Jak jste si již stačili jistě všimnout, provázíme Vás každoročně nějakým tím seriálem na pokračování. Stačili jsme Vás již seznámit s názory Dr. Nováčka na tetování(z roku 1937), s Tetovanými legendami(to dokonce dvakrát), s Tetovanými etniky... Letos jsem si pro Vás připravil látku(materiál), jehož koncepci v sobě nosím již takřka 2 roky. Myslím si, že toto téma pro Vás bude snad neméně zajímavé a poutavé, jako předešlé ročníky a že v něm naleznete nejednu novou informaci, vztahující se k našemu odvěkému tématu... Budu se v něm opět v šesti po sobě jdoucích kapitolách, věnovat následujícím indiciím: historii, symbolice, výrobě tetování, detetování(odstraňování), typologii(věk, pohlaví, trestný čin...), raritám a kuriozitám...
HISTORIE
Tetování patřilo od nepaměti hlavně do světa zločinu a lapkové, pasáci, ale i vrazi tak byli vlastně svým osobitým způsobem průkopníky tohoto umění. V roce 1536, popisuje anglický cestopisec Lang, zážitky z vězení ve Wilhmorru, kde se údajně setkal se zajímavým rysem. Vězni se zde bránili obrovské zimě, natíráním svých těl popelem a zvířecím tukem. To je mělo chránit před velkými nočními mrazy. Později se z tohoto fenoménu vyvinula forma zdobení, zvaná tatuáž. Lang dále popisuje pohnutky těchto vězňů, vedoucích až k trvalému tetování se rybářskými jehlami na šití pytloviny takto: „Dle mého názoru vede zločince k tetování snaha těchto 3 aspektů:
a) pohnutky estetické (hiearchické vyjádření soudržnosti se stejně smýšlejícími druhy)
b) pohnutky společenské (vzdorvůči světu, který jim sebral svobodu a volnost)
c) kultovně magické (někteříz trestanců, patří k pohanům a negerským divochům, vyznávajícím tentozpůsob sebeurčení)“, konec citace.
Z následujících řádků, je jasně patrno, že již v době raného středověku, se evropský vězeňský systém, musel s fenoménem tetování vypořádávat. Dělal to pravda velmi zaostale, hloupě a neobratně, ale to je již věc sekundární. Poprvé se zde ze všech historických studií, vyjadřuje také odvážná myšlenka zaujmutí tetováním – druhého pohlaví. Sice pravda jen žen „nízkých pudů a mravů“, ale jde zjevně o nepřehlédnutelně historický fakt, ke kterému se později vyjadřuje i Freud. Tetování se také odjakživa velmi přísně evidovalo, z důvodů pozdější snazší identifikace. Zpočátku byla ve spisech tetování kreslena soudními zapisovateli, později po vzniku fotografie, byla evidence doplňována patřičnou fotodokumentací. Zajímavý je rovněž tak faktor postoje vězeňských systémů různých dějinných etap a politických zřízení. Francie se v období napoleonských válek a francouzské revoluce k tetování stavěla opravdu rozpačitě. Na jednu stranu tetování přísně evidovala a jakýkoliv jeho „přírůstek“ na vězni ihned aktualizovala, na druhou stranu však tetování sama vyráběla (viz čísla vězňů v Bastile), a nepřímo podporovala, pro pozdější sociální poznání. To naopak v Rusku nebo v Turecku, bylo tetování v 18. –19. století důvodem ke zvýšení trestu odnětí svobody, leckdy až v délce několika měsíců. Československá republika měla ve svém vězeňském řádu z roku 1925 odstavec o formách sebepoškozování, kam tetování řadila, ale přímo jako trestný čin, tetování jasně nedefinovala. Specifický případ byl to, když tetování splňovalo jedno z následujících ustanovení: hanobení symbolů státu, hanobení hlavy státu, pornografické a jiné sexuelní obrazy, sprosté výrazy, nápisy nabádající k trestným činům... Naproti tomu, kolovaly v odborných kruzích fámy o zajatých silně potetovaných trestancích některými z kanibalských kmenů, kteréžto daného jedince na rozdíl od jiných nesnědli a naopak jej prohlásili za svého náčelníka nebo o legionářích, zběhnuvších k nepříteli a odsouzených k smrti, kteří ovšem zabiti nakonec nebyli, protože měli na prsou vytetován státní znak dané země apod... První opravdu seriozní studie, zabývající se tetováním a jeho vztahem k odsouzeným, byla sepsána a publikována v roce 1913, jistým Němcem S. T. Aschaffenburgem, který svoji práci nazval „ Sebedestrukční praktiky zločinců“. V ní samozřejmě zastává primitivní a dávno překonané myšlenky a názory, o záměrném sebepoškozování, souvisejícím se sociální izolací jedince. Ve své studii se zabýval mnoha zkoumanými jevy, jako např. věk tetovaných, kdo tetování dělal, významem tetování, vnímáním tetování, pohlavím tetovaného, provedením tetování, lokalizací tetování atd... Došel k závěru, že neexistuje žádný univerzální vzorec pro tetované individuum. Rovněž tak neshledal žádného ze zkoumaných vězňů výrazně psychicky labilnějším, než jiný výsekový vzorek. Ve starém Egyptě, ale stejně tak i Řecku, byli odsouzenci tetováni snadno rozpoznatelnými znaky, determinujícími je ke kastě kriminálníků. Donedávna i v naší společnosti platil nepsaný zákon o tetování vězňů, vyvrhelů a společenských odpadlíků. Konec 20. století a počátek 21. století, sebou naštěstí přinášejí renesanci bodyartu obecně a tetování, piercing, skarifikace, branding, se přesunuli z temných cel do prestižních tattoo salónů až na přehlídková mola značkových prodejců oděvů...