Hledáte poezii, která kriticky reflektuje naši současnost, reaguje na běžné události a trendy polistopadové doby, a přitom se nevzdává básnického jazyka a obraznosti? Máte rádi nejistotu, otevřenost, svobodu a prostor? Libujete si v moderních poetických prostředcích? A chcete poznat člověka, který je jiný než všichni ostatní? Pak je načase, abyste nahlédli do poezie Pavla J. Hejátka.
P. J. Hejátko (* 1975) je na první pohled zajímavý člověk, a to platí i pro slabozraké. Honosí se totiž titulem "nejopiercingovanější člověk v ČR" a jeho tělo zdobí neuvěřitelné množství vytetovaných obrazců. Svou vizuální jinakost vyvažuje i neobvyklostí duševní: na FFMU vystudoval obory afrikanistika a rusistika, je příznivcem rastafariánského hnutí, zapřisáhlým odpůrcem USA... ale především básníkem a spisovatelem.
Jeho první básnická sbírka Hlenobytí pochází z období let 1995–2001. Nese vysvětlující podtitul "sbírka sociálně-politické poezie", ale kdo by čekal úderné epigramy v duchu K. H. Borovského, dočká se překvapení. Zda milého, či nemilého, to už záleží zcela na vkusu čtenáře. Kritické postřehy o společnosti jsou totiž podány prostřednictvím básnických obrazů, které se svou neobvyklostí a bizarností často vzpírají interpretaci a mluví pouze náznakovým jazykem pocitů a intuice. Jakoby náhodné rýmy, těžko uchopitelné a prchavé motivy a hned zase velmi konkrétní obrazy, pomlčky, které podobně jako u Emily Dickinsonové rozbíjejí stavbu věty a zpochybňují její význam... V této spleti může čtenář rozeznat jednotlivá vlákna avizovaných sociálně-politických témat, ale nikdy je neuvidí jasně a odděleně.
I přesto, že nejde o prvoplánové satirické veršovánky, mají básně překvapivě jednoznačný tón. Doslova z nich čiší odpor k současné společnosti a jejím nešvarům, zejména k úplatnosti a nízkosti mocných – politiků, podnikatelů a podobně. Atmosféra celé sbírky by se snad dala popsat jako "polistopadové disidentství". Autor se hlásí k odkazu Karla Kryla, ale v rozsáhlém poděkování zmiňuje i Magora Jirouse či americké beatniky.
Jak problematické je prolínání náročných poetických postupů a konkrétní společenské kritiky, si čtenář uvědomí, když nahlédne do novější autorovy sbírky Tanec kostlivců (2002 – 2005). Tematika i tvůrčí metoda zůstaly v podstatě stejné, poetická "složka" však doznala několika změn. Jednotlivé básně se v první řadě slily do nepřerušeného proudu textu. A snad právě rozsáhlost vzniklého útvaru autora přiměla, aby poskytl čtenáři pevnější půdu pod nohama, zkrotil rozbujelou tříšť obrazů a metafor a odstranil z ní velkou část přebytečného materiálu. Verše získaly úderný rytmus, který přímo svádí k hlasitému přednášení (možná i skandování), a díky neustále přítomnému "já" nebo "my" text mnohem lépe drží pohromadě a působí srozumitelnějším dojmem.
Ať už se vám více zalíbí syrová neotesanost sbírky Hlenobytí nebo oproštěnější a stravitelnější Tanec kostlivců, poezie Pavla J. Hejátka vás jistě nenechá chladnými. A pokud se snad poezii ze zásady vyhýbáte, pokochejte se alespoň samotným básníkem a učte se respektovat jinakost.
Jana Kunová, www.NeKultura.cz