i"- periodik. Přisahám bohu, či ďáblu - nevím, kdo z nich to vlastně spískal, bylo to neuvěřitelné!!! Nejhorší a zároveň nejkomičtější bylo to, že u každého článku byl vedený chat na dané téma a v něm se k němu čtenáři vyjadřovali a ptali se daného redaktora na věci, které je v souvislosti s tím či oním zajímaly. Já ovšem ve skutečnosti žádný odborník nebyl a odpovídat na dané otázky bylo proto leckdy velmi obtížné. Pak přišel ještě třetí díl, kde jsem rozebíral tetováni z filozofického (významového) hlediska a přemítal o jeho budoucnosti, byl jsem natolik troufalý, že jsem si dovolil i pár proroctví, z nichž některé se dnes paradoxně i naplňují - no šílené. Celkem měla celá trilogie dohromady neuvěřitelných 65 000 návštěv a asi rok to byl na daných stránkách čtenářský rekord...
Znáš se s mnoha slavnými lidmi - Libuše Bryndová (spisovatelka), Vladimír Franz, Jiří X. Doležal, Jan Kryl (bratr Karla Kryla), Jarek Nohavica atd. Jaké to je? Má to nějaké výhody, nebo naopak???
Nemá to ani výhody ani nevýhody. Je to prostě fajn. Nic víc, nic míň. Abych řekl pravdu, leckdy si víc vážím lidi, jako jsou třeba Alain Kajan, Jirka Netík, Bolčin, Aleš Vodiček atd. Ti nejsou slavní a proto se chovají normálně. Nejsou zákeřní a nejsou, jak já říkám, neustále před kamerou. To je takový ten pocit stálého hlídáni se, kdy vidíš, že ten člověk není sám sebou, že neustále čeká, kdy jej může někdo vidět v situaci, ve které být viděn zkrátka a dobře nechce. Leckdy se už i já sám přistihnu, že se tak začínám v určité společnosti chovat. S některými, které jsi jmenoval, jsem se seznámil teprve nedávno, ale udělali na mě velký dojem, jako třeba Vladimír Franz nebo Jarek Nohavica. S tím jsme se sice viděli již před zhruba 8 lety, ale moji sbírku obdržel až nedávno a já dopis od něj také. Na druhou stranu mým "miláčkem" byl a vždy bude pro mne největší Čech 20. století - Karel Kryl. Člověk, kterého nezlomili za komunismu, ani po takzvané revoluci - je to jediný člověk, který říkal stále, co si myslel a který již po děvětaosmdesátém předpověděl nešťastný osud této země - jež se bezezbytku naplňuje... Jako člověka jej považuji takřka za boha - stačí detailně znát jeho poezii i názory před i po. Neměl chybu.
Kromě úspěšného i když nevystudovaného novináře jsi také básník, a to dokonce i relativně uznávaný básník - pověz o tom něco?
No, v březnu roku 2002 mně vyšla má první sbírka sociálně - politické poezie, nazvaná výstižně, vzhledem k době - Hlenobytí. Jsou to takové sebrané spisy, první z básni jsou již z let 1995 a je zvláštní nacházet v nich politické předpovědi, stanoucí se o 7 let později zcela reálnými, vydalo ji regionální třebíčské nakladatelství Tempo (vydává např. Skácela, Krchovského) v počtu 750 ks a jsem rád, že se tento první náklad dodnes stačil prodat. V Literárních novinách na ni tenkrát vyšla recenze, že je to poezie poletovaného vyděděnce s talentem Francoaise Villona - což byla poklona non ult-ra. Také jsem byl tenkrát (2002) nominován na Cenu Magnesia Litera v oblasti objev roku - poezie. Přednedávnem byla udělána reedice v počtu 100 ks, které vozím na svá autorská čteni a které distribuuje významná literární distribuční společnost Kosmas. Mám již hotový materiál na svoji druhou sbírku, která ponese název "Tanec konstlivců" a je taktéž o tom všem svinstvu, které se děje kolem, přičemž všichni okolo stojící jsou slepí a hluší. Nevím ještě, kdo ji vydá, protože mnoho vydavatelství, jimž jsem nabídl rukopis, mně napsalo něco v tom duchu, jako např. vydavatelství Petrov, že je to velmi dobré, dokonce dobově "originální" a "neobvyklé", ale že si netroufnou něco podobného právě dnes vydat - inu demokracie, jak má být. Vypadá to tedy opět na vydavatelství Tempo.
Jak to děláš, že i když o sobě říkáš, že tetováni nerozumíš, píšeš články, které patří k nejčtenějším a i uznávaní tatéři o nich tvrdí, že jsou fundované a zdá se, že tě respektují?
Já vážně nevím, už jsem se o tom bavil i s Jirkou Netíkem či Alainem Kajanem a oba mně dali za pravdu, že to jsou odborné věci, odborně napsané, ale já se o tetování nikdy nezajímal více, než-li o druh zmrzliny, kterou mám v kornoutu. Tedy až donedávna, abych byl přesný. Možná píši jen dobře to, co se hezky čte a zni to hodně pravděpodobně, možná jsem jen velký lhář, který všechny vodí za nos a doposud se mu to daří, nevím. Ne, teď vážně, přečetl jsem spoustu materiálu na to, abych se nechal jen tak nachytat nicméně za tu dobu, během které se v bodyartu pohybuji, jsem již nějaké ty znalosti pochytil, takže svátost se nekoná. Hodně také dělají zkušenosti, nedávno jsem se díval do svého archivu a dodnes jsem napsal něco kolem 450 článků, eseji a traktátů a to v to nepočítám věci z Tetování - to už se myslím něco trochu naučíš. Kdysi mně kdosi řekl, že mám dar psát tak, aby se to líbilo i analfabetům. Asi měl pravdu, ale už vážně nevím, kdo to byl.
Jaké se tobě samotnému libí tetováni? Loni vyšel v posledním čísle kalendář s tvými zády - nyní pracujete na předku - to je tedy tvá tattoo parketa?
Tak především se mně libí tetováni samotné. Miluji jinakost Nenávidím šeď a každý, koho si nemohu na první pohled zapamatovat mě děsí - ne děsí - je mně jej lito. Život je tak zkurveně krátký, že vypadat jako zbylých 6 miliard je něco, co si nedovedu představit a sám bych to zažít nechtěl a bráním se tomu, jako čert kříži. Samozřejmě, že to není jen o vzhledu, můžeš vypadat jako krokodýl s kozama, ale když na tebe někdo promluví a zjisti, že jsi "vymaštěnka", nepomohou ti ani anténky z hlavy. Ano, vloni vyšel v posledním čísle TETOVÁNÍ kalendář na letošní rok s mými zády, je to pokus o Gigera, předek děláme taky Gigera, ale nemám v tomto směru strach z nějaké rutinnosti. Ne, že bych si byl tak jist neopakovatelnosti svých kérek (i když Alaina Kajana, mého tatéra, považuji jako tatéra za špičku v ČR), ale nějak nemám strach, že bych v budoucnu potkával jiné PJH se stejným množstvím a stylem práce. Můj druhý tatér - Jirka Netík, mně pracuje na noze (volné téma).
Co v životě opravdu nenávidíš - co ti vadí? Co tě děsí a o čem si myslíš, že nejvíce ohrožuje budoucnost lidstva?
To jsou hodně filozofické otázky! Nenávidím přetvářku, takové ty Pepíky, co tě klepou po ra-menou, když jsi s nimi, a když jsi pryč, o tobě vyprávějí, jaký jsi čůrák!!! Těm bych vzkázal: Zamést si před vlastním prahem by neškodilo a méně sněhu do dýchacího ústroji také, proto žiji skoro v lese, příroda nezrazuje a hlavně si v ní na nic nehraješ, nemáš před kým. Zdenek Rykr, starý malíř a básník (maloval mně obal na první sbírku), z mála, co vidí za roh, bylo mu 96 let, než zemřel a senilní rozhodně nebyl - možná to je to, proč se mé články čtou po tisících. Co dle mého názoru nejvíce ohrožuje budoucnost lidstva? Řekl bych, že snaha odhalit všechna tajemství - najít na vše řešení. Digitální a technický pokrok, spějící nenápadně k přelstění smrti - smrt je ale nezničitelná, maximálně se dá chemicky oddálit, ale biologicky je nevyhnutelná. A i když s ni sám smířený nejsem, z určitého úhlu jsem za ni rád -za tu odvěkou spravedlnost která si najde každého a všude...
Co děláš, když nic neděláš? Jaké máš koníčky? Na čem nyní pracuješ - umělecky?
Čas je opravdu značně relativní jednotka. Z hlediska univerza je jej takový dostatek, že kdybychom ho dokázali plnohodnotně využit byť jen jednu jeho milióntinu, byl by život každého z nás tak významný, že by zde vládla naprostá dokonalost! Tím, že se živím jen psaním, ať již novinařinou, tak vlastním (poezií) - mám času svým způsobem asi hodně. Nicméně záleží na etapách, někdy až nudně mnoho, jindy až chronicky málo. Mé koníčky? Nyní hlavně tetováni, psaní, četba, hudba. Tato čtveřice v diferencovaných kombinacích. S Alainem jsme od začátku roku začali tetovat moji přední část těla, abychom ji spojili se zády do svetru, čím dál více je i práce pro Art magazín TETOVÁNÍ (a to je dobře), dokončuji druhou sbírku (poslední korektury a finální grafické úpravy) a asi před dvěma měsíci jsem začal psát scénář k divadelní hře, jejíž pracovní název je zatím - "Zápisky parchanta". Mám zatím nějakých 18 stran, píši jej nárazově a velmi záleží na náladě. K této myšlence mě přivedl náměsť-ský herec a spisovatel Jindřich Knobloch, se kterým mnohé hlavně z tech-nických věcí konzultuji. Jde o zakázku pro třebíčské Horácké divadlo. Je něco jiného psát např. politický román jakožto knihu a něco jiného psát divadelní hru, kterou se jednou budou učit její hlavní hrdinové (herci) -individuálně, jako svébytné dramatické jednotky.
Co vlastně znamená to "J" ve tvém jméně. To je nějaký pseudonym, či slovní hříčka? Mám tvoji první sbírku a tam je psáno Pavel Josefovič Hejátko - to je ruské jméno nebo se snad mýlím?
Ne, nemýlíš se! Když jsem zhruba před 6 lety hledal na matrice města Náměšť nad Oslavou, poblíž nějž žiji, svůj genealogický původ (rodokmen), zjistil jsem, že na konci 19. století, konkrétně v roce 1892 sem přišel z Kazachstánu (jako utečenec před carským ruským vojskem!), jistý Dmitrij Josefovič Gejatko, který měl syna již na území Rakouska - Uherska (ČSR ještě neexistovala) a kterému dal jméno Josef Hejátko, protože ruština, úřední řeč v tehdejším Kazachstánu písmenko "H" neznala a vlastně ani dodnes nezná. Tedy toto jméno vlastně nevědomky počeštil... Tak nějak to vzniklo - přijal jsem jako své druhé jméno, jméno svého praprapra děda... Nic víc, nic míň. Zajímavé je jen to, že např. má máti, když se jí někdo, kdo mě pod tímto jménem zná, na mne v této souvislosti ptá, uvádí, že to "J", znamená Jan, protože ona chtěla Jana a ne Pavla, toho si prosadil můj otec. Konec záhady.
Z čeho opravdu pramení tvůj věčný pesimismus?
To je hodné dlouhá historie. Odmalička, když se naši v mých čtyřech letech rozvedli, jsem byl značně rozladěné dítě. Nikdy jsem se nevydržel z ničeho dlouho radovat Neustále jsem tušil, že vše má své rezervy a že proto, aby byl člověk šťastný, je zapotřebí víc, než-li mám k dispozici. Myslím si, že pesimistou se člověk rodí - vždy, když byla chvíle štěstí, jsem mámě (se kterou jsem vyrůstal) říkal, je to fajn, ale může být ještě lip - jiní to zažívají.
Nemyslím si, že bych byl rozmazlený, spíše naopak, málokdy jsem měl opravdu to, co jsem si přál (žili jsme z měsíčního platu 950 Kč čistého), jen jsem již jako malý viděl, že jsou jiní, kteří se mají o mnoho lépe, než-li já. V tom samozřejmě není problém, tak již to na světě hold chodí, kdyby ti jiní nebyli lidsky horší než-li já, alespoň tak jsem to tenkráte cítil. Odmalička jsem každému pomáhal - pokud to tedy bylo v mých silách, a viděl jsem každodenní bezpráví, které se dělo a které se děje dnes dvojnásob. V době puberty, když se zhruba formuje emotivita a lidská struktura člověka, jsem si uvědomil, že si nejsme všichni rovni, ani v socialismu, ani v kapitalismu a že je celý život pro mnohé vlastně velký podvod.
V první polovině minulého století žil v Rusku jeden filozof - jmenoval se Jevgenij Stefan Ovsenko (byl to žid!), který v roce 1941 napsal filozofický traktát s názvem "Kniha dobrozdání". Než ho Stalin nechal deportovat na Sibiř v ní hovořil mimo jiné také o tom, že život je vlastně potrat pozpátku - naruby. Je to, jako kdybych se jednoho rána vzbudil a oni mně řekli, že mých osmadvacet let je jen fantaskní, virtuální reality show. Nic z toho není opravdové, ale ne ve smyslu matrixu, jakožto paralelního světa, nýbrž tak, že těch osmadvacet let postavíš mezi tisíc zrcadel a zjistíš, že je to celé jeden obrovský trik. Tak co vlastně jsi?
Jaký máš vůbec v životě cil? Co nebo čeho bys chtěl dokázat? Třebas tedy v tvém případě asi především v psaní? Dá se to takto říct?
Tuhle otázku kladou nejvíce svým dětem asi rodiče a pak jsem to často slýchával od našich "soudružek" učitelek ve škole. A stejně, jako tenkrát, i dnes na ni mohu zodpovědně odpovědět - nevím! Já vážně dodnes nevím, co od života čekat chtít, zanechat tu, dát, využít, zneužít, použít? Heidegger kdysi napsal - "Klíčem k pochopení života a cílů je jejich naprostá ignorace a nepochopení". To je asi to, čím se nevědomky vlastně řídím. To nejsou jen prázdné, iracionální, filozofické fráze, když se nad tím zamyslíš, kolik cílů by zde mělo tedy být - 6 miliard? Jestli zde má každý své posláni, O. K. - ať má, já o tom svém doposud nevím a upřímně řečeno i kdybych věděl, asi bych se na něj mohl pěkně z vysoká vysrat. Někdy je totiž posláni k posráni a to doslova... Když ti řeknu, že bych chtěl napsat dvacet sbírek, jejichž prodejnost půjde do milionů, být nejpotetovanějši člověk ve vesmíru - budu osočen z megalomanie a stejné je to hloupost - vážně to tak necítím. Naopak, čím jsem starší, pomalu, ale jisté od svých "jakýchsi" plánů pozvolna upouštím a slevuji. A to jsem celkem radikální odpůrce kompromisů. Ale to je již o něčem docela jiném.
V jakých chvílích se ti tedy nejlépe píše? Máš tu schopnost, kdykoliv sednout a z fleku "vyplivnout" potřebný text? Nemyslím jen ohledně tvé poezie, ale třeba právě ohledně článků v Tetování?
Tyhle dvě struktury musím rozlišit Co se týče své poezie, tam píši výhradně ve chvílích, kdy prosté dostanu, jak já sám osobné tomu říkám - "vnuknuti", prostě ty verše přijdou a já si je musím okamžité zapsat, protože, pakliže tak neučiním, je to pryč a znovu to již nepřijde. Tak jsem napsal celé Hlenobytí i Tanec kostlivců. Dokáži si sednout, zvláště, když mně již ohledně času teče do bot a napsat z hlavy, z fleku pětistránkový článek (hovořím o magazínu TETOVÁNÍ) a to považuji za čisté umění, ale dělám to takto nerad. Dokonce jsem již tak daleko, že co se týče např. rozhovorů se studii, nemusím si k odpovědím na otázky dělat leckdy ani poznámky, stačí, když daného dotazovaného znám alespoň týden a napíši za něj odpovědi, že z něj udělám v očích čtenářů intelektuála a on při tom třebas s bídou vychodil devítiletku. Ale obecně řečeno odborné články píši nejraději, když mám na to náladu, a co se týče své poezie a divadelní hry, to záleží na okamžicích. Proto si s sebou neustále vozím všude možně poznámkový blok a tužku.
Myslíš si, že každý, kdo chce něco dokázat, musí mít větši ego než ostatní? Jak důležité je ego v životě umělce? Co ješitnost a touha po slávě - s tím se přece musí počítat, nebo ne?
To samozřejmé, že ano! A dokonce nevěřím nikomu, kdo je slavný a tvrdí, že je mu to nepříjemné a vadí mu to. To buď lže, anebo je zralý pro Chocholouška. Já se často ptám na totéž nejen sebe, když mé zrovna přepadne sebekritický pohled na určité své skutky, tak také lidí, které znám a vím, že známí opravdu jsou. Pravdou je asi jedna věc: pakliže si za něčím jdeš, ať již v jakémkoliv uměleckém oboru (literatuře, sochařině, výtvarném umění, tetování apod.. ) a jdeš si za tím opravdu cíleně, budeš časem, ať chceš nebo ne, zvláště pak, pokud se již staneš známějším, později či dříve osočen od ostatních "kolegů" z branže, že jsi karíérísta, že jdeš přes mrtvoly a kdoví z čeho všeho ještě. Zvláště pak v našich - českých poměrech tato definice platí dvojnásob. Osobně si myslím, že je to velmi sporná oblast a tenký led. Těch důvodů, proč se tak stane, jsou stovky, tisíce a každý má ten svůj. Pravda bývá jako vždy asi tak někde uprostřed. S tím ovšem musíš samozřejmě počítat Ohledně většího ega se tak celá věc má asi tak, že já osobně se domnívám, že každý, kdo tvoři - ať již v jakékoliv formě uměni - MUSÍ mít větši ego než-li ostatní. Důvod je prostý: Pokud za něco opravdu stojíš, stane se časem totiž to, že se o tebe začnou zajímat další lidé, kteří se vždy najdou, z nichž je jedna polovina pouze a jen ráda viděna v tvém okruhu a druhá ti chce vážně pomoci v dalším rozvoji. Musíš se připravit i na to, že ti mnoho z nich začne lézt do prdele a říkat věci, které se hezky poslouchají, ale jejichž pravý význam je někde docela jinde... Musíš také počítat s tím, že se staneš ze soukromé osoby osobou veřejnou (ať již v jakékoliv míře) a budeš muset zvládat s grácii určité situace, ve kterých by ses jinak neocitnul - a to vše je o tvém egu. Jaká má být ovšem jeho správná výše, aby to již nehraničilo se snobstvím a namyšleností, to je vskutku otázka. To musí každý daný jedinec, jehož se to týká, již poznat zdravě sám. Ale ano, jsem spíše egocentrik, nikoliv altruista.
Něco čtenářům na závěr?
Děkuji Vám všem, kteří mně píšete, ptáte se na rady, nejsem vševěd ani náhodou - opravdu nevím všechno, ale pokud mohu, vím a stihám - poradím. Vážím si Vaši podpory, vždy mně to připomene, že tu nejsem jen sám pro sebe a že to, co dělám, je práce pro Vás. Budu se snažit Vás ani v budoucnu nezklamat, snad se mně to podaří a magazín Tetování pro Vás bude i nadále společníkem nejen při špatném počasí. Mějte se. PJH.
Ptal se: Boss
Foto: Alain Kajan
