Poezie zmírá na úbytě intelektuálního elitářství a můj obdiv mají ti, kterým nejde o pouhou uměleckou pózu či senilní žvatlání, tak běžné u „zavedených“ poetů. I potetovaný kovem prodchnutý Hejátko má můj obdiv, přestože mi nemnohý jeho verš zazní falešným tónem patosu. Ovšem i v Pomnících z asfaltu je stále svůj a chrlí své básnické pásmo jako jícen sopky balvany. Tentokráte jsou ovšem tyto kameny více uhlazeny do rýmů a hra se slovy se stává důležitou součástí politpunkového hřímání.
Hejátko ve svých verších připomíná noblesy zbaveného Kryla, ale také syrové počátky Dyka či Neumanna. Proletářská poezie například přímo čiší ze sebereflexe ve verších nejsem básník / jsem cílený válečník vraždící slovem. Otázkou ovšem je, zda intelektuálně povýšený a mnohomluvností zmlsaný současný čtenář poezie ocení revolučně alarmující verše. Kdo stojí o poukazování na prohnilost postsametové společnosti a kritiky konzumní euroatlantické civilizace? Všichni stejně totiž víme, že už dlouho není zlato, co se třpytí ve státě českém a ve světě obecně. Proč si o tom tedy ještě číst ve sžíravým sarkasmem nasáklých verších páně Hejátka? Z masochismu či snad z potřeby spravedlivě se rozhořčit jak nelze nalézt pravdu v týhle zkrvený době? Třeba v jakési obskurní paralele přichází nový věk revoluční proletářské poezie, jež bude čtena a vyvěšována na pouličních bitevních polích. Pokud tomu tak skutečně je, tak nelze něž Pavla Josefoviče Hejátka označit za jeho apoštola.
Robert Hladil (A2, Tramvaj Načerno)