Vztek na začátku milénia
Pavel Josefovič Hejátko je snad nejvíce kontroverzním současným básníkem, z něhož mají strach nejen šosáci a postmoderní milovníci intelektuálního pohodlí a „nepálení si prstů“. Jest pravým enfant terrible restaurované měšťanské (tzv. občanské) společnosti a nové české poezie. Právě poezie hodná toho jména neléčivou bahenní kúru, do níž se vrhla (i byla vržena) ve „zlatých“ devadesátých letech, pomalu vykašlává ze svých plic a hledá – po kolikáté již v dějinách sebe sama – své poslání, svůj úkol, svého čtenáře. To už je normální, tedy přirozená reakce na nenormální, tedy nepřirozenou dobu. Ovšem nálepce „extrémista“ Hejátko vychází vstříc snad vším – od vzhledu, piercingu až po hyperprovokativní postoje, pro něž je výraz „protiamerický“ slůvko velmi eufemistické a postoj „stoupence legalizace marihuany“ tím nejmenším hříškem. Kdybych byl „pravý žurnalista“, vyjádřil bych patrně pokrytecké obavy z toho, aby básník nezmizel kamsi na Guantanamo (mezi „ideoteroristy“), popř. aby se neocitl v nějakém tuzemském „ozdravném“ nebo „nápravném“ zařízení z obdobných důvodů. Náběhů k tomu je tolik, že samo pomyšlení mrazí! Ale dost, to raději zpět k věčné poezii, vždyť o tu jde především, hlavně a pouze... Před tváří Věčnosti, alespoň té naší, lidsky měřitelné.
Hejátkův verš stojí přesně na pomezí mezi veršem volným a vázaným. Nalezneme v něm řadu stop daktylského či trochejského spádu, ale nejde o pravidelný nebo alespoň k pravidelnosti tíhnoucí daktylotrochej. Nic takového se nekoná. O tendenci k jakési normě však svědčí i výrazný rytmus, častá asonance i občasný, ale výrazný rým, někdy až rýmová echa. Má blízko k písni: někdy upomene na poetiku lidové písně, např. „Vylétla z večera / bílá holubice“, nebo „vykvetl květ na spáleništi / po votavě“, jindy na rockový text nebo na dikci krylovských protestsongů („Chodíme pozadu jako raci“). Sloky mají nepravidelný počet veršů, pohybují se v rozpětí od sedmi do třinácti, přičemž převažují strofy osmiveršové. Kompozičně se zřetězují do relativně volného pásma, což budí dojem tematické a kompoziční nevázanosti, leč mylný. Lapidárnost, strohost, ironická zkratka jim sluší, symbolický přesah je zpravidla podřízen myšlence, účelu: „Tři měří? / Trojím metrem!“. Naopak doslovnost je někdy na škodu: pokud „podkoní vyrábějí podkovy / pro štěstí“, není nutné čtenáři ještě sdělovat, že „spíše nežli / pro koně“, když následující verš obraz pointuje: koně „skončili v salámech“.
„Když hoří maso smrdí to vážně hrozně“, píše s jasnou narážkou na hořící, zápalné oběti dneška. „Spalovny“ přece jedou naplno, a nejen ty symbolické... Pojmenovává nejen malost šosáka, měšťáka a maloměšťáka, oněch „opor společnosti“ nejen /domněle/ socialistické, ale i /globálně/ kapitalistické. Pojmenovává i malost, omezenost a neschopnost politického subjektu, který si říká levice: „Spíše se klidíme z cesty / a vyčkáváme! / Zásoby ve spíži uděláme / a nějak to přece dopadne!“ Jako všichni vědoucí básníci si klade otázku, k čemu je Slovo? Jak vzdorovat bezmoci, když Slovo je rozmělněno, zastřeno či převráceno? Proč, kdo, kam, komu, kde...? Jeho otázky zůstávají bez odpovědí, jak typické pro dnešek, ale možná se odpovědi teprve začínají rodit (spolu s lexikem, pojmy, diskurzivním vzorcem) a stačí umět se správně ptát. Možná si jen odpovědi hledají správné médium, které je bude formulovat, možná si báseň hledá svého básníka. Leccos může mít paradoxní zvratnost, o protipohyby přece není v dějinách nouze. Jak napsal kdysi Karel Sýs – nezvratné jsou jen zvratky.
Hejátkovo „my“ nebo „já“ jest mnohovazebné, ironické, nadsazující i pamfletické. Je subjektivní, tedy vztahuje se k subjektu básníka („Kolik jizev mám na obličeji“) i nadosobní, tedy kolektivní („jsme předem prodané / nevěsty na svatbách veselých / jak pohřby“), vždy v opozici, vzdorné, snad v něčem malounko anarchistické („Nelehnu na znak / když ostatní si lehají“), generační („Husákovy děti nám říkali“ a dělali „revoluci“, když po „ulicích jsme běhali“) a zvláště sebestylizační. Hledá výraz pro to, co se zmocnilo „nás“, když jsme zhypnotizovaně věřili hlasům ve „Svobodných Evropách“ a po listopadu opět uvěřili ve „smyšlené kraviny“. Ale věřme mu někdy i doslova, a to např. když píše: „Bojovali jsme pro ty, / za které se nyní stydím.“ Jsme si „sami katy“ a opět „zdárně umlčeni“. Jako červená nit se tímto pásmem vine pocit nekonečného znechucení, přesněji: pohrdání polistopadovou „pravdou a láskou“. Hejátkův lyrický subjekt se netají svým ateismem (jako ostatně žádným postojem), přesto zamrazí verš in margine doby: „Z bible svaté toaletní / papír se nadělal“. Aspoň tak je kniha k užitku?
Hejátko svými verši reaguje na restauraci podmínek vyhovujících zločinu, jehož podoby až pamfleticky ukazuje. Podmínek dobře známých z rakouského, prvorepublikového i protektorátního systému, a znovu restaurovaných. Restaurace se mu ovšem nejeví v kruhové perspektivě, jako „věčný návrat“: čímsi jako kruhem se jeví „svíjející“ se skutečnost jiné „rozhněvané ženě“, prozaičce Ivaně Blahutové. Hejátko je líčí v perspektivě někdy hyperbolizované, paradoxně zauzlené a tříštivě absurdní, gellnerovsky cynické, též apokalyptické, v šílených vizích chorého vědomí. Většina metafor, otázek, exklamací a obrazů téměř alegorické platnosti však vznikla jako plod obraznosti, která prošla dílnou rozumu; předpokládají rozumovou konturaci.
Z využívaných uměleckých prostředků se jako nejvýraznější a nejúčinnější jeví různé etymologické a paronomázické figury, např. „snáře – sen – znesvářen“, „zásadovosti – zásad dosti“, „na oko – okem vidět“, „sázka - nadsázkou“, „prezident – rezident“, „imbecila – bacila“, „samospádem – neprávem – právem“, i ty v podobě rýmových ech („panic – nic“), dále vokalické eufonie typu „záda nahá má“, a konečně metaforická dvojznačnost pojmenování (třeseme vlajkami – třeseme se strachem). I zde najdeme řadu autostylizací, tentokráte však podstatně méně než v předchozích sbírkách, v Tanci kostlivců a Hlenobytí, v onom vrhu kostí na kostlivce. Jistě nelze přehlédnout stylizaci do bojovníka: nejsem básník, píše Hejátko, „jsem cílený válečník vraždící slovem.“
Čteme tu intelektuálně hlubší, přirozeně i generační, výpověď o příchodu „nové éry“ panstva, s novou honorací, novými podvody, obratně i hloupě vnucovanými potřebami a hodnotami, jinými uniformami, s novým nebezpečím a nestydatými podvody. Doby, jíž vévodí permanentní strach – potenciálních obětí. Materiálně vzato zvítězil měšťák a jeho vkus – jen si uvědomme, že ony „hodnoty“ měšťáckého světa (ztělesňované katalogem Burda, nabídkou Tuzexu a kontem v cizí měně), dokonce za „totality“ tvořily hlavní náplň „autentického života“ či „autentických tužeb“ mnohých čecháčků. Mít a mít a mít... I proto nastoupila éra zapomnění, bezčasí, ztráty smyslu, resp. éra jeho redukce na užitek a na objekt obchodu. Jsme, když nakupujeme, nejlépe dle reklamy: „Jsme uvnitř debetního úroku“, píše básník geniálně, jaká slast nebýt zbyteční! Pokud nakupujeme, jsme systému prospěšní, ba co více, utváříme jej. Existujeme jen jako součást systému, napsal by patrně Z. Frýbort. Užitná a směnná hodnota vévodí všemu, je totalitou platnou bez výjimky, namnoze i usídlenou v nelidsky lidských mozcích a v nervových spojích. A co básník?
Básník trpí za všechny oběti. Básník se v tom koupe, topí, až se zalyká. Ale touto „horkou koupelí“ je ho, jako člověka i básníka, o cosi více. Jistě více o špínu, jíž se zbavil, ale ještě zbývá vyřešit otázku nejpodstatnější, tedy CO DĚLAT? Jako kritik musím Hejátkovi poradit, aby zůstal nadále svůj, aby se nenechal zlomit čímkoli a kýmkoli, nabídkami ani hrozbami či represemi – porazit se může jen sám. Najde-li také svého „nového člověka“, zvěstuje-li jeho nový věk, potom zvítězí nad čecháčky a měšťáky, jimiž po právu opovrhuje, a zvítězí i nad svým špatným já, které nenávidí. Nevím, bude-li oním „novým člověkem“ „dělník“, jak snili Julius Fučík, Bedřich Václavek, Kurt Konrad, E. F. Burian ad., ale zcela jistě to nebudou prodejní, na trhu nejúspěšnější prostituti.
Alexej Mikulášek