Toho sychravého rána v 06:18, kdy venku ještě mrholilo a čas-Nečas, radil se ani nenaklonit z postele, se mi rozrazily dveře se třemi mně do té doby neznámými muži, stojícími náhle v pokoji. "Sbalte si hadry, hlavně bundu a boty - zbytek už vám náš slušný, vzorový a pracující lid zajistí!" Koukal jsem na ně s výrazem důchodce okradeného o svoji almužnu, když v tom mne napadlo ze sebe vykoktat "A co jsem vlastně provedl?". "Podle paragrafu 1042/c 2016 sbírky - jste zařazen do skupiny A5 a tím pádem do nápravného uslušňujícího tábora". Tak nějak jsem matně tušil o co asi jde, ale pořád jsem si nedokázal představit, že by to mohla být jednou realita. Už asi před měsícem jsem v TV slyšel novou vyhlášku, která přesně definovala vzhled, myšlenky, chování a nahlas prezentované názory na veřejnosti, jakožto řešení, proti bující zločinnosti, anarchii mládeže, zvýšenému neplacení daní a obecně vzato na
prostému kolapsu zákonného systému. Nápravné uslušňující tábory byly jakási novodobá ghetta, kde platil přísný režim, za jehož dodržování byly kladné a nedodržování záporné body. Dostal jsem se do uslušňovacího tábora v Borohrádku, který byl mezi mukly řazen jako ten luxusnější. Program dne spočíval asi v následujících a až na nemalé výjimky přesných pravidlech:
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
06:00 - budíček, ranní hygiena(obzvláště oholení u mužů bylo velmi přísně hlídáno!), precizní oblečení do čistého a vyžehleného společenského obleku!
06:30 - snídaně, nejčastěji chleba s máslem a džemem, výjimečně medem. Za nedodržení namazání patřičné ingredience vhodným nožem byl trest v podobě umývání odpoledních latrín.
07:00 - práce, nejčastěji ekonomického a intelektuálního charakteru, což bylo pro zvláště mukly ze skupiny A1(takzvaní Áčkaři, což byli analfabeti), docela komická záležitost.(Nejčastěji dávali razítka)
12:00 - oběd, obvykle stávající se ze dvou chodů, vychovately opět kontrolována jednak čistota obleku, rukou a správnost používaných příborů.
12:30 - 14:00, osobní volno - osobní natolik, že byl každému jmenovitě přidělen seznam knih, které měl přečíst a ty se následně odškrtávaly. Jejich znalost byla náhodně třeba v 03:00 ráno na ubikaci zhruba desetiminutovými dotazy zkoušena...
15:00 - 20:00, návštěvy u etiketologa, manikůra, pedikůra, politickými vychovateli učena radost z demokracie a optimismus(říkali jsme jim opťáci), a zkoušky z důvěry v demokracii.
21:00 - 22:00, sledování v TV amerických a jiných spojeneckých válek ve jménu svobody, boje proti terorismu a lásky a pravdy, která vždy i u nás na lágru končila vítězstvím nad lží a nenávistí...(Zvláště u těch, co věděli, kterým opťákům přesně co a kdy donášet...).
23:00 - vysvlečení se ze společenského obleku, noční hygiena, zhasnutí a nutný spánek pro plnění zítřejších demokratických a dobrovolných povinností.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Čas zde díky nabitému a zajímavému programu letěl jako splašený vlak a tak jsme všichni na konci dubna vyběhli na dvůr, před budovy v nichž jsme psali zprávy a tiskli noviny pro věřící spoludemokratické a slušné občany, abychom uvítali překrásně rozkvetlé kočičky, azalky, a všechen ten květinový ohňostroj barev, který jsme do té doby znali jen z fotografií americkými vojáky dobitých částí světa... Hned jsem se musel ohnout a přivonět k první sněžence, kterou jsem uviděl... Moje rozjímání však bylo přerušeno jedním z opťáků, který se mi ptal na mé uslušňovací číslo... "Jsem 30091975. A jakou máš klasifikaci?
A5 prosím. Hmm - takže jsi tu pro svoji dobrovolně spáchanou vizuální zrůdnost?!?" Přesně tak pane. No to víš - zrůdy se musí eliminovat, co by tomu řekla slušná společnost...? Nakonec buď ještě rád, že žijete v tak krásném a demokratickém uspořádání, která vás dovoluje uslušnit a nechat naživu...". "Kdo tě sem dostal?". "Mám moc hodné rodiče. A ti uznali sami, že jako zrůda, nemohu řádně fungovat mezi slušnými, věřícímí, vraždícími, děti zabíjejícími, psy zaživa z kůže stahujícími, znásilňujícími a incestními spoluobčany...! "Jsou to dobří a kvalitní lidé ti tvoji rodičové - jistě je miluješ???!!!". Ano - to máte pravdu! "Konečně se cítím, jako člověk, kterým jsem vždycky chtěl být - jen jsem o tom až doteď nevěděl...! Součástí uslušňovacích táborů bylo také - vymluvit a dokázat každému z "dobrovolníků", že nemá žádný talent, a že jakákaliv jeho údajná výjimečnost je jen prachsprosté a hloupé vzbouření se jeho vlastního ega. Poznal jsem zde uslušněné spisovatele, básníky, malíře, sochaře, dokonce i filozofy... Díky uslušňovacímu programu nejslušnější společnosti se z nich však stali slušní a obyčejní lidé. Již nepřemýšleli nad nesmysly, chodili slušně oholeni, ostříháni a vždy ve velmi kvalitním a drahém obleku... Ležel jsem na střeše vrátnice a bylo mi do breku... To asi z toho, že nás čekala ta blížící se velká událost - Havlova Zahradní slavnost. Jediné co mne mrzelo byl fakt, že nikoho z nás, ze skupiny A5 (tedy všechny zrůdy - potetované, beznohé, dvouhlavé apod.), náš nejsvětověji známý kolaborant neuvidí, protože nás museli schovat, jak se říká "za oponu"....Opťáci lítali jako splašení - herci, kteří se mohli ukázat na veřejnosti se učili svůj text a všude vládlo napětí srovnatelné s tím, jako když jsem se poprvé tehdá vystříkal do kundy... Jako spolupracující na přípravě byl přizván uslušňovací tábor z Kopidlna a veškeré přípravy byly v plném proudu. Nabídll jsem se, že bych třeba nosil občerstvení nebo nějak jinak pomáhal, ale bylo mi řečeno, že jsem příliš zrůdný a mohl bych zanedlouho příchozí diváky a zejména pak divačky vyděsit. Mrzelo mne to, ale chápal jsem to - něco tak ohavného - vždyť i otec a matka mi to odmala říkali, by skutečně mohlo narušit průběh tak slavného okamžiku.... A pak najednou přijel on!!! Můj hlavní vzor!!! Hlavní kolaborant!!! Člověk, do kterého bych za války bez rozmyšlení vystřílel za jeho podlost celý svůj zásobník a teď byl tady...Živý a v celé své již senilní kráse. My zrůdy jsme samozřejmě musely být schované, ale i tak jsem vždy pod lavičkami pozoroval, jak se největší světový vlastizrádce baví...! A vypadal, že se bavil dobře, a že i s hereckými výkony zbylých uslušněných, kteří se mu mohli ukázat díky demokracii a svobodě, kterou sem přinesl byl spokojený - zkrátka tak i já byl šťastný, že se mi chtělo až radostí skákat!!! Se třemi třídami vychozené ZŠ Jan Berky, zařazený mezi nás zrůdy, ale do mírnější skupiny A4(byl to jen silně šilhající Róm), chtěl Havlovy darovat vlastnoručně vyrobený kousek ostnatého drátu. Nikdo z nás opravdových zrůd mu v tom nedokázal zabránit a tak došlo k nejhošímu a to sice k seznámení Berkyho s Havlovou ochrankou...Vše dopadlo naštěstí ke všem zůčastněným nadmíru vesele a mne napadlo, že když už jsem tam zrůda, zařazená ve skupině A5, co si takhle nepolepšit a neudělat ze sebe zrůdu větší a posunout se tak do skupiny s mnoha výhodami (jako například delší spaní) - skupiny A6. To byli lidé celí potetovaní s tím, že si navíc ještě uřízli jazyk, aby nemohli mluvit a současně, aby se nemuseli bát, že je někdo obviní z něčeho co řeknou.., popřípadě, co neřekli... Jednou večer, takhle po večerce jsem se tak zavřel do umývárny - nalil do sebe litr čistého lékařského lihu(který jsem vyšmelil s místním zdravotníkem za dvě sady pornoDVD s Dádou Patrasovou) a než jsem stačil odpadnout, uřízl jsem si asi 4 cm jazyku směrem k hrtanu. Ráno mne našla uklízecí četa a za příslib, že je naučím hrát na kytaru - mi bylo slíbeno, že na mne nikdo z nich nic neřekne! Nyní jsem tedy byl zrůda, kterou všichni tolik chtěli - rodiče, příbuzní, známí a koneckonců i uslušňovací táborová společnost. Potom, co byl můj čin odhalen (bohužel jsem přestal mluvit a jaksi mi to ani při nejlepší vůli nešlo), jsem dostal 11 dnů díry(což byla zemljanka, do které se chcalo, sralo a do toho vám do ní jednou za den hodili 4 brambory). Zkrátka uslušňovací rekurz. My zrůdy jsme měly tu výhodu, že naše uslušňovací metody nebyly tak tvrdé a tak jsme se co se týče práce mohli, jak se říká i trochu ulívat. Dcera vedoucího naší uslušňovací grupy Věrka, byla mladá příjemná dívka, plná radosti, elánu a bohužel ještě i ideálů. A to sem byla prosím přidělena nikoli jako rodinný příslušník svého otce, ale s paragrafem C4, který znamenal odmítání nakupování všech spojeneckých, především tedy amerických výrobků....Takže ponejvíce potravin firem Kraft foods, oblečení Nike, Adidas, pití různých nápojů, spotřebu demokratické západní elektroniky apod. Měl jsem ji rád. A to zcela výjimečně opravdu jen jako kamarádku. Když to šlo, utíkali jsme spolu za poslední táborovou daču, kde byla překrásná louka plná barev a já ji recitoval své zakázané demokratické básně. Čas od času se nám podařilo od provianťáka sehnat k půjčení starou španělku, tak jsem ji k tomu i hrával staré ruské písně. Musel jsem však být velmi opatrný a hrát potichu, jinak nám oběma hrozila minimálně hodina "Be in" navíc. Hodina "Be in" - byla kouzelná věc. Jednou za měsíc nás všech 116 uslušňujících nahnali do převýchovné demokraticky-svobodné místnosti, kde jsme se dvě hodiny učili nejmodernějším trendům a to počínaje českými novotvary v podobě moderních anglismů(jako super, star, trendy, shoppovat, checknout, cool atd...) a dostávali jsme politická cvičení, co demokratického se zrovna u nás, ale především i v největší demokracii světa USA děje. Jak jsem již prozradil v táboře nás bylo celkem 116 a z toho 16 opťáků, kteří nás měli na starost, což tedy v praxi znamenalo, že na jednoho opťáka připadalo celých 7,25 uslušňujících. Abych vám také osvětlil, jak to chodilo v načich svobodných domovech.... Tak na cimře jsme byli po osmi lidech, což tedy dělalo nějakých 15 táborových budov. Povím vám něco málo o lidech, kteří zde se mnou byli a o jejich paragrafech, protože ty stály za to. Tak bezesporu asi nejzajímavější figurkou byl pan profesor Václav Chvojka, což byl profesor politologie na UK v Praze s paragrafem C1. Odmítl učit své studenty, že války, které naši milovaní spojenci z NATA a američtí vojáci po celém světě vedou, jsou mírovými operacemi a nemají nic společného s budoucími ekonomickými zájmy v rámci nerostného bohatství a obnovy zničených zemí. Lehával v patře nademnou a vždy večer poslouchal básně z mé poslední zakázané sbírky z roku 2015 "Modrý Petr". Byl to vůbec hodně kulturně založený člověk, který měl všeobecný přehled hoden Einsteina. Mým speciálním oblíbencem byl jistý Miroslav Matys, který se sem dostal s paragrafem A9(což už byl jeden z nejtěžších kalibrů) a to jen proto, že v jedné živě vysílané TV show na hledání největších světových superčůráků poslal hlasatele do řitě se slovy" Jdi do prdele ty zmrde i se svými všemi zkurvenými americkými sponzory". Od té doby jej měl na starosti jeden z našich nejzkušenějších uslušňovatelů a tak milý Míra za každou jím vyřčenou větu typu: "Reality show je dobrovolná a příjemná forma zábavy" ,dostával zvláštní příděl cigaret. Ke komu jsme ovšem vzhlíželi všichni a to až s empirickým obdivem a stoickým klidem byl Slávek Jurčík. Měl u nás také přezdívku MacGyver (podle jednoho oblíbeného seriálu z osmdesátých let 20.století). Byl to původem voják, který dokázal vyrobit i z hemeroidu zápalný knot vedoucí k jakékoli roznětce. Zde měl paragraf C5, což byl jeden z těch komičtějších. Sláva pracoval v Čáslavi ve skladu součástek na testování nových i vyřazených strojů, hlavně pro leteckou techniku NATA. Problém byl v tom, že Sláva měl rád peníze a tak rád kšeftoval. K jeho smůle však nerozprodával, jak si sám myslel již vyřazené součástky, ale naopak ty nové(leckdy tajné a proto ještě neoznačené/nebo označené fixně) a tak byl označen za špiona a paradoxně se tak stal opětovným spojencem a vojákem již 20 let neexistující Varšavské smlouvy. Ovšem, aby to nevypadalo tak půvabně až idylicky, byli zde i lidé, jako například Marek Dittrich. Po matce Rus, po otci Němec - už to byla i na zdejší poměry celkem kuriózní sexuální zápletka. Ten měl paragraf D2, což byla nepovolená podpora tzv. rusofilie a sovětizace. A to jen proto, protože v roce 2008 si otevřel v Brně v Krči divadlo malých forem (jmenovalo se Лепетать, což znamená něco jako "Žvanírna".), kde hrál kusy Majakovského, Vozněsenského, Jevtušenka, Gončarova, Gogola, Vysockého, Pogodina, působivě kulisně zpracované a ještě k tomu podbarvené hudbou Borodinovou... Rád jsem tam chodíval se svojí přítelkyní a to místo mně vždy dodávalo naději, kterou jsem v té době už dávno ztrácel... Nejstrašnější případ byl však trafikant František Šebela, který měl přidělen paragraf C3, protože ve své soukromé trafice odmítal prodávat americký tisk lživě informující o svých osvobozujících afghánských a íráckých operacích. Jednou v noci ho polila a zapálila za odměnu benzínem skupinka opilých demokratických amerických vojáků z nedaleké spřátelené základny. Protože šlo o občany cizí národnosti a navíc spadající pod vojenskou jurisdikci - nic se jim nestalo. Pan Šebela měl však po celém těle popáleniny třetího stupně a na obličeji mu chyběl kousek nosu. Zatímco já byl za svoji zrůdnost v normě A5 a to ještě dobrovolně, on si svoje demokratické smýšlení skutečně užil. Jednou za měsíc jsme měli návštěvy z veřejnosti, aby se na nás jezdili dívat normální lidé a předešlo se tak po našem pozdějším propuštění do většinové společnosti k tzv. sociofobii. Sem tam na někom z nás přistál plivanec, nějaké to rajče, nadávka, či urážka, ale jinak ti lidé byli velmi hodní a slušní! Jakékoli fyzické tresty z jejich strany směrem k nám byly navíc přísně zakázány. Přišlo jaro a já se znovu ocitl na týden v díře, protože jsem při ranním sledování amerického akčního filmu s názvem "Černý jestřáb sestřelen" - fandil Somálcům vraždícím Američany bombardující civilní oblasti Mogadishu. Bylo to magické, padaly mně tam květy různých rostlin a já vzpomínal na dětství a na jediné dva rodinné příslušníky, kteří mě měli kdy skutečně rádi. Oběma byli mí dědové! Prvním byl ten z matčiny strany jistý Bohuslav Ryska, což byl chlap, kterého jsem pravda příliš nezažil(zemřel v roce 1985), ale z toho mála, co si pamatuji - to byl rovný, čestný a morální člověk, který se nenechal jentak něčím a někým zlomit...vybavila se mi příhoda s Biolitem a postříkanými babiččinými Honzíky(ani dodneška nevím, jak se ta rostlina vlastně správně oficiálně jmenuje) a i to, jak mě chtěla babička, ale i matka hrozně zmlátit... Ostatně to jim šlo oběma vždy velmi dobře... Vždyť, co také jiného se zrůdou...? Úplně jasně dodnes vidím, jak se přede mne na verandě děda postavil a řekl jim oběma: "Byla to klukovina a on už to neudělá! Žádné mlácení se konat nebude"! A bylo to.... Druhým takovým, jen v trošku vzrůstově menší verzi byl můj druhý děd Josef Hejátko(zemřel 1992). Ten mně zase strašně rád dělal radost různými překvapeními.... Pamatuji si třeba na příhodu, jak jsme spolu sami(já a on), jeli do Žďáru nad Sázavou a protože věděl, že jsem v té době miloval sportovní střelbu(a chodil jsem dokonce střílet s malorážkou i do Svazarmu), koupil mi tam z ničeho nic - jednu z nejdražších krásných vzduchovek.... Aniž bychom o tom byli dopředu společně mluvili... Jedni z mála lidí, kteří ve mně neviděli zrůdu... Těsně před zasedáním výboru, který usiloval o konečné a definitivní zrušením uslušňovacích táborů, konkrétně v srpnu roku 2018 k nám přišel pro mne nezapomenutelný zpovědník a kamarád David Otáhal, přezdívaný "bojkot". Jeho norma byla C7, což byly fejetony a různé články v kdysi pravicových tiskovinách, v nichž byl redaktorem, následně ovšem vyhozeným, protože psal pravdu o zvěrstvech, které páchají Američané na civilním obyvatelstvu třeba v Afghánistánu. Byl, jako zahraniční zpravodaj jedné takové situaci i přítomen a dokonce i s kamerou - tu mu ovšem spojenci pro jistotu rozstříleli také! takže zažil i takový moment jak tam vejdou Američané do baráku, kde je jen skupinka v burce zahalených žen držících v náručí děti, všechny je bez mrknutí oka demokraticky postřílejí a do zpráv poté dají, že šlo o sebevražednou teroristickou jednotku, která byla od hlavy až k patě zaminována a proto byla celá zahalena... Uslušňovací tábory vymyslel na konci roku 2015 člověk jménem Jiří Reichl, do té doby tiskový mluvčí ministerstva vnitra Radka Johna a předtím jeden z nejprolhanějších redaktorů ďábelských Lidových novin. Všichni naši dozorci, sympatizanti, opťáci i pracovníci uslušňujících táborů nosili krásné uniformy a na rameni měli znak kostru netopýra v ostře modrém poli. Nejzrůdnější z táborů byly: Nechanice, Smiřice, Štíty, Křetín, Doloplazy, Luleč a Nitkovice. Blížil se mrznoucí pod kůži zalézající listopad roku 2018 a do tábora byl přidělen jistý George Byrtus. A to byla kurva nejtěžšího kalibru. Každý večer nás vyhnal jen v podvlikačkách na nádvoří a my tam stáli dokud nedozněla americká hymna, jejíž text jsme se museli pochopitelně časem naučit a zpívat ji všichni společně. Bosí, polonazí, kašlající a leckteří jako normu i v horečkách. Pamatuju si, bylo to těsně před vánocemi, kdy si mě George(jak jsme mu familiérně říkali Jiřík) zavolal s tím, že když mu řeknu, kdo kdy kde a co - že bych se mohl už na vánoce podívat domů! Podržte se na vánoce! A to dokonce s tím privilegiem, že jsem nemusel být celý zahalaný, že mi mohl na večejnosti koukat i centimetr tetování...! Vážně jsem se nikdy nepovažoval za hrdinu, ale tohle bych neudělal, ani kdyby mě ta americká kurva mlátila od rána do večera... "No, jak chceš... - myslel jsem, že jsi rozumnější, řekl mi a ukázal směrem ke dveřím, abych už jako vypadl"... Ani ve snu by mne nenapadlo, co na mě ten hajzl jako formu trestu nachystal, ale mohl jem to čekat...! Asi ve 02:00 hodiny ráno se rozrazily dveře pokoje, chytli mne dva chlapi a někam mne táhli. Když jsem se stačil pořádně rozkoukat - seděl jsem v kulturní cimře a vedle mě stál týpek s tetovacím strojkem a začal mi tetovat americkou vlajku na moje prázdné a volné čelo. Hlavu jsem měl přitom přikurtovanou v takovém vaku za uši a to dost bolestivě, takže jsem s ní mohl hnout i přes největší úsilí asi o jeden centimetr na každou stranu. Asi za necelou hodinu se zkurvený George začal smát a dal mi před ksicht zrcátko, abych viděl, jak mám nad svým moko tetováním na tvářích na čele krásně vybarvenou US vlajku asi 6x3 cm a dokonce v barvách... Pak mne zase chytli a bez jakéhokoli očištění obvyklém po tetování mne odvlekli v tom mrazu na cimru...Když to viděli moji spolubydlící - někomu tekla po tváři slza, jiný mě poklepal beze slova uznale na rameno...Jakožto zrůdný znalec jsem si tetování nechal asi 6 dnů zahojit, pak jsem sehnal drahocenné podkolenky, levicové Právo a Haló Noviny a hlavně chytrý mobil se systémem Android. Za to jsem vykšeftoval příruční zrcátko, ostrý chirurgický skaplel, litr slivovice a tubu Iodonalu, (což byl drastický, ale účinný dezinfekt!). Když přišla hodina večerky - chlapi mně dali své svíčky, pustili co nejhlasitěji rádio, do huby mně vrazili roubík a já začal s operací "Stop všem kurvám"! Prvně jsem vychlastal ten litr slivovice(což byla ta nejpříjemnější část operace), pak jsem vzal tenkou fiksu a bez vrásčení čela zakreslil co nejpřesněji ono místo, které budu řezat. Skalpel byl naštěstí ostrý, ale i tak to bolelo, jako svině. Nešlo totiž jen o to vyříznout daný obdélník, ale podřezat danou část kůže, aby na čela už nebyla.... Tím pádem tam byla neskutečně velká, otevřená a neustále krvácející rána, která se jen těžko zastavovala....Nakonec tam byla jizva, ale bez znaku, který se jinak rovnal hákovému kříži! Na jaře roku 2019 se začala uvolňovat situace už navážno a doopravdy - a vypadalo to, že my všichni "jiní" z nejtvrdších uslušňovacích táborů, ve kterých nás bylo za těch skoro 5 let na 17894 lidí, budeme propuštěni....Za svůj vzhled a názory jsem seděl přesně 37 měsíců, 9 dnů, 2 hodiny a 16,5 minuty. Když jsem vyšel z brány(nad níž byl do cínu vykovaný název: SE SLUŠNOSTÍ NEJDÁL DOJDEŠ!), právě kvetly třešně a mně po nazahalené tváří tekly slzy jako hrachy.... Psal se konec května roku 2019....
Den s rajónem
v tichu i křiku...
Bezvětří ve spolku
s větrem,
nesou se kilometry
bolesti a ryku...
V rámci pásma
špatná mise i zjevení,
zdánlivě správná spása,
na těch co holt neměli
kliku a na zvěrstvech,
ani modlitbami už nic
nezmění....
