Byly doby(a není tomu ani tak dávno), kdy ozdobné – moderní tetování prakticky neexistovalo a když už, tak jej měli hlavně různí dobrodruzi, kteří si jej přivezli ze svých dalekých cest a kořistnických výprav. Opomeneme-li klasická etnická tetování, která se samozřejmě praktikovala bez ohledu na to, co se dělo v ostatním tzv. civilizovaném světě – patřilo klasické tetování – tedy to dobrovolné, k silně tabuizované činnosti. Přibližně něco, jako orální sex v zámecké zahradě... I tak byly již tehdy(hovořím-li o raném středověku 14.-16.stol.n.let.), skupinky lidí, kteří svá tetování měly, ale nikoliv z důvodů zkrášlovacích, nýbrž z důvodů symbolických. Leckdy nařízených různými vládními dekrety, cechovními pravidly apod. Jednalo se zejména o zástupce tzv. černých řemesel, jako byli například katové, rasové, členové různých tajných sektářských spolků, ranhojiči, krysaři, potulní kouzelníci. Také čarodějnice byly tetovány svými mučiteli a to ať již přežili „výslechy“ konsilu, či nikoliv. Tetování to byla samozřejmě velmi primitivní a leckdy nešlo ani o tetování, jako takové, nýbrž o branding – vypálení nějakého univerzálního(všem obecně známého) vzoru, do kterého se ještě začerstva vetřela nějaká ta barva. Většinou se tam dostala ale jen obyčejná špína, která svůj účel splnila také. Takovéto tattoo bylo samozřejmě umístěno nejčastěji na takovém místě, aby jej nebylo možné snadno schovat, či-li daný nositel/ka, byl/a odsouzen(vystaven), stálému veřejnému pohoršení a pohrdání. Zajímavý je rovněž tak fakt, jak taková tetování vznikala. Tatéři jako takoví samozřejmě neexistovali a tak si svá tetování dělali dotyční nejčastěji sami. Dalším typem tatérů byli bachaři na galejích a v trestnicích, kteří již měli v tetování také svoji praxi. Tetování se provádělo bez jakékoliv hygieny a prostředky k tetování byla buďto dýka, či hřebík. Barvou pak různé „zředěniny“ slin(vody) s drcenou cihlou, uhlíky z dřevěného uhlí, či dokonce některé z barviv používaných ve stavebnictví atd. Takto provedená tetování samozřejmě skoro vždy zhnisala, což však bylo považována za přirozený boží trest, pročež tetování bylo ďáblův dar, takže...
Tetování v profesích o nichž však chci nyní hovořit se týká období let zhruba 1850 – 1935. V těchto letech se sice také klasické ozdobné tetování ještě mnoho nenosilo(vyjma tetovaných legend a námořníků), ale existovaly profese, pro něž bylo tetování typické, jakožto symbolický znak vykonávaného řemesla. Tato tetování si daní jedinci nechávali již zhotovovat profesionálně, protože profi studia již existovala a navíc nešlo o cejch nečistých, jako tomu bylo v minulosti, nýbrž právě naopak. Daný jedinec se tak hrdě hlásil ke svému řemeslu, ke své skupině lidí, ve které byl sdružen. Význam to mělo, jednak estetický, jednak sociálně-kolektivní a také vizuálně-identifikační. To v případě nějakého toho zdravotního úrazu. Takové tetování se provádělo po úspěšném složení závěrečných zkoušek(po vyučení) a po vstupu do patřičného řemeslnického cechu. Až poté si daný jedinec mohl nechat udělat předem přesně stanovený obrazec. Některé profese tento úkon ještě limitovali časově a to sice určitou dobou praxe, která zaručovala jakous takous kvalitu práce daného řemeslníka. Nyní Vám popíši pár příkladů profesních tetování, jejich znaků, důvody, významy, historii vzniku...
1) ŘEZNÍCI
Cech řeznický aplikoval tetování na svých zaměstnancích zhruba od konce 19.století. První zmínky o této formě zdobení a identifikace u tohoto řemesla, přišly z Německa, konkrétně z Bavorska. Řezníci měli své tetování specifické v tom, že vlastně neexistoval žádný univerzální vzor, pro všechny řeznické společnosti. Každá využívala svůj řeznický znak, nejčastěji rodový, oblastní, vztahující se tradičně k dané řeznické škole. Obecně se však dá říci, že nejčastějšími motivy byly hlavy různých zvířat(nejčastěji skotu) v nějakém tom ornamentu(tribalu).
2) VOJÁCI
U vojska byla situace trošku odlišná. V období první světové války si nechalo mnoho vojáků udělat nějaká ta tetování. Nejčastěji se jednalo o tetování provedená na frontě, kde vojáci prožívali peklo. Zvláště v první světové, ve které se nasazovaly i chemické látky, jako Sarin, Napalm apod. Mnoho vojáků si nechalo vytetovat číslo svého pluku nebo svoji krevní skupinu. Specifická situace byla u letců a mariňáků. Tyto dvě složky ozbrojených sil, se vždy cítily, jako něco víc, než-li obyčejní pěšáci a na jejich tetováních se to odráželo také. Mezi nejčastější tetování pilotů patřila čísla jejich letky, počet sestřelených nepřátelských letounů... Co se týče námořníků, tak ti měli od nepaměti k tetování nejblíže. Motivy byli zpočátku různé mořské pany, kotvy, Neptun, trojzubec a v období o kterém hovořím nyní, to byly často mapy míst, kde daný jedinec již bojoval, portréty svých milenek, jiných námořníků(mrtvých kamarádů), jména svých lodí...
3) LÉKAŘI
Co se týče lékařů tak mezi tetované odborníky z jejich řad, patřili odjakživa hlavně dvě skupiny specialistů a to sice zubaři a patologové. U první skupiny si jak stomatologové samotní, tak i jejich zubní technici, nechávali v mnoha případech zhotovovat malá tetování zubů na rameno(stolička, kořen zubu, či samotný celý zub). V některých případech i samotná smějící se ústa. To se týkalo nejvíce armádních zubařů a zubařů privátních. Popravdě řečeno – pravý význam jsem zatím jaksi nepochopil, ale věřte, bylo tomu tak. Ohledně patologů, tak jejich tetování byla často charakteru vědeckého – zkušebního, kdy sami na sobě zkoušeli procesy excise, elektrolýzy, galvanokauterizace a dalších možných forem odstranění tetování a jeho reakce na určité chemické procesy ve škáře(v kůži). Do této skupiny bych ještě zařadil tetování u morfinistů(mimochodem, kdo z Vás věděl, že v USA byl heroin legální látkou do roku 1937!!!), kteří svým tetováním překrývali jizvy z vpichů a po abscesích...
4) PROSTITUTKY
Tak dámy z vykřičených domů měly svá tetování nejčastěji na intimních místech(tedy nad pičkou, nad kozičkami, ale i na zádech atd..). Zde je paradoxně důležité rozdělení o jakou kategorii kurvičky šlo. Ty pouliční měli svá tetování, takřka všude, kde je napadlo a mezi nejčastější motivy patřily různé oplzlejší nápisy, jako např.“Jen pro tebe“ nebo „Volno – vstupte“ + jména pro ně nejzapamatovatelnějších mrdáčů. Ty vyšlechtěnější, z domečků s růžovými srdíčky a lucerničkami, si svá tetování vybírali již efektivněji a prozřetelněji. Mezi nejčastější vzory pak patřily i relativně povedené autoportréty, náboženské ikony, či barevná tetování často i orientálního charakteru.
5) POLICAJTI
Zde se budete možná divit, ale i tzv. četníci První republiky měli někteří svá tetování. Tedy ne ti od rady Vacátka, ale nasazení informátoři a konfidenti, mapující pražskou galérku – ti ano. Důvod byl prostý, zapadnout a co nejvíce budit dojem, že je členem některého z gangů. Jejich tetování tak byla stejná, jako tetování jejich sledovaných. Samostatnou skupinou byli v policejní antologii bachaři. Ti měli nejčastěji tetování cel, ve kterých byl nějaký jejich osudový odsouzenec, svá služební čísla, či jména kriminálů, ve kterých „bachařili“. Rovněž tak si někteří nechávali tetovat počet odsouzených, jimi zavřených nebo počet odsouzených na smrt, které v daném zařízení zažili... Morbidní, ale pravdivé...
6) ZLOČINCI
Aneb kategorie z odvrácené strany ráje. Již v několika článcích jsem se tomuto tématu věnoval dosti podrobně, takže jen ve zkratce. Navíc příští rok(2006), Vás budu provázet v novém seriálu, který jsem připravil a který se jmenuje „Bodyart za mřížemi“, celou touto tématikou, takže se máte na co těšit. Jde-li o skupinu místních(lapkové, padělatelé, vrazi), z našich končin, je situace opravdu na mnoho papírů. Ve zkratce: každá oblast zločinu, byla pro své „absolventy“ uznávaná, jako určitá forma řemesla a ke každé se vztahovalo, předem určené a tradicí dané tetování. Tak třebas padělatelé(mince v srdci), zloději(paklíč, hasák, nápisy, že práce je až na posledním místě), vrazi(dýka s hadem, kapka krve pod okem, dvě dýky překřížené přes sebe), informátoři(plačící anděl, Kristus), kasaři(mince v srdci, štos bankovek na useklé dlani)...
7) KLENOTNÍCI
Během první republiky se řemesla dělila na tzv. ušlechtilá(jinak se jim též říkalo královská) a na lidová(obyčejná – tradiční). Klenotníci(zlatníci) se považovali, minimálně oni samotní za řemeslo ušlechtilé. Někteří z nich se nechávali potetovat čísly drahých kovů se kterými pracovali, tedy puncovním číslem zlata(585), stříbra(925) atd. Někteří měli rovněž vytetovány názvy oblastí z nichž pocházely ony drahé kovy, které zpracovávali a následně prodávali.
8) HERCI A ZPĚVÁCI
Umělecká smetánka první republika se ráda tvářila světově – kosmopolitně. Vzhledem k tomu, že v první polovině 20. století(hlavně ve 20tých a 30tých letech), bylo tetování u herců, ale hlavně u hereček z Anglie a Francie, velmi populární, i některé naše hvězdy a hvězdičky se tomuto trendu chtěly vyrovnat. To se týkalo i zpěváků a to jak těch kabaretních, tak televizních. Také politici nezůstávali pozadu. Málokdo již dnes ví, že například Stalin i Churchill, byli tetovaní. Mezi nejčastější tetování našich „hvězd“ patřily první menší ornamenty – ne příliš vydařené kvality a klasické katalogové vzory. Svá tetování si pak nechávali dělat v tattoo salonech na zahraničních dovolených.
9) KADEŘNÍCI A HOLIČI
Tento cech byl ve středověku vcelku velmi vážený a patřil k jednomu z prvních, který byl uznán, jako stálé a řádné řemeslo i královským dekretem. Byly doby, kdy byli holiči osvobozeni i od daní. Na konci 19. století se holiči zprofesionalizovali a mnozí z nich si začali honosně říkat kadeřníci. Vytvořili se vlastní erbovní znaky, které byly i součástí tetování. Jak se dá předpokládat, byly častým tattoo námětem nůžky, břitva překřížená s hřebenem, lahvička s barvou, zrcadlo, ale i sedící dáma v křesle. Takto se daly rozeznat jednotlivé kadeřnické školy a klany. Některé z nich spolu často vedly různé žabomyší války o zákazníky, ale to je již jiná kapitola...
10) PONOCNÍ A ZAMĚSTNANCI MĚSTA
Ti měli za úkol dohlížet na osvětlení, zvonění kostelních zvonů, na městskou zeleň, stav kulturních budov, historických památek. Jako takoví patřili ke státním zaměstnancům. Nejčastějšími náměty jejich tetování byli lucerny a kostelní zvony. Dočíst se o tom můžete v řadě románů i od klasiků(Neruda, Světlá, Liebel..) Časem se tato funkce i živnost zrušila, protože se na scéně objevil elektrický proud a s ním i automatické osvětlování ulic časovým spínačem z elektráren. Ponocní a zvoníci se najednou stali jednou z mnoha živností, které pohltil nemilosrdný zub času. Tetování na jejich nositelích tak vzala za své, stejně jako mnohé další artefakty této doby...