Vážně jsem dlouho přemýšlel o tom, zda-li tento dokument, vůbec někdy takto veřejné otisknu. Pravdou však zůstává, že jsem se s jeho překladem pěkně zapotil a ganja nejednou provoněla celou pracovnu, než jsem jej pro Vás mohl v této formě připravit. Celá kniha polského autora a velkého znalce rastafarianismu, ale hlavně etiopských dějin a poměru šedesátých a sedmdesátých let 20. století - Ryszarda Kapuscinskiho, má něco kolem 204 stran, nicméně já se budu věnovat třemi díly situací v paláci, kolem císare(JAHa) a ve dvou dílech vám podrobněji vysvětlím průběh obou významných revolucí (1960 a 1974).O těch jsem sice již psal ve svém druhém díle "Etiopie země s duší otroků i Krále králů", ale to bylo velmi obecné a rozhodne jste z toho nemohli pochopit celé dějinné souvislosti. Důvod, který ve mne vyvolal rozpaky, mám – li tento projekt někdy odstartovat, je především, jakési "stinnější" odhalení nedokonalostí v hierarchii Selassieho dvora a tím pádem ukázka rubu i líce - pohledu na JAHovu neposkvrněnost / božství. Na druhou stranu, možná právě proto vám tuto pětici článků umožním přečíst, abyste se prostřednictvím vyprávění lidí, z nejužšího Králova okruhu dozvěděli, že ani bůh, zvláště ještě za svého lidského života není všemocný - neomylný. Ovšem, je zapotřebí podotknout, že veškeré špatnosti mže uvedené nejsou přímou vinou císaře, jako spíše zkorumpovaného a patolízalského aparátu, jež si kolem sebe JAH, bohužel ale sám - vytvořil. Ty události, které budu popisovat jsou zápisky přímo autora knihy Ryszarda Kapuscinskiho a také jeho zpovědi, tajemníka jeho imperátorského veličenstva - Tawu Makuhaneba. Jde tedy o autentické příběhy lidí, jež tyto věci prožili na vlastní kůži a nikoliv o nějaké smyšlené pohádky, vymykající se skutečnostem. Kapuscienski sám pobýval v Addis Abebě v letech 1968-1971 a poté opět od roku 1973-1978, kdy napsal tuto knihu, která zní v polském originále : "Cesarz". To by na úvod snad mohlo stačit a nyní samotný první díl tedy:
Originál autor: Ryszard Kapuscinski Original nameof book: "Cesarz" 1978 Translation from Poland by: Pavel Josefovič Hejátko Translation name of book: "Na dvore Krále králů" 2001.
Dlouhou řadu večerů jsem naslouchal vyprávění lidí, kteří znali císařský dvůr. Buď k němu sami patřili nebo do něho měli právo vstupu. Není jich už dnes mnoho. Někteří zahynuli kulkami popravčích čet, jiní utekli za hranici nebo jsou vězněni v podzemí paláce: rovnou ze salonu byli přesunuti do sklepa. Jsou i takoví, kteří se skrývají v horách nebo žijí v klášterech převlečeni za mnichy. Chodil jsem za nimi až po setmění, musel jsem měnit auta i oděv. Etiopové jsou nedůvěřiví a dlouho nemohli uvěřit, že chci prostě poznat svět, který byl smeten kulomety 4.divize. Kulomety namontovanými na amerických džípech, dodávaných z Ameriky na místech vedle řidiče. Obsluhují je střelci, jejichž náplní práce je sebrat, co nejvíce nevinných životu... Vzadu sedící voják přijímá radiovou stanicí příkazy, které hlásí předku vozu k vyplnění. Džíp je otevřený a řidič, střelec i radista mají tmavé motocyklové brýle, zastíněné okrajem přilby. Ty trojice v džípech jsou tak zvyklé na smrt, že i jejich řidiči, jezdí jako sebevrazi, ostré zatáčky berou v největší rychlosti a řítí se v ulicích i v protisměru, tak že jim každý raději uskočí z cesty. Když je potkáte, je nejlepší zmizet někam hodně daleko. A tak i já nakonec zapadl do klikatých, blátivých uliček. Hledal jsem domy, které zvenku vypadaly opuštěné. Mel jsem strach. Domy byly hlídané a mohl jsem tak dostat do nepříjemné situace jejich nájemníky i sebe. Vojáci každou chvíli procházejí nebo projíždějí všemi čtvrtěmi a hledají podvratné živly, či ke starým pořádkům vybízející letáky. To se pak vyvlečou obyvatele domu, před kterým nebo uvnitř jehož jsou takové nalezeny a u zdi jsou stříleni do hlav. Žádný soud, žádná vysvětlování - rovnou prásk. Tak takhle vypadá revoluce - občanská válka. Posadil jsem se v jednom dome vedle okna a hned slyším " prosím Vás, sednete si někam jinam, sem je vidět, jste snadný terč...". Venku projíždí auto, zastavuje - je slyšet výstřely, kdo to byl dnes - oni nebo ti druzí??? A kdo jsou vlastně momentálně oni??? Auto odjíždí, psi štěkají. Celou noc v Addis Abebě slyšíte, jak štěkají psi. Je to psí město, plné psích výkalu a po ulici pobíhajících ať již čistokrevných či plebejských psů, sužovaných malárií a červi. Již po několikáté mne každý podotýká, ať nikde nezveřejňuji, jak je velký, vousatý, tlustý, hubený, natožpak jejich jména. Přitom už snad není, čeho se bát. (Addis Abeba, 17.12. 1974).
Tawu Makuhaneb, tajemník císaře ve věcech dvora..: Císař spal na lůžku ze světlého ořechu, na velikém lůžku. Bylo tak veliké a on tak drobný a malý, že na něm nebyl skoro ani vidět. Ke stáru se zmenšil ještě víc, váží teď padesát kilo a vlastně ani moc nejí. Ztuhla mu kolena a když byl sám, vláčel je za sebou, jako by kráčel na chůdách. Když jej však někdo z nás, dvoranu zahlédl, okamžitě se vzpřímil a bylo vidět, že i pres asi značnou bolest si zachovává hrdost – dekorum Krále králů. Měl ve zvyku spát málo a vstávat časně, když ještě byla tma a palác spal spánkem nevinných. Vstával ve čtyři nebo v pět hodin ráno a když jel na zahraniční cestu, tak i ve tri. Zhruba do osmi hodin jej pak celý palác vypravoval... Když se probudil, stiskl tlačítko, na svém nočním stolku - to vzbudilo bdící služebnictvo, které ihned rozsvítilo v celém paláci všechna světla. Pro celé císařství to byl signál, že Král králů zahajuje nový den.. Císař, začínal každý den tím, že přijímal hlášení. Noc je nebezpečnou dobou piklů a Haile Selassie věděl, že je tak nebezpečnější nežli den. Ve dne měl všechny potenciální nepřátele na ocích, v noci nikoliv. Byl tam také císařův legendární psík - Lulu. Ten během audiencí, seskakoval císaři z klína a močil hodnostářům na nohy. Páni hodnostáři však nesměli hnout ani brvou, když ucítili mokro v botě. Mým úkolem bylo i to, že jsem chodil mezi stojícími hosnostári(ministri, ceremoniáři aj.) a utíral jim pomočené boty. Ráno se císaři dávaly takzvané raporty. Totiž, i když bylo jeho veličenstvo, jeden z mála lidí v paláci, kteří uměli číst i psát - nebyl přítelem písma a tak se nechával o všem informovat. Pána učil číst i psát francouzský jezuita, monsignore Jerome, pozdější biskup v Hararu a přítel básníka Arthura Rimbouda (výborný básník, pozn. PJH). Zvyk ústní reference, měl pro našeho pána také tu výhodu, že v případe potřeby mohl říct, že jej hodnostář XY, špatně informoval a tak je danou situací vinen... Císař vůbec přijímal jen to, co chtěl vlastně slyšet a ostatní jakoby hned zapomínal. To samé to bylo i s psaním, i když vládl takřka půl století, jen málokdo věděl, jak vypadá pánův podpis. Během úředních hodin stál stále poblíž císaře - ministr pera, který chodil za ním, aby jej slyšel a zaznamenával každé jeho slovo a i když jich nebylo mnoho, vezte, že to nebyla lehká práce. Také musím poznamenat, že císař mluvil velmi tiše a mnohoznačně, zvláště když se chtěl vyhnout jasné odpovědi, byla jeho odpověď mnohoznačná. Následně, jestliže císařovo rozhodnutí ohromovalo všechny přítomné svojí prozíravostí a nadčasovostí, byl to jen další důkaz neomylnosti vyvolence boha... Jakmile se však někde objevil náznak problému, mohl náš pán vše svalit na špatný výklad příslušného ministra. Ten byl také nejvíce nenáviděnou osobou, protože mel k pánovi nejblíže a dostávalo se mu tak zvláštních výsad. Například mohl císaře vyrušit i během jídla, či během jeho odpoledního odpočinku, který byl od 17.00 hod do 19.00 hod. Po tuto dobu, každý jiný riskoval svoji vlastní hlavu, když se přiblížil jen na dohled k pánově pokoji. Každé ráno se časně pán vydává do královské zahrady a krok za ním jde šéf zpravodajské služby - Solomon Kedir, který mu podává hlášení. Ten mluví a mluví: kdo se s kým setkal, co připravuje, proti komu, kdy, jakým způsobem a tak podobně. Pán se jen usmívá, pokyvuje hlavou a poslouchá. Občas se zastaví u klece se lvy, které si jako jediný muže dovolit pohladit, protože jiný by přišel o ruku, kterou je hladí a hodí jim nějaký kus masa. Nakonec kývne hlavou a to je pro Kedira znamení, že má zmizet, že všeho bylo dost a více již nechce slyšet. Ten se uklání a jde pozpátku zpět, protože se nesmí otočit podle protokolu k císaři zády, to by byla urážka majestátu. V tu chvíli vystupuje zpoza stromu ministr obchodu a průmyslu Makonnen Habtewold, připraven taktéž k raportu. Celá scéna se pak následně opakuje -jen sdělení jsou jiná, leckdy i o té samé věci... Ten po chvíli také pozpátku mizí v aleji... ta samá scéna se opakuje - zničeho nic se objevuje za císařem postava vysokého císařova důvěrníka - Aši Wolde - Mikaela. Tento úředník vykonává dozor nad státní policií, která soupeří se zpravodajskou službou Solomona Kedira a vede také ostrý souboj s konkurenční špiclovskou organizací Makonnena Habtewolda. Tito tri žijí ve věčném strachu, kdo řekne víc než druhý a císař jej tak posune na svém osobním žebříčku výše a naopak. Císař pomalu konci procházku tím, že krmí své psy a mravenečníka, kterého dostal darem od ugandského prezidenta. Kývne a Aša odchází, shrbený a nejistý, zda-li neřekl méně nebo naopak více nežli jeho soupeři. Poslední kolo parkem absolvuje císař sám - přemýšlí o strategii dne a o informacích, které se právě dozvěděl. Vidím jej, jako nyní, jak se zastavuje a hledí k nebi - jakoby si říkal "panebože, co jsem se to zase dnes dozvěděl".
V prvním díle jsem Vám chtěl tak trochu ukázat, jak JAH vstává, ranní hlášení takzvané raporty a s nimi i přicházející první intriky. Den každého panovníka je složitý a jde-li navíc o Krále králů - platí to dvojnásob. V dnešním, druhém díle Vám představím práci několika lokajů, služebnictva a všeho personálu zajišťujícího královu spokojenost. Ono vládnout v kuse čtyřiačtyřicet let vyžaduje sedsakramenské pohodlí.
Magbu Teffera (císařův vrchní komoří):
Jako lokaj třetích dveří jsem byl nejdůležitější z lokajů, přidělených do audienčního sálu. Byly v něm troje dveře a proto i tři lokajové, aby je otvírali a zavírali. Já mezi nimi zaujímal zvláštní místo - mými dveřmi totiž procházel náš pán. Když císař opouštěl sál, otvíral jsem mu dveře. Největší umění spočívalo v tom, abych tak učinil v pravou chvíli. Kdybych je totiž otevřel předčasně, vyvolalo by to dojem, že chci aby císař již odešel a to by mě stálo minimálně mé místo, kdybych tak učinil naopak pozdě, náš pán by musel zpomalit krok nebo zcela zastavit a pro mě by to znamenalo to samé. První osoba v zemi se musí přesouvat plynule, bez narážení na nějaké překážky.
Tawu Makuhaneb:
Dobu mezi devátou a desátou hodinou trávil náš pán v audienčním sále rozdělováním nominací a proto se tato hodina nazývala hodinou nominací. Císař vstoupil do sálu, kde ho již očekávali v řadě a v pokorném předklonu hodnostáři, kteří měli být jmenováni do nějaké té funkce. Náš pán usedl na trůn a v tu chvíli jsem mu pod nohy podsouval polštář - ze zlatého brokátu. Tento úkon jsem musel vykonat bleskově, aby nedošlo k situaci, že by měl císař nohy nad zemí. Všichni víme, že náš pán byl velmi malé postavy(158 cm, pozn. PJH) a protokol nedovoloval, aby jeho nohy visely ve vzduchu. Musel být svým poddaným nadřazen i ve fyzickém slova smyslu -jinak to prostě nešlo. Proto stály císařské trůny na vysokých nohách a měly i vysoká sedadla, zvláště ty, které zůstaly, jako dědictví po císaři Menelikovi, muži jinak výjimečně urostlém. Vznikal tak rozpor mezi výší trůnu a postavou našeho pána, který byl obzvláště choulostivý a nepříjemný. Těžko si lze představit vážnost osoby, které se nohy houpou ve vzduchu, jako malému dítěti. Byl jsem pánovým polštářníkem šestatřicet let!!! Doprovázel jsem císaře na všech jeho zahraničních cestách, kde jsem vykonával stejnou funkci, jako u nás v Etiopii. Řídil jsem se v tomto směru zvláštním protokolem a dokonce jsem již nazpaměť věděl velikosti trůnů v té či oné zemi a podle toho volil i vhodnost polštáře. V mém skladu bylo dvaapadesát polštářů, na které jsem musel dohlížet i v tom směru, aby se do nich nedostaly blechy, jinak velký to nešvar naší země - to by byl skandál, který by mě stál krk! V okamžiku jmenování, viděl náš pán před sebou skloněnou hlavu toho - koho zrovna povyšoval do vysokého řádu. Ale ani dalekozraký pohled našeho pána nemohl odhadnout, co že se to s touto hlavou bude díti dále. Ano, udivující byla síla císařské nominace. Např. Řád Selassieho za výstavbu země bylo jedno z nejvyšších ocenění. Ten, jež jej vlastnil byl člověk vysoce vážený a mohl takřka vše. Jako úředník protokolu jsem si všímal i změn, které způsobují odměňování lidí za zásluhy. Takový člověk se stal rázem někým docela jiným. Už to, že mu náš pán podal ruku, byla věc sama o sobě neslýchaná, protože podat si ruku s Králem králů znamenalo být požehnaný bohem. Také se změní postava člověka. Člověk do doby jmenování útlý se změní na člověka tlustého, spějícího takřka až k hranaté siluetě. Také se značně zpomalí ve všech směrech reakcí, přestane již být hbitým, přestane poskakovat a běhat, jak kdo píská. Také rysy obličeje zvážní a dotyčného již asi neuvidíte se na veřejnosti např. pousmát. Stávalo se však, že náš dobrotivý pán nejen lidi povyšoval, ale když zjistil jejich neloajálnost i degradoval. To pak dotyčný skončil, jak se říká na dlažbě - promiň mně příteli ten hrubý výraz, ale tak to opravdu bylo. Dotyčný pak leckdy i přes své minulé jmenování čímsi, ztrácel na váze i hlava se sklonila a efekt nominací byl opačný. Byl to zase řadový občan Etiopie. Síla hierarchie spočívala v tom, kdo měl k pánovi během dne povoleno nejvíce přístupů. Častější a delší. O to sváděly různé klany své boje, leckdy i dosti podlé a krvavé. Třeba takový Abije Debalk, úředník ministerstva informací, byl odhadovaný na čtyři přístupy týdně, což byl vcelku slušný počet. Na druhou stranu byli i tací, jež měli dva přístupy za den - např. zasloužilý generál Abije Abeke. Jeho soupeř Kebede Gebre měl jen jeden a to už samo o sobě byl důvod k mezilidskému boji. Oba jsou již dnes popraveni(rok 1974, pozn PJH), nicméně zažili za svého působení perné chvíle. Člověku, který měl nejvíce přístupu za den, se všichni klaněli až po pás, znamenalo to, že si s císařem rozumí a může mu leccos doporučit, povědět... Náš pán sám, měl z této záležitosti tak trochu srandu a manipuloval s dotyčnými, jak se mu to v danou chvíli hodilo - jednou tak a podruhé onak. Tak tedy po nominacích přicházel náš pán do zlatého sálu a začínala hodina pokladny. Ta připadala na dobu od deseti do jedenácti hodin. Našemu pánovi dělal v této hodině společnost státní měšcovník - Aba Hanna. Měl-li někdo čistý sluch i čich, cítil jak Justiniánův palác voní penězi. Všude, kam se náš pán vypravil, projevoval lid nestydatou vášeň po penězích. Během státních i jiných významných svátků císař vyjížděl z paláce a na ulicích rozhazoval mince, ale všechny to samozřejmě uspokojit nemohlo. To že se někomu podíval do očí byl také dar z nebes. Jinak měl pán vcelku zasněný - nekonkrétní pohled. Náš pán miloval návštěvy v provinciích - ty na tom však byly, samozřejmě ještě hůře, než-li obyvatelé hlavního města Addis Abeby. Zlatý sál - hodina pokladny. To znamená, že se v sále tlačí mnoho prostých obyčejných lidí se svými projekty na rázné věci. A každý chce po pánovi peníze. Každý tvrdí, že právě ta jeho věc, zasluhuje nejvíce potřeby a je nutno ji podpořit. Příteli, určitě obdivuješ nesmírnou pracovitost a rozvážnost pána, který většinu svého vladařského času strávil zkoumáním účtů a posloucháním plánů finančních nákladů. Vždy byl šetrný na správném místě. Vždy když pán pošeptal dotyčnému částku, kterou ho obdaří se dotyčný otočil k Abu Hannovi a patřičnou částku mu sdělil. Co, však dělat když dal méně, než-li pán doporučil - podat petici, odvolat se, ale kam? Obvinit hodnostáře nejbližšího císařově uchu? To by znamenalo šibenici... Nic naplat, musí se spokojit i s tím, co dostal... Ve zlatém sále byl vzduch nabitý elektřinou. Každý čekal, kolik mu pán přidělí... Přestože jsem byl vysokým úředníkem byl jsem nazýván často kukačkou. To proto, že v císařově pracovně stály na zdi hodiny, které každou hodinu ohlašovaly kukačkou. Já měl tu čest plnit každou hodinu podobnou skutečnost, přišel jsem před pána a několikráte se uklonil, to znamenalo podle protokolu, změnu pracovního harmonogramu. Náš pán věděl, že sytý, bude bránit svoji sytost a udělá vše proto, aby si ji udržel, podle toho také jednal. Každý chtěl býti k pokladně, co nejblíže. V jedenáct hodin začínala hodina ministrů. Ta trvala do poledne a každý z ministrů v ní donášel na svého kolegu - ministra to, co by neřekl, kdyby jej náš pán nepřijal samostatně. A protože náš pán, málokdy něco komentoval - mluvili ti druzí - slaboduše i horlivě komentovali, to či ono a chtěli, aby ten či onen, skončil na šibenici. Ve dvanáct hodin jsem jako šatnář císařského soudu, kladl na ramena našeho pána, dlouho černou togu, v níž náš pán zahajoval hodinu posledního soudu zvanou v našem jazyce - „čelot". Podle tradice naslouchal ve stoje, na podstavci oběma stranám konfliktu a vynášel spravedlivý rozsudek. Náš pán byl nejvyšší soudce každého soudu a jeho rozsudky byly neodvolatelné. Šlo-li o rozsudek smrti - byl okamžitě vykonán - žádné dlouhé strachy. Takový rozsudek čekal hlavně spiklence, kteří se bez ostychu chtěli stát mocnými. V kočovném období se justiční akce vyřizovaly v černých stanech. Císař byl za neprůhlednou clonou, protože žádný smrtelník nesměl podle ústavy spatřit jeho tvář. Bylo to v souladu s procedurou, kterou před třemi tisíci let zavedl pánův předek - král Šalamoun. Ve třináct hodin opouštěl pán císařský palác a odjížděl na oběd do jubilejního paláce. Císaře doprovázeli členové nejvyšší rodiny a významní hodnostáři. Starý palác se vylidnil, chodby ztichly a stráže upadly do polední dřímoty.
Píšete mně děkovné mejly, v nichž vyjadřujete svoji spokojenost s mými články obecně a s tímto zatím posledním seriálovým cyklem obzvláště. Já Vám samozřejmě za to také děkuji a vězte, že se budu snažit psát dále, alespoň tak, jako doposud, né-li lépe... Také je k sehnání na mém e-mailu čtvrtina z připravované knihy o Rastafariánství - "Sebrané spisy o Rastafarianismu: 1999-2001", v níž najdete již zveřejněné články, stejně tak, jako ty zatím(a ani nebudou) nezveřejněné, ale také mnohé fotografie s tématem související, jež jsou raritní a vězte, že na ně, jen tak někde nenarazíte... Je zde i pokračování právě Dvora Krále králů(více dílů, než-li oněch pět...) Jedná se cca o 100 stran formátu A4, počítačově zpracovaných... Také je k dostání videokazeta se záznamem rozhovorů se mnou + živá recitace mé poezie z jednoho z recitálů - vše točeno digitální kamerou, délka záznamu je cca 80 minut... Kvalitní obraz i zvuk + orig. obal na kazetě RAKS C-90... Tento, třetí díl dvora Krále kraluje svým způsobem zakončující. Končí totiž etapu vyprávění o Selassieho palácovém životě. Nyní již zbývající dva díly se budou věnovat revolučním dnům, oněch osudných dat v etiopské historii a jejich průběhu v hlavním městě - Addis Abebě. Dnes Vám budu vyprávět, ústy pamětníka o zvycích, o paměti a o získávání sympatií, na císařově dvoře.. Také o jakémsi zavděčení se a o hledání cesty k moci. Třeba prostřednictvím setkání se, se samotným Králem králů.
Jemy Bazac (císařův tehdejší hlavní královský poradce ve věcech protokolu):
Drahý příteli, to víte, že si všechno pamatuji, vždyť je to, jako by to bylo včera. Téměř včera a přitom vlastně před celými věky. V tomhle městě, ale jakoby na jiné planetě, která se vzdálila. Bože, jak se to všechno promíchalo, časy místa, svět rozpadlý na kousky, které nelze slepit. Jen vzpomínky zůstaly - to jediné ze života trvá. Prožil jsem s císařem dlouhou dobu svého života. Byly to chvíle příjemné i perné. Začínali jsme pracovat v osm hodin, aby bylo na devátou, kdy náš pán přijížděl, všechno připraveno. Císař tenkráte bydlel v novém paláci, proti Africa Hall, ale úřadoval ještě v paláci starém, který postavil bývalý císař Menelik, na vedlejším pahorku. Tam byl náš úřad a byla tam i většina jiných administrativních vládních institucí, protože Haile Selassie měl rád vše po ruce. Přijížděl tehdy v jednom ze svých sedmadvaceti automobilů, jež tvořily jeho soukromý automobilový park. Měl rád automobily, nejvíce si cenil rolls royce, pro jejich seriozní eleganci, ale pro změnu používal i mercedesy a lincoln - continentaly. To snad víte, že náš pán byl vůbec první člověk, kdo dovezl do Etiopie automobil. Měl vždy rád nadšence technického pokroku, které ale jinak náš lid nepřijímal až tak nadšeně.
Vždyť císař téměř přišel o trůn i o život, když ve dvacátých letech, přivezl z Evropy první letadlo! Obyčejné letadlo bylo tehdy přijato, jako dílo satanovo a na dvorech velmožů a kněží se kuly pikle, kterak onoho šíleného budoucího vládce/čaroděje rychle odstranit. Od té doby si náš pán dával sakra pozor, vždy, když chtěl prosadit nějakou novinku, až se sám stal nepřítelem takových snah, ale to bylo až když byl starý... Tedy v devět přijížděl do nového paláce a před branami jej již očekával dav poddaných, kteří se snažili, předat mu nějaké ty petice -většinou ty, s nimiž nebyli vpuštěni do paláce. Teoreticky vzato, to byla ta nejjednodušší a nejjistější cesta, jak se domoci spravedlnosti či milosti. Protože je náš národ však povětšinou negramotný a spravedlnost hledá především chudina, zadlužovali se mnozí na léta dopředu, aby si mohli zaplatit nějakého toho kancelistu, který sepsal jejich prosby a stížnosti. Kromě toho tu byl také mimo jiné problém s protokolem, protože ten přikazoval poddaným, aby před císařem klečeli hlavou k zemi, ale to nebylo dost dobře technicky možné, jak takto podat císaři petici do staženého okénka projíždějící limuzíny...??? Problém byl vyřešen tak, že náš pán dal zvednutou rukou pokyn řidiči ke zvolnění rychlosti na minimum a doprovodná stráž jedoucí v autě za ním, brala do rukou alespoň část obálek z rukou, jež se k nim natahovaly... Bohužel však, jen část, protože obálek byl les. Když se ale dav přiblížil k císařově automobilu, až příliš blízko, císařská garda jej začala na koních pomocí obušků odhánět, protože bezpečnostní situace i vážnost majestátu musela zůstat bez poskvrny. Auta jela dál stoupající alejí a zastavila na nádvoří královského paláce. Tam císaře očekával opět další dav lidí. To však již byli lidé "vyšší" kategorie. Byli to blízcí z monarchova okruhu. Všichni jsme sem přicházeli o něco dříve, protože tato chvíle pro nás měla svůj zvláštní význam. Každý se chtěl za každou cenu ukázat, protože věřil, že si ho císař všimne. Ne, nešlo o všimnutí ve smyslu, že by k onomu dotyčnému císař přistoupil a podal mu ruku a něco s ním promluvil, o tom nikdo nepřemýšlel ani ve snu - šlo jen o chvilkové, třeba i sekundové všimnutí, kdy se dotyčný, pokud se jeho zrak srazil se zrakem císaře, celý zachvěl, protože náš pán měl velmi charismatický a hluboký pohled, zadíval-li se někomu do očí. Jakou to pak dávalo dotyčnému sílu, to byste se až divil... Předpokládejme, že se někdo dotyčný střetl pohledem s císařem, to jste měl vidět, jak najednou zrudnul, jak se mu zvýšila teplota a do obličeje se vehnala červen". Daleko důležitější však je proces, který se odehrál mlčky v pánově hlavě. Bylo obecně totiž známo, že náš pán, díky tomu, že nevyužíval možnosti čtení a psaní (ač to jinak uměl), měl až fenomenální vizuální paměť. A na tomto zázraku přírody mohl budovat kariéru ten, jehož zrak se střetl se zrakem pánovým. Už samozřejmě počítal s tím, že se alespoň nepatrná stopa, náznak jeho osoby zachytí v císařově paměti a to mu otevře mnohé dveře, do budoucna. Teď už to znamenalo jen vydržet a vhodně se tlačit a manévrovat v davu tak, aby se dotyčný přiblížil k pánovi co nejblíže a nastavil mu svoji tvář k pohledu... Pak už se čekalo jen na chvíli, kdy císař tichým hlasem řekne "počkat, počkat - Váš obličej znám, ale odkud...?". A řekněme, že se zeptá na jméno, jen na jméno, ale proboha, co by chtěl člověk více od Krále králů? Nyní se obličej a osoba spojí a hle máme tu vhodného kandidáta na hodinu nominací. Ano, právě takový byl osud o kterém každý snil a který se ale málokomu splnil. Vždyť na prvním nádvoří byly desítky, ba stovky takových obličejů, které se předháněly v tom, aby byly vidět a císař je vůbec zaregistroval. Vyšší zatlačovali nižší, tmavší stínili světlejší, starší zašlapávali mladší a tak dále. Celá armáda lokajů, zahradníků, úředníků, kuchařů, policistů, uklízečů atd. A náš pán na všechno hleděl. Myslíte, že jej to překvapovalo? Snad ani ne, protože i on sám byl jednou součástí podobné magmy. Což i on nebyl nucen vystavovat svoji tvář, aby se jako sotva čtyřiadvacetiletý stal nástupcem trůnu? A věz, milý příteli, že konkurenci měl ďábelskou! Celá armáda vybraných dvořanů se ucházela o korunu! Byli však příliš zbrklí, hrabiví, bez patřičného rodokmenu a hlavně bez schopnosti - čekat. Náš pán uměl čekat! A to je v Etiopii nesmírně důležitá vlastnost! Bez této schopnosti, využití vhodné chvíle, třeba i po deseti letech - neexistuje politik! Náš pán čekal deset let, aby se stal nástupcem trůnu a poté dalších, téměř čtrnáct let, aby se stal císařem. Králem králů - bohem v lidském těle! Náš pán, znal palác, věděl, že zde stěny mají uši a proto mluvil velmi málo a ještě k tomu velmi tiše - musel být obratný a neustále ve střehu. Především nesměl předčasně ukázat své karty, či dát najevo nějakou touhu po moci. Kdepak bylo zapotřebí jít v řadě pelotonu a včas vysázet trumfy na stůl -a to náš pán uměl mistrovsky a proto pro něj přišel i čarokrásný rok - rok 1930.
Dnešní díl je věnovaný revolučním dnům roku šedesátého. A jako každá revoluce má i tato svá jasná pravidla, mezi něž patří: lež, zrada, pokrytectví, přetvářka -mimo jiné také hlavní to tvůrčí témata mé poezie. Měl-li bych pojednat o nějaké revoluci, která je v něčem jiná - dlouho bych hledal v historii celého světa, abych našel nějakou významnou odlišnost - moc jich totiž není. Proč Vám to vůbec vyprávím? No, protože být hlavním aktérem, té či oné revoluce jek smíchu i k pláči - zároveň. Zkrátka,:"půl uhoří a na půl ustýská se", zní v jedné z mých známějších básní, na druhé straně sám moc dobře vím, jak snadné je dělat si s davem, co člověk chce, má-li na to... Při svých recitálech to vidím dnes a denně. Můžete publikum v sekundě rozesmát, ale i rozplakat - to vše jen lusknutím prstů, gestem tváře, rukou, barvou hlasu... Nejinak je tomu i v situacích nedomluvených, alespoň ne - oficiálně. Však, jak už to tak ale bývá, vše stejně odnesou ti nejchudší z nejchudších, kteří se oněch akcí leckdy ani nezúčastnili a může to vypadat třeba i takto...:
Tawu Makuhaneb:
Ano, bylo to v šedesátém roce. Strašný rok, příteli! Jedovatý červ se usídlil, ve zdravém a šťavnatém plodu císařství a vše se odehrálo, tak rychle, osudně a zhoubně, že místo šťávy tekla z plodu - krev. Dnes už víme, že to, co jsme tenkráte zažili, byl počátek konce a nedalo se tomu nikterak předejít... Sloužil jsem tehdy našemu pánovi, jako úředník ceremoniálu v odboru doprovodu. Za necelých pět let své poctivé a usilovné služby jsem zažil tolik útrap, že jsem z toho zešedivěl. A to všechno jen proto, že chystal-li se náš pán na nějakou zahraniční cestu, ale třeba i jen na cestu do některé ze svých provincií - nastal v paláci strašlivý boj o to, kdo bude v jeho doprovodné družině. Boj probíhal vždy ve dvou kolech: V prvním kole sváděli naši hodnostáři a prominenti boj o samu přítomnost v doprovodu a v kole druhém o to, kdo bude v císařově družině chodit po boku samotného Krále králů. Bylo to komické i značně intrikářské - dohromady. Špička doprovodu nepůsobila nám úředníkům, žádné problémy, protože tu vybíral sám ctihodný pán, ale ostatní vybíral ministr ceremoniáře a byly to povětšinou postavy, které císař podezíral z nekalé činnosti a raději je viděl na cestě s sebou, byť plnily funkci spíše, jakého si zavazadla, než-li jednatelů družiny. Neustále telefonovali protektoři favoritů, vztekali se, přikazovali, nabízeli, jen aby se jejich favorit dostal také z paláce někam ven... Podle způsobu chůze i mluvy bylo po čase snadné poznat, kdo patří k císařově doprovodu. Vedle hierarchii hodnostářů rozdělených podle počtu přístupů k pánovi, byla také paralelní hierarchie ceremoniářů z doprovodné družiny. Opět další dva klany, bojující mezi sebou o politickou moc. Náš pán o všem věděl a jen jako v šachové partii, prohazoval, toho za onoho a naopak, to bylo teprve to pravé show! Všechny manévry a boje o doprovod se násobily, jednalo-li se o cestu zahraniční, z níž si náš pán, jako jeden z nejuznávanějších afrických politiků své doby, přivážel četné dary a vyznamenání... A právě tehdy koncem šedesátého roku, se náš pán chystal na zahraniční návštěvu do Brazílie. Na dvoře se šuškalo, že to bude samé obdarovávání a hostina, takže nastal takový boj o místa v doprovodu, že si ani nikdo nevšiml, že se uprostřed paláce chystá obrovské spiknutí. Avšak, opravdu nikdo nic nevěděl? Později se při vyšetřování prokázalo, že Makonnen Habte-Wold, něco větřil. Zvětřil, pochytil a informoval. Makonnen byl vůbec zvláštní postava dvora, příteli... Byl to asketa moci, jestli mně rozumíš, nehrabal do měšce, jen absolutně miloval našeho pána a ten mu také mnohé promíjel. Náš pán, neměl rád kolem sebe lidi, kteří netoužili po majetku, připadali mu totiž podezřelí. Ale Makonnenovi tuto slabost promíjel. Měl rád i jeho rodinu, která pocházela z nejchudších vrstev obyvatelstva Addis Abeby. Jednoho z jeho bratrů - Aklilu, poslal do funkce předsedy vlády a druhého - Akalu, jmenoval jedním z ministrů. Samotný Makonnen byl také i ministrem průmyslu a obchodu, ale tomu tato funkce moc neseděla a tak se jí zabýval jen v nejnutnějších případech. Všechen svůj čas věnoval budování donašečské služby, kdy každý špicloval každého atd. Makonnen tak vytvořil v paláci svůj další stát ve státě. Měl tajnou policii, armádu, agenty, úředníky apod. Také měl složky, složky se jmény. A každý, drahý příteli, opravdu každý měl svoji složku. Nejvíce se snažil Makonnen proniknout do jiných špiclovských sítí a že jich na dvoře bylo a jak s oblibou říkával náš pán, kde se pořádně čichá,něco se najde - všude to zapáchá!!! V jeho skříni najednou začala bytnět složka Germana Newaje. Germane pocházel z loajální rodiny a když ukončil školu v Etiopii, poslal ho císař na stipendium studovat do USA. Tam ukončil studium na univerzitě a jako třicetiletý se vrátil zpět do Etiopie. Měl pak žít ještě šest let. Když se Germane vrátil, začal se chytat za hlavu, když viděl, že se v jeho zemi nic moc nezměnilo, ale chytal se za ni tajně, navenek projevoval císaři loajálnost. Ten jej také v dobré víře jmenoval dokonce guvernérem(!), v jižní provincii - Sidamo. Je tam dobrá půda a rodí se tam hodně kávy. Germane odjel s císařským požehnáním a nějaký čas bylo ticho. Co se však nestalo! Netrvalo dlouho a ze Sidama začali přijíždět různí hodnostáři a snažili se dostat k pánovi, aby mohli na svého guvernéra podat udání. Udání, panečku, to se u dvora moc nenosilo a bylo to něco vážně závažného! O tom, že Germane bere úplatky a s jejich pomocí prý buduje školy! Takový skandál! Vždyť náš pán, zavedl v Etiopii povinný školský systém, který již přes pětadvacet let bezplatně fungoval! Taková troufalost, na začátku pár haléřů a na konci pád monarchie, to tedy ne! Ale, co bylo nejvíce zvláštní, náš pán mlčel. To znamenalo, že Germanovi dával ještě jednu šanci! Ale netrvalo dlouho a ze Sidama začali opět přijíždět notáblové, že Germane zašel tentokrát opravdu daleko - začal dávat bezzemkům půdu. Monarchovo vlastnictví do rukou chudiny - to už je kradení majetku!!! Tentokrát již náš pán nemlčel a povolal milého Germana do paláce a během jedné z hodin nominací jej jmenoval guvernérem provincie Džidžiga, kde nemohl milý Germane rozdávat nic, protože jí obývali kočovníci. Avšak, okamžik, který měl v císaři probudit bdělost a to, že během nominace Germane nepolíbil pánovi ruku, pán s prominutím - prošvihl... V té chvíli začal Germane připravovat povstání. Nenáviděl Krále králů a zároveň jej obdivoval. Prvního člověka, kterého získal, byl jeho starší bratr - Mengistu Newaj, jež byl velitelem císařské gardy. Poté získali oba bratři i náčelníka císařské policie - Taigieho Dibua a krátce na to i náčelníka palácové stráže - Worknea Gebaje a další lidi z císařova okolí. V nejhlubší konspiraci sestavili spiklenci revoluční radu, která měla 24 vrcholných členů. Většinou to byli důstojníci elitní palácové gardy a zpravodajských služeb. Nejstarší z povstalců byl Mengistu Newaj, kterému bylo 44 let, ale vůdcem revoluce zůstal až do konce jeho mladší bratr - Germane. Když císař odletěl, rozdal Mengistu členům své gardy pistole a rozkázal vyčkat dalších rozkazů. To bylo v úterý 13. prosince 1960. Večer se v rezidenci císařovny Menen, konala hostina Selassieho rodiny, kterou přerušil posel od Mengistua s tím, že císař vážně onemocněl a umírá v letadle a všichni se žádají, aby se dostavili do paláce na poradu situace. Jakmile však přišli do paláce, byli zatčeni. V tu chvíli také vojáci povstalců, pozatýkali ostatní hodnostáře, jež by mohli revoluci uškodit a vše se rozjelo na plné oprátky! Několika se ale podařilo uprchnout a začali se organizovat. Kromě toho se spiklencům podařilo až příliš pozdě přerušit telefonní spojení a tak ti nejvěrnější ještě téže noci informovali císaře prostřednictvím britské ambasády o převratu. Haile Selassie, přerušil návštěvu a vyrazil na zpáteční cestu. Nespěchal však, věděl, že revoluce padne sama. Následující den, přečetl císařův syn Asfa Wosen(o tom se dodnes vedou dohady jestli opravdu je synem HIM...pozn. PJH), přečetl v rádiu proklamaci spiklenců o nastolení nového režimu. Asfa Wosen byl velmi slabý na těle i duchu a s otcem se neměli moc v lásce. Později otci přísahal, že mu drželi u spánku pistoli, když ono dnes již legendární prohlášení Četl. „V několika posledních letech, četl Asfa, co mu Germane napsal, vývoj v Etiopii - ustrnul a proto byla vytvořena prozatímní lidová vláda v jejímž jsem čele." Jenže rozhlasový přijímač měl tehdy v Etiopii málokdo a tak o revoluci moc lidí nevědělo. Ještě ten den přiletěl Haile Selassie do Monrovie v Liberii a navážel spojení se svým zetěm - Generálem Abijem Abebem, guvernérem Eritreje. Ten již organizoval vojska, která měla v nejbližších hodinách zaútočit na Addis Abebu. V čele byla slavná vojenská jména ještě z dob bojů s Italy - jako generál Merid Mengeša, Asefe Ajen, Kebede Gebre a jiní. Přišel čtvrtek - třetí den převratu. Pluky vedené loajálními veliteli vstupují do hlavního města. Vojáci pláčou a volají - "Chceme padnout za boha, za císaře, za Krále králů"..... Na ulicích se k nim přidává i řadová chudina, vzpomínající na císařovy výjezdy, při nichž jí rozhazoval pytle s penězi... Okamžiky, při nichž se pláče, drahý příteli, opravdu pláče... Nad městem krouží letadlo a rozhazuje letáky na nichž je kletba, kterou na povstalce uvrhl patriarcha Basilios - hlava koptské církve a císařův přítel. Císař již dorazil do Fort Lamy(Cad, pozn. PJH) a dostává od zetě zprávu, že může přiletět do Asmary. V Addis Abebě propuká střelba - na ulicích umírají stovky lidí, všude teče krev, pláč - malé děti bez rodičů, usekané končetiny, vyražené čelisti od min, vystřelené oči od střepin... Pátek 16. prosince je posledním dnem převratu. Od rána zuří boje mezi jednotkami gardy a vojskem loajálním císaři. Všude na ulicích leží torza těl, která nikdo neuklízí.
Odpoledne začíná útok na palác - dosavadní sídlo prozatímní vlády. Útočí tankový prapor, jehož velitelem je Deredži Haile-Mariam, který křičí z věže tanku - "Smrt povstalcům, za císaře....". Umírá osmnáct hlavních viníků - všude kouř, krev a smrad střelného prachu a rozkládajících se těl z ulic. Revoluce je u konce! Vůdcové převratu prchají do pohoří Entoto prorostlého eukalyptem. Náš lid bere co má po ruce, hole dýky, cepy, kamení a žene všechny gardisty do lesů - ty co chytli - umlátili nebo ukamenovali. Bylo to kolem 5000 mrtvých!!! Náš pán přiletěl z Asmary do Addis Abeby v sobotu večer, když ještě zněla v ulicích střelba a na ulicích se věšeli zrádci. Byla na něm vidět únava, smutek, bolest z křivdy, kterou na něm vykonali mnozí, kterým důvěřoval... Pak náš pán vyšel na balkon a bylo najednou ticho i křik mučených ustal - císař zvednul ruce a všichni se lehli na dlažbu a tloukli hlavami o zem a plakali, slzy a krev drahý příteli, to byly dvě hlavní tekutiny které v tyto dny tekly... Já sám plakal jako malé dítě, náš pán byl v tom měsíčním svitu jako Kristus... Ptáš se co bylo s Germanem? Ten bídák utekl do lesů za Addis Abebou, ještě s bratrem a třemi hlavními organizátory převratů -žíznili, hladověli a nakonec Germane zvedl revolver a střelil. Prvně svého bratra, pak ty tři a nakonec i sebe. Jeho tělo pak našli vesničané z lokality poblíž a dotáhli je před císařův palác. Tam bylo pověšeno za nohy na kůl. Ještě tu byl Mengistu. Ten čelil vojenskému soudu, kde byl shledán všemi body obžaloby. Byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Jeho vyhublé tělo ještě dlouho hnilo před branami Addis Abeby. Náš pán se chodil tajně, pozdě v noci na oba bídáky dívat a prý mu vždy stékaly po jeho krásné tváři slzy... Byla to zvláštní doba a málokdo tušil, že se bude za necelých patnáct let opakovat.
Napsal jsem letos 84 článků - to jen na internetu. V průměru se jednalo o minimálně třístránkové studie - toho, či onoho. Poskytl jsem kolem 11 rozhovorů, ať již studentům FAMU, České televizi, různým periodikům. Měl jsem 27 recitálů(mých autorských čtení poezie), které zhlédlo kolem 1200 lidí a přesto vidím rezervy... Dalo by se psát o mnoha nešvarech, tuctech nešvarů a já o tom píši, stejně jako pojednávám o nejkrásnější filozofii světa - Rastafarianismu, návratu k přírodě a věčného hledání boha. Boha, který je nesmrtelný, protože je všude kolem nás i v nás samých, ale my jej hledáme, jako neúnavní poutníci - plazící se časem. O hledání a nacházení nového je i tento závěrečný díl dvora Krále králů a zároveň i můj poslední letošní článek. Zásadní změna nemusí být vždy k lepšímu - je především na nás samých, jak myšlenky dojdou k realizaci, jak se tváříme, jak žijeme - máme-li právo soudit. JAHův konec byl nepříjemný, nemilosrdný a přesto, jakoby vysvobozující a dějiny univerza došly k naplnění -onoho roku 1974.
Tawu Makuhaneb:
Nikdo, příteli - opravdu - nikdo netušil, tak rychlý blížící se rozklad. Všechno začalo tím, že k nám v roce 1973 přijel novinář londýnské televize, jistý - Jonathan Dimbleby. Býval již v císařství dříve, když točil pochvalné filmy o našem pánovi a tak nikoho nenapadlo, že by se nyní mohlo vše tak obrátit. Místo toho, aby psal o tom, jak se císař stará o chudinu, tím, že jí vzdělává, dává peníze při každém výjezdu, tak odjel na sever, odkud pak celý vzrušený odjel zpět do Anglie. Neuplynul ani měsíc, když z našeho velvyslanectví přichází zpráva, že pan Dimbleby odvysílal v televizi svůj dokument nazvaný "Utajený hladomor", v němž se tento intrikán dopustil mnoha demagogických triků. Ukázal, jak na jedné straně statisíce lidí umírají na hladomor a na druhé straně, jak náš pán hoduje se svými hodnostáři kaviár. A ten Dimbleby prohlašoval, že hladomor způsobil smrt sta tisíců nevinných lidí, kteří nemají na kaviár a v dalších dnech, že stejný osud potká další statisíce. Ve zprávě velvyslanectví se tvrdilo, že po odvysílání dokumentu vypukl v Londýně doslova skandál. V příštích dnech velvyslanectví hlásí, že z Londýna letí celé letadlo evropských novinářů, kteří chtějí vidět hladomor a to, kam mizí v Etiopii peníze, které náš pán dostal na rozvoj krajiny... Krátce řečeno, že se začnou vměšovat do vnitřních záležitostí suverénního státu. V Justiniánově paláci z toho bylo samozřejmě pobouření a rozhořčení, ale náš pán přikázal zachovat klid a rozvahu. Ozvaly se hlasy, aby byl odvolán velvyslanec, který tuto informaci přinesl, ale pán to rezolutně odmítl s tím, že by se pak začali ostatní velvyslanci bát, mu cokoliv o zprávách ze zahraničí říkat. Jednalo se také o tom, aby letadlo s novináři bylo ještě za letu obráceno zpět a byla vydána diplomatická nota o nevpuštění do císařství. To se ale lehce řekne - „nevpustit", ale oni pak spustí ještě větší křik a našeho pána ještě více zostudí... - namítal ministr informací... Radila se strašná spousta lidí a nakonec padl verdikt - novináře vpustit, ale hladomor zatajit! Zatajit hladomor?!?!? Ano, držet je v Addis Abebě, ukázat rozvoj a ať píší, co píše i náš tisk. Ostatně ho ale nebylo mnoho, protože na zhruba třicet milionu poddaných se tisklo asi dvacet pět tisíc výtisků - lid byl negramotný, či-li to bylo akorát. Brzy potom jsme zažili úplnou invazi zahraničních novinářů. Vzpomínám si, že hned po jejich příjezdu se konala tisková konference. Je možné, že u vás umírají denně desetitisíce lidí? táže se jeden z novinářů. Není mně o tom nic známo - odpovídá ministr informací a není daleko od pravdy. Za prvé je umírání na hlad v naší zemi odvěký řád věcí a za druhé nikdo z hodnostářů, natožpak z ministrů nevytáhne z paláce zadek, aby se jel někam podívat, protože by jej mohl někdo očernit a on by se pak vrátil rovnou třeba na šibenici... Můžeme, táží se novináři se jet podívat na sever? Nemůžete, objasňuje ministr, protože cesty jsou plné lupičů. A má svým způsobem i pravdu. Až na to, že místo lupičů se jedná o provinční povstalce, kteří již zhruba rok připravují místní povstání a občanské nepokoje. Jenže v tu chvíli, drahý příteli došlo k další neočekávané události. Naše neposlušné studenstvo, vyslalo na sever své delegáty, kteří přivezli hrůzostrašné fotografie a historky a všechno to předali novinářům. Co s tím Král králů udělá?? Mávají ve vzduchu fotografiemi novináři -náš pán tomu přisuzuje největší vážnost, odpovídají všichni ministři... Ale co konkrétně? Opět naléhají novináři... Posléze odlétají a nakonec žádný hladomor na vlastní oči nevidí... Milý příteli - ono to není jen tak -již naše státní náboženství(etiopská ortodoxní církev, pozn. PJH), nám přikazuje skoro polovinu dnů v roce držet přísný půst. A proč nám naši otcové asi vnutili takový přísný řád, no aby udrželi naše tělo přeci ne?!?! Vzhledem k tomu, že se již tato informace nedala před světem zatajit, rozhodla se vláda udělat taktiku - ať nám pomohou ti, jenž se nejvíce rozčilují, sami to nezvládneme. A opravdu, začala létat letadla s obilím, přijíždět lodě s moukou a cukrem. Vše táhlo na sever do provincií Tigre a Wollo a také na východ od Ogadenu. V císařství začal panovat nevídaný mezinárodní ruch. Přichází další skandál - misionáři a ošetřovatelé si stěžují, že dodávky nepřicházejí na místo určení. To už se pán vážně rozčiluje a začíná vyhazovat - notábly, úředníky, i ministra... V té samé chvíli, ale vyrážejí do ulic studenti, kteří provolávají konec císařství, chceme novou Etiopii a tak podobně. Policie střílí, zatýká, ale nic naplat. Dokonce i můj vlastní syn - Hailu, mně jednoho večera těchto dnů říká -„Otče, mocnářství se hroutí, nemůžeme již takto dál žít...". Váš palác nás před světem zkompromitoval a je na nás, na mladé krvi Etiopie, abychom se postarali o budoucnost této země. Byl jsem z toho v rozpacích, byli to mladí lidé, velmi mladí lidé, kteří měli určité představy, ale žádné zkušenosti s vládou... Uprostřed této mašinérie se náš pán navíc rozhodl vydat na návštěvu Eritreje, kterou pře patnácti lety sloučil s Etiopií. Když se náš pán vrátil do paláce, přijal hlášení ministra obchodu Ketamy Ifru, který obvinil ministra financí, že uvalením vysokého cla - pomoc hladovějícím zastavil. Do toho všeho začínají vypukat vzpoury, jedna za druhou. V Ogadenu císařská garda, v Eritreji 2.divize. Přichází zprávy o vzbouření dalších divizí a jen garda hlavního města je ještě s císařem. Všichni začínají manifestovat — studenti, dělníci, rolníci a muslimové. Přichází polovina dubna a náš pán vyhlašuje nástupnický ceremoniál. Ve velkém trůnním sále se shromažďuje obrovské množství lidí, kteří netrpělivě očekávají, koho že pán jmenuje svým nástupcem - příštím Králem králů. Pán jmenuje svého vnuka - teprve dvacetiletého studenta Oxfordu - Zer´e Jakoba. Ihned se ozývají hlasy, že pod takovým holobrádkem nebudou naši vážení hodnostáři sloužit a podobně. Dny míjely a spiklenci již odvádějí i z paláce, toho a onoho. A přichází květen, kdy má vláda premiéra Makonnena skládat novou přísahu. Kdo ji ale bude skládat, když polovina ministruje buď ve vězení nebo již utekla za hranice. Již tehdy bylo jasné, že vláda brzo padne. Bylo jen otázkou, kdy si to i náš pán, doposud mlčející - připustí. Císař v těchto dnech již několik měsíců skoro nespí ani nejí a jen se prochází v zahradách celé dny a se zasněným zrakem krmí svá zvířata. V jeho tváři je vidět žal a hořkost, znaky blížícího se konce... Jednoho dne pán ráno vstává a svolává celou vládu s tím, ať všeho nechají, že má plány na vybudování přehrad na Nilu. Copak se zbláznil? Jsou slyšet šeptající hlasy... V národě je po patnácti letech další revoluce a on chce budovat přehrady???? Pán to odůvodňuje s tím, že jde ve stopách Egypta, jediné bohatší africké země než je podle něj v současnosti Etiopie. Dodnes často přemýšlím, jak císař v těchto dnech vlastně uvažoval. Tímto krokem chtěl nejspíše ukázat světu, že Etiopie na tom není zas tak zle, jak se ukazuje. Jmenováním svého vnuka za následníka trůnu, zase potrestání svého syna Asfy Wosena za jeho roly v minulé revoluci. Přišel smutný červen. Zatýkání a popravy nebraly konce a v paláci zbyla jen poslední hrstka nejbližších. Zatknut byl i kníže Asrat Kasa, předseda korunní rady, po císaři druhý nejvýznamnější muž Etiopie. To už šlo vážně do tuhého. Armáda nakonec obsazuje rozhlas a oznamuje, že v čele hnutí obnovy stojí koordinační výbor ozbrojených sil a policie, vystupující, jak prohlašovali, ve jménu císaře. Přichází den pánových dvaaosmdesátých narozenin. Král králů vystupuje ve své generálské uniformě na balkon, kde tichým hlasem promlouvá k davu asi dvaceti zbylých lidí. Na ten den milý příteli, nikdy nezapomenu. Pán poté zvedá raku na pozdrav a se slzami v tváři hrdě odchází do své pracovny. Od toho dne jej již málokdo zahlédl, jak bezcílně bloumá po paláci. V Dergu se objevuje skupina důstojníků, v jejímž čele stojí jakýsi Mengistu Haile Mariam. Koncem srpna vydává armáda dekret, pomocí něhož znárodňuje všechny císařské statky a revoluce je u konce. Před palácem se shromažďují davy, které křičí „Smrt císaři, za novou Etiopii", zavírám v paláci všechna okna, aby to pán neslyšel, ale on to slyšel a ví o tom... V noci z 11. na 12. září přijíždí k opuštěnému paláci armádní vozy. Tři důstojníci ve vojenských uniformách bez zaklepání vstupují do pracovny Haile Selassieho a čtou císaři text o detronizaci(zbavení titulu Krále králů, pozn.PJH) „Proto je jeho veličenstvo Haile Selassie Ras Tafari Makonnen I, tímto dnem 12. září odvolán z trůnu a vládu Etiopie přejímá prozatímní vojenská správní rada. Etiopie nade vše!! S Císař beze slova vyslechne tato slova a poté tiše praví „vidím pánové, že jste mě nezklamali... "V tom případě, řekl důstojník, půjde jeho Veličenstvo s námi... Kam? Zeptal se císař. Na bezpečné místo - odvětil důstojník. Před branami paláce již čekal připravený volkswagen. Císař beze slova usedl a odjel s řidičem neznámo kam. Před palác se ihned postavily dva tanky a palác je uzamčen.
Etiopie, Addis Abeba, 7.2. 1975 (Agence France Presse) Haile Selassie vězněný v prostorách starého Menelikova paláce, tráví poslední měsíce svého života v přítomnosti svých vojáků. Podle vyprávění očitých svědků je Negusa Negas, stále i přes svůj pokročilý věk v dobré fyzické kondici a věnuje se vládnímu programu po celý svůj den. V místnostech pár metrů od něj, rokuje prozatímní vláda o problémech právě vypuklé války v Eritreji a dalších krocích budoucí Etiopie.
The Ethiopian Herald, 28.8. 1975
Včera zemřel poslední etiopský císař Haile Selassie I. Příčinou skonu byl nedostatečný krevní oběh...
Konec internetové veze - Pavel Josefovič Hejátko
(Korunovace Haile Selassieho I)
Tento šestý díl je jakýmsi vrcholem spisů o Králi králů. Je o jeho korunovaci na posledního afrického císaře v minulém(20) století a o fanfárách, slávě, která celou korunovaci i přípravu na ni předcházela. Pakliže tyto řádky v současnosti čtete, znamená to, že jste si zakoupili moji čtvrtknihu o Rastafarianismu, k čemuž Vám samozřejmě blahopřeji. Na internetu tento článek nevyšel a ani nevyjde! Upřímně, není mnoho materiálů v češtině s podobnou řádkou konkrétních informací a proto se jedná o materiály opravdu výjimečné - věřte mně...!
Mnoho let jsem musel studovat řady spisů v mnoha jazycích a hovořit s mnoha bratry, dolovat z nich leckdy i utajované skutečnosti, aby jste si je mohly v budoucnu přečíst... Tak například jmenování Krále králů. To je přece jeden z nejslavnostnějších okamžiků v historii všech rastamanů. Právě o něm je následující příběh.
Tawu Makuhaneb:
Bylo to tenkrát v třicátém. Bylo to, jako z nebe čistý blesk. Přijel jsem do Addis Abeby z východní provincie Mojo, abych tu parádu mohl zažít na vlastní oči. Našeho pána jsem znal pouze z obrázků, které se prodávaly na tržnicích a bylo mně 21 let. Byl jsem mladičký a můj budoucí pán byl pouze o 3 roky starší. Byl to nejmladší Král králů, jakého kdy Etiopie v historii měla a myslím, že to byl i nejmladší císař Afriky vůbec. Za pár dnů se tu měli sjet prezidenti, císaři a králové nezávislých afrických států a lidé kolem císaře připravovali celé město na velkou parádu. Addis Abeba měla tehdy pouze několik set tisíc obyvatel, ale byla to vlastně obrovská vesnice rozložená na pahorcích eukalyptových hájů. Na chodnících, podél hlavních silnic se pásla stáda krav a první automobily, musely zastavovat, když kočovníci hnali přes cestu stáda s velbloudy. Pršelo a v bočních uličkách již kola aut zapadala v bahnitém terénu. Zapadala stále hlouběji, čím více se snažila rozjet, takže nakonec zde stála zablokovaná kolona aut... Císaři bylo jasné, že by hlavní město mělo vypadat okázaleji a tak přikázal postavit několik moderních budov a vydláždit pár hlavních cest. Vždyť , samotné přípravy na korunovaci trvaly skoro rok! Stejně se ale mnohé nestíhalo. Do korunovace již zbývalo necelých 14 dnů a všude bylo vidět rozestavěné domy a stavební materiály, určené právě pro ně. Navíc, kdykoliv odešel stavbyvedoucí, najatí dělníci si okamžitě sedli a začali kouřit a klábosit. Že by to byli zrovna pracanti se říct tedy rozhodně nedalo! Občas dokonce upadli do letargie i s cihlou v ruce. Tentokrát panoval v ulicích města velký rach. Brigády zedníků budovaly vysokou zeď, aby zakryla zbývající hliněné chatrče. Další brigády malovaly na zdi národní motivy. Město vonělo čerstvým betonem, barvou a asfaltem, také vůní palmových ratolestí, jimiž byly ozdobeny slavobrány. Na počest prezidentů uspořádal císař, velkolepou recepci. Speciální letadla na ni dopravila z Evropy vína a kaviár. Za dalších 25 000 dolarů byla z Hollywoodu přivezena Miriam Makeba(etiopská hollywood star 20tých let, pozn. PJH), která zazpívala a zatančila písně kmene Zulu. Bylo pozváno přes 3000 lidí, kteří byli rozděleni, podle společenského postavení na hierarchicky vhodné představitele v určeném pořadí ke přání císaři. Pro každou z kategorií byla připravena pozvánka jiné barvy a sestaveno rozdílné menu. Hostina se konala ve starém Meneiikově paláci. Hosté procházeli dlouhými špalíry příslušníků císařské gardy, ozbrojených šavlemi a halapartnami. Trubači na vrcholcích věžiček, troubili ve světlech reflektorů fanfáry na počest novému císaři. Na ochozech paláce hrály divadelní soubory scény z významných událostí etiopských dějin. Dívky v lidových krojích zasypávaly hosty květinami z balkonů. Nebe vybuchovalo mohutnými ohňostroji. Když hosté zasedli ve velkém sále nového císařova paláce ke stolům, ozvaly se fanfáry a vešel Haile Selassie s Násirem(tehdejší etiopský předseda vlády, pozn. PJH) po pravici. Tvořili s císařem zvláštní dvojici: Násir byl vysoký, statný s úsměvem na tváři a vedle něj vyhublý, s vážnou tváří, malý Haile Selassie. Za nimi šli ostatní představitelé dvora, také ve dvojicích. Sál povstal, všichni tleskali a volali bravo..! Pak začala vlastní hostina. Všichni museli zůstat stát, dokud císař neusedl a nepokynul k zasednutí i ostatních. Samotná stolní výbava byla ze stříbra a zlata. Pamatuji si, jak mnoho i ministrů a prezidentů si nějakou tu lžičku dalo nenápadně do kapsy. Stoly se prohýbaly pod náporem vlastního jídla. Byly zde hory masa, ryb, sýrů a samozřejmě i ovoce a zeleniny - co kdo jedl. Byla krásná, hvězdná noc. Pod okny paláce stálo mnoho bosých žebráků a pán přikázal nosit jim zbytky a že jich bylo - dolů k branám. Měli tedy hody i oni. V jejich stolování byl vidět hlad i radost z mnoha opravdových pochoutek - bylo to až dojemné. Seděl jsem v korunním sále u dveří a pozoroval všechny ty slavné a významné muže. Byly zde i takové persony, jako např. prezident Kasavubua(tehdejší prezident Egypta. pozn.PJH), Aje Mamlaje (prezident Sierra Leoně, pozn.PJH) a mnozí další... Mnoho představitelů Etiopské ortodoxní koptské církve, která nového císaře podle rodokmenu a zvěrokruhu vybrala atd. Samotná korunovace proběhla v Africa Hall, kdy se sál plný diváků mohl sotva nadechnout, když Haile Selassie přebíral žezlo a dostával na hlavu korunu. Poté nahlas prohlásil slova: „Etiopie navždy" a samotná korunovace byla za námi. Znal jsem mnoho z těch lidí, co zde byli přítomni a i když většinu z nich pouze z vyprávění, čišelo z mnoha z nich obrovské charisma. Největší, ale z našeho pána -nového Krále králů. Jeho hluboké, ale jasné a velké oči zářily jasností - představou nové, slavné Etiopie a věky věků děkovaly za onu volbu. Venku začalo náhle pršet ale i přesto se mnozí z obyvatel Addis Abeby vydali podívat před Justiniánův palác, aby zahlédly nového císaře. Císaře, který pokoří konvence, který po 40 let vlády udrží Etiopii spojenou s Eritreji a v relativním politickém klidu.
Pavel Josefovič Hejátko