V čísle 4/2004, jsem napsal článek s názvem „Draci a jejich mytologie v tetování“. Dnes mám pro Vás jeho volné pokračování. Vzhledem k tomu, že je had – jakožto symbol, častým motivem při tetování – nabídnu Vám, pár možností, příčin a variant, proč tomu tak vlastně je...
Křesťanství tu je něco přes dvě tisíciletí, ale různé hadí kulty a mýty se vyskytly v mnoha jiných kulturách. Ostatně jeden ze symbolů tohoto plazího společenství, tentokrát v kladném slova smyslu, můžeme vidět v našich ulicích dodnes. Prošel od Arabů a Řeků přes Římany, vydržel éru raného i rozvinutého křesťanství a dnes je jako symbol ke spatření na některých lékárnách a sanitkách. Jen málokoho napadne hledat jeho původ. Mám na mysli onu hůl obtočenou hadem, symbolizující lékařský stav. Původně se o hada vlastně vůbec nejednalo, ale to je již jiná kapitola... Při putování za hadem coby symbolem není možné vynechat Indii. Její neuvěřitelně složitý panteon má v sobě schována snad všechna známější zvířata, Ganéšou se sloní hlavou počínaje a kobrou, která má několik mytologických poloh, konče. V dobách védské kultury nelze pominout boha Indru, jehož hrdinský čin - zabití hada - je popsán v jednom z hymnů. „Teď Indrovy hrdinské činy chci hlásat, první, jež hromovládce učinil. Zabil hada, vody vypustil, břicho hor rozřízl. Zabil hada rozvaleného na hoře, Tvaštar mu ukoval svištící hromový kyj...“ Tak to alespoň zmiňuje Jan Puhvel ve své knize Srovnávací mythologie. V Indii, která je na herpetofaunu - tedy plazí společenstva - nesmírně bohatá, nemají hadi a hadí božstva tak negativní hodnocení, jako u nás. Dušan Zbavitel o největším z hadů hinduistického panteonu píše. „Tisícihlavý Ananta neboli Šéša má dokonce významné místo ve višnuistické kosmologii: v obdobích mezi zánikem jednoho a vznikem dalšího světa na něm spí Višnu, a když tento mocný bůh stvoří další svět, poslouží mu Ananta jako podpěra Země ve vesmírném oceánu; jeho občasnými otřesy vzniká například zemětřesení. Významným mytickým tvorem je také obří král hadů Vásuki. Vládne v jedné z podsvětních říší a bohům prokázal nemalou službu, když jim v dobách, kdy ještě nebyli nesmrtelní, posloužil při stloukání Mléčného oceánu, aby z něho získali nektar nesmrtelnosti amrtu. Bohové tehdy omotali hadího krále kolem hory Mandary jako lano, uchopili Vásukiho za hlavu a démoničtí Asurové zase za ocas, a vrtěli horou tak dlouho, až z oceánu vystoupil vytoužený nápoj.“ Přes veškerou nebezpečnost a množství každoročních úmrtí jsou hadi v Indii uctíváni, mají své háje a je jim projevována zbožná úcta. Hlavní představitel buddhismu totiž spal pod vztyčenou kobrou, která jej svým roztaženým krčním „límcem“ chránila před ostrými slunečními paprsky a zároveň hlídala jeho klidný spánek. Za to jako odměnu dostala dárek v podobě „brýlí“, jasného označení, že je pod ochranou samotného Buddhy. Kobra posloužila Buddhovi, ale měla mít na svědomí smrt Kleopatry. V jejím případě se mluví o smrtící úloze kobry egyptské Naja naja. Ta byla uctívaným symbolem boha slunce Amona-Re a znakem královské vlády. Zemřít po uštknutí kobry znamenalo stát se blahoslaveným. Právě to zřejmě udělala nejslavnější z egyptských královen, když sáhla do košíku s fíky, ve kterém byl had přinesen. Konec jejího složitého života nastal v roce 30 př. Kr. Někteří z herpetologů ale její smrt přijatou ze zubů kobry zpochybňují, respektive na základě účinků jedu zpochybňují druh hada. Přiklánějí se spíš k některé ze zmijí žijících v Egyptě. Přesto je kobra spolu s fakírovou píšťalou jedním z nejznámějších symbolů a vyhledávanou atrakcí. Ač to na první pohled vypadá, jako že had reaguje na zvuk píšťaly a tančí, jak fakír píská, jde jen o další z mýtů, který fakíři šikovně využili. Had ve skutečnosti před píšťalou uhýbá a reaguje na fakírův pohyb. Hadi jsou na tom se sluchem velmi špatně. Jsou v podstatě hluší, takže přisoudit jim dokonce hudební sluch, podle kterého by „tancovali“, je naprostý nesmysl. Serpentofobie, jak se nazývá strach z plazů, se v našem povědomí kryje zejména ze strachem z hadů. Jen pro vysvětlení - plazi nejsou jen hadi, ale i krokodýlové, haterie, želvy či ještěři. Je jen logické, že se současná média na těchto fobiích vydatně přiživují. U akčního filmu s hadím názvem Anakonda divák určité přehánění a nadsázku předpokládá. Film nezklamal, hadova biologie je opomenuta a had je představen jako tvor vskutku vychytralý, krutý a pomstychtivý. Biolog nad tím mávne rukou.
Poněkud absurdněji působí, když hrdinný Indiana Jones, archeolog s hlubokými znalostmi cizích zemí včetně flóry a fauny, se ve svém výstupu s neškodnými a naprosto nejedovatými blavory a mladými hroznýši tváří, jako by jej ono „slizké nebezpečí“ mohlo ohrozit na životě. Dobrá, jde o nadsázku. Ovšem v americkém přírodopisném filmu o národním parku Manu si autoři, hovoříce o hroznýšovitém - tedy nejedovatém - hadovi, mohli odpustit fráze o noční, pomalu se plazící smrti. Možná šlo o nešťastný překlad, ale v tom případě jen ukazuje, v jakých souvislostech máme hady v mysli fixovány. Logické je, že podstatně víc „hadích“ mýtů je v oblastech, kde jsou tito plazi hojnější. Ale i na severu Evropy, kde se to hady příliš nehemží, se v mytologické podobě hadi vyskytují. Kupříkladu na Islandu nežije žádný plaz, ale severský bůh Thor v mýtech zůstal. Je to právě Thor, kdo bojoval s mořským hadem Jormundandem, který byl obtočený kolem světa lidí. J. Puhvel dále píše: „...v roce 1545 Georg Sabinus, rektor univerzity v Královci, zaslal kardinálovi Pietrovi Bembovi latinský dopis veršovaný v elegickém distichu: Pod severní hvězdou žije národ divokých venkovanů, který doposud nic o pravém náboženství neví, ale za bohy má modrozelené hady a provádí oběti kozlů tak ohavné, že je nelze ani vyslovit.“ Mělo jít o východopruské venkovany a zdá se, že kult uctívačů hadů má i v Evropě svou tradici, byť ne tak silnou, jako je kupříkladu tradice indická. V současném světě tradiční mýty a pohádky pomalu mizí. Málokteré dítě, a možná i dospělý dnes ví, v které že to pohádce ochutnal Jiřík kousek hada, aby pak rozuměl řeči zvířat. Leckdo je pořád přesvědčený, že hadi jsou slizcí. Přitom onen dojem slizkosti je způsoben rozkladem světla na suchých, někdy průsvitných šupinách. Ty se pod dopadajícím světlem lesknou a vypadají jako vlhké, nebo chcete-li slizké. Mytologie, ve které hadi zaujímají nezanedbatelné místo, je plná tajemství, božských zásahů a neuvěřitelných příhod. Jenže nebožský, leč fosiliemi doložitelný původ hadů je stejně složitý a místy stejně neuvěřitelný. Pachyrhachis problemasticus ze spodní křídy Izraele už jménem dokazuje, že fylogeneze hadů je záležitostí, která se může směle rovnat pohádkové říši hadích legend. Kdybychom šli po této stopě, dostali bychom se k posledním výzkumům, které naznačují, že nejblíže mají hadi k vodním plazům – mosasaurům...
Tetování hadů, jakožto symbolů je kapitola sama pro sebe. Někdy vytetovaný had znamená začátek konce a konec začátku, někdy nekonečno jindy zase znázorňuje sklon k hříchu atd. Vyjmeme-li motiv hada z jakéhokoliv náboženství, filozofického směru, či třeba jen kriminálnické symboliky nebo lidové tvořivosti – vždy má pro svého nositele zvláštní magický význam. Nebo by jej mít alespoň měl, ale to je již opět jen na posouzení a povaze každého z Vás...