Jsem rád, že se Vám dle ohlasů, tento cyklus líbí. V těchto šesti, po sobě jdoucích kapitolách, nemohu opomenout faktor odstraňování tetování. Ten totiž není nový, jak jej známe z posledních let, která by se klidně mohla nazývat „léta plastická“. Již ve středověku se řada tetovaných trápila se svým tetováním a vymýšlela řadu způsobů, které by je jejich tetování zbavily. Většinou to dopadalo katastroficky, ale to se již nedá nic dělat. Moderní medicína, zvláště pak její sekce plastické chirurgie, dokáže dnes takřka zázraky, ale i nyní to má svůj malý, ale podstatný háček – peníze. Stejně tak si nedovedu představit odstranění takového množství tetování, jako mám třebas já, ale budiž...
DETETOVÁNÍ
Ještě než Vám povím o praktikách, které se prováděly na tetováních a které leckdy v krajních případech vedly i ke smrti, řeknu Vám něco o zdravotních komplikacích dřívějších vězeňských tetování. Nebylo totiž nic ojedinělého, že se společně s tetováním objevovala řada infekčních, virových a smrtelných onemocnění. Pokud jste si pozorně četli minulý díl Bodyartu za mřížemi, ve kterém jsem mimojiné popisoval i používané „tetovací barvy“, nebudete se dnes již ničemu divit. Profesor A. Hellgren, ve své studii z roku 1911, nazvané „Přehled medicinských komplikací vzniklých tetováním“, uvádí mnoho zajímavých případů takovýchto onemocnění. Přejdeme-li mávnutím ruky nějaké ty záněty svalů, gangrény(vedoucí až k amputacím dané končetiny), abscesy, impetiga, silné ekzematické reakce, máme zde také onemocnění přímá – a leckdy i smrtelná. Tak například Hellgren popisuje, že ze zkoumaného vzorku 112 odsouzených(tetovaných), ve věznici v Kopenhagenu, mělo celých 47 z nich v důsledku infikovaného tetovacího materiálu Syphillis. To se psal rok 1910. Zajímavý je fakt, že na místech červeného tetování, údajně nevznikaly syphillitické laese. Jako důvod se uvádí toxický účinek použitého koncentrátu sirníku měďného na spirochety. Dále bylo zjištěno několik případů Tuberculosis v již pokročilé formě. Byl pozorován tuberculózní granulom, po tetování infikovaným mlékem – určeném k ředění barvy a jako rozpouštědlo pigmentu. Dalšími nemocemi, údajně prokazatelně vztahujícími se ke vzniku, díky tetování byly zaznamenány: Psoriasis, Tetanus, Lepra, Herpes. Také častou komplikací vězeňského tetování je Hepatitis. V roce 1947 německá vězeňská nemocnice v Magdeburgu zaznamenala 10 případů žloutenky typu C , přičemž všichni nemocní potvrdili nedávné tetování stejným tatérem, dokonce ve stejný den. Časté byly a jsou dodnes, alergické reakce na některou z používaných chemických sloučenin. Takovými nejčastějšími „komplikátory“, jsou síra, měď, kobalt a chrom. Alergické reakce odsouzení často popisují, jako horečnaté stavy, silné místní otoky, svědění, zarudnutí, zdrsnění kůže... Právě díky těmto komplikacím se mnoho z tetovaných uchyluje k drastickým detetuačním praktikám. Otázka, zda-li lze tetování odstranit, provází nejen odsouzené, již od pradávna. Již v dobách antického lékařství, se mnoho z osvobozených tetovaných otroků a galejníků, snažilo svého jediného identifikačního znaku – zbavit. Používaly se látky leptavého charakteru. Ty sice tetování odstranily, ale s ním odstranily i dermis onoho místa. Středověké záznamy zkušených kriminálníků doporučují místo rozdrásat a vysypat solí, glycerinem, koňským(kobylím) mlékem, které se považovalo za zázračný všelék na odstranění tetování – samozřejmě zcela nesmyslně. V období VTR(Velké technické revoluce – konec 19. století – počátek 20. století), se začaly k detetování využívat čistě chemické sloučeniny. Nejčastěji šlo o kyselinu karbolovou, dusičnou, sírovou(!?), kapalný amoniak, kolodium, tanin, dusičnan stříbrný, kolodium, chlorid zinečnatý atd. Účinek v podstatě způsobovaly látky, které rozpouštěly barviva v tetovaných obrazcích, tak aby se mohla snáze vstřebat a vyloučit z těla. Problém byl v tom, že to fungovalo jen tak, že místo tetování pouze více vybledlo a celé tetování se poškodilo. Jiné přípravky zase změkčovaly celou epidermis tak, že ji bylo snadné seškrábat a podrobit dalším zákrokům... Výsledky těchto experimentů však byly velmi špatné, protože koloidní uhlík, obsažený ve většině kriminálnických tetováních, nelze rozpustit, ani okysličit, bez výrazného poškození pokožky. Mnoho vězňů tak přistupovalo k velmi drastickým metodám, jakými jsou např. opaření vroucí vodou, leptáním žiravinami, pálením cigaretami či odřezáváním a odstřiháváním tetovaného místa. Nejpopulárnější bylo svého času právě ono pálení, tetovaného místa cigaretou. Ještě nezhojený puchýř se následně propíchnul a znečistil tak, aby původní tetování zaniklo. To se sice svým způsobem podařilo, ale na postiženém místě vznikl neidentifikovatelný obraz, mnohdy ještě odpudivějšího vzezření, než-li původní tetování. Současnost již naštěstí poskytuje každému tetovanému(ať již odsouzenému či nikoliv), mnoho účinných a nenásilných možností, zbavujících jej, jeho tetování...