(literárně-kompozitní recenze)
Autor: Laura Joh Rowland
Vydavatelství: Metafora(ČR,Praha 2003)
Vydáno v angl. originále, jako „The Concubine´s Tattoo, v roce 1998, nakladatelstvím St.Martin Press-New York
V čísle 3/2005, magazínu TETOVÁNÍ, jsem Vám představil první z celé řady knih, které ovlivnily svět bodyartu, stejně tak, jako literární svět alternativních autorů – věnujících se ve své tvorbě tématům blízkým... Jednalo se o zásadní a snad nejvýznamnější dílo – knihu s názvem 108 hrdinů, která svým filozoficko-sociálním poselstvím, ovlivnila nejednu historiografickou etapu světa bodyartu. To, však neznamená, že šlo o pouze tuto jedinou knihu, ta škála, jak pravých(reálně-historických), tak zcela iluzorních děl, byla obrovská. Dnes bych Vám rád představil druhou knihu, právě z této řady, která vychází z vlivu asijského tetování žen (!), v období japonského feudalismu 17. století. Nebyla sice napsána před takřka dvěma stoletími, jako tomu bylo (údajně!), v případě 108 hrdinů ze Suikodenu (jak zní oficiálně, celý správný název), ale i tak má zásadní vliv na poznatky z oblasti tetování v tomto období. Zvláště pak, vezmeme-li v potaz tu skutečnost, že autorkou je žena, zaměřující se na tetování žen, starého Japonska, na jeho způsoby, provedení, tradice – významy. Z této doby a oblasti vědění se dochovalo jen velmi málo a to ještě kusých a značně sporných materiálů, či-li její dílo je nutno hodnotit, jako velmi cenné. I přes nesporný fakt, že jde vlastně o historický, detektivní román, je v něm uvedena řada informací, vztahujících se k tehdejšímu postavení žen v Japonsku, o jejich formách zdobení a to právě hlavně včetně nejrozšířenějšího tetování a piercingu...
NĚCO MÁLO O AUTORCE:
Laura Joh Rowland, vlastním jménem Laura Joh – Li´n, je vnučkou čínských a korejských přistěhovalců, z řady těch, kteří na počátku 20. století odjeli hledat své štěstí z ještě zaostalé Asie do Nového světa – USA. Narodila se v roce 1945 v Michiganu a již odmala, poslouchala od svých rodičů, ale hlavně prarodičů, řadu příběhů, legend a historek, ze staré Číny, Koree a Japonska. Na tento popud také později vystudovala Michigenskou univerzitu – obory historie umění a sinologie. Od roku 1973, kdy napsala svoji první knihu „Ve stínu vějíře“, pravidelně publikuje. V současnosti žije v New Orleansu a mezi její nejznámější díla patří knihy, jako „Cesta zrady“ (1983), „Bundori“(1990) a zatím poslední „Tetovaná konkubína“ (1998). Dodnes stačila napsat 14 historických knih, většinou románů, zabývajících se zatuchlou érou feudálního Japonska (15.-17.století). Do svých knih sbírá mnoho archivních materiálů, souvisejících s námětem – mimo jiné i o oblasti ženského bodyartu, z oné doby...
KNIHA SAMOTNÁ:
Nás zavede do Císařova paláce, kde bují řada intrik a za okénky palankinů(japonská obdoba harémů), se schovávají šógunovy konkubíny. Rovněž se dozvíme o rozdílech mezi konkubínami a gejšami. Konkubíny byly sexuální nevolnice svých lokálních pánů – šógunů, kromě sexu, nevykonávaly žádnou jinou fyzickou práci. Rowlandowá popisuje jejich tetování, umístěná, především na intimních místech, kde je vídávali jen jejich neomezení vládci nad životem a smrtí. Protože klasické tetování Japonsko té doby ještě neznalo, provádělo se lokální tetování řezáním do kůže a následným vtíráním většinou černého, či tmavě červeného inkoustu. Takto „tetovanými“ motivy byly nejčastěji japonské znaky – písmo. Pro kvalitní provedení to i tak představovalo značně obtížný úkol, vezmeme-li v potaz, že se vše provádělo, bez jakéhokoliv umrtvení – dýkou a personálně(osobně). Daná konkubína musela mít značně šikovné a netřesoucí se ruce a hodně dobře nabroušenou dýku, aby zvládla, leckdy i poměrně složité kličky a obloučky, které – ten či onen znak vyžadoval. Pro příklad citace z knihy: ...“Když si Harume přiložila ostrou a chladnou ocel čepele, na čerstvě oholenou kůži nad svým přirozením – ucukla před studeným pocitem, který jí projel celým tělem... Rozbušilo se jí srdce a ruka se jí začala až příliš třást. Odložila nůž a ještě na chvíli, začala meditovat. Pak si se zavřenýma očima, vybavila myšlenku na svého milence a na své zneuctění od NĚHO – toho druhého. Zapálená tyčinka v pokoji, zaplnila její plíce, vůní čerstvého jasmínu. Vášeň a síla ducha, jí dodala odvahu. Když otevřela oči – bylo její tělo nehybné a mysl klidná. Znovu uchopila nůž a provedla na svých genitáliích první řez. Bylo to jen těsně nad štěrbinou jejího ženství. Vytryskla karmínově rudá krev. Harume pronikavě sykla bolestí. Koncem šerpy otřela krev a vedla další řez. Další neskutečná bolest a množství krve. Takto se řízla ještě devětkrát a pak vydechla úlevou. To nejhorší má za sebou. Další krok ji neodmyslitelně spojí s jejím jediným milencem. Harume otevřela lakovanou nádobku. Na zátce byl upevněn štěteček s bambusovou násadou a měkké štětiny se leskly černým inkoustem. Opatrně začala vtírat inkoust do otevřených ran a jeho chladná vlhkost, mírnila její bolest. Zakrvácenou šerpou otřela zbytky inkoustu a krve a nádobku s inkoustem opět zazátkovala. Poté si dala doušek saké a obdivně pozorovala své dílo. Její intimní místo nyní zdobilo černými čarami dokončené tetování, velikosti dlaně. Její neodstranitelný výraz oddanosti a věrnosti...“ Konec citace...
Zde je třeba si uvědomit, pár historických skutečností a reálií. Tak předně odjakživa byl v Asii obecně (Japonsko samozřejmě nebylo nikdy výjimkou), sociálně značný rozdíl mezi mužem a ženou. A nemyslím tím ten jasně determinující – fyziologický. Mám na mysli tu skutečnost, že Asie byla vždy dominantně patriarchálně založená a to platilo, jak v minulosti, tak dnes. Tato skutečnost tak ovlivňovala i oblast bodyartu. Byli to vždy muži – kteří určovali, smějí-li mít ženy vůbec tetování a popřípadě které a jak vypadající. Další rozdíl byl, jak jsem se již zmiňoval mezi ženami samotnými. V podstatě byly 3 vrstvy žen, z nichž se některé navzájem svojí funkcí překrývaly. 1) manželka, 2) konkubína (šógunova milenka), 3) gejša (obdoba evropské domácí hospodyně – většinou sexuální služby nebyly v její pracovní náplni, ale když pán chtěl....). Konkubínu směl mít jen šógun, kdežto gejšu – měla obecně každá domácnost, ze střední vrstvy. Šógunové, byli po samotném císaři v hiearchii šlechty feudálního Japonska, takřka na druhém místě v žebříčku společenského postavení. Každý kanton (oblast), měl svého samostatného šóguna, který měl despotickou (neomezenou-takřka), vládní pozici. Až po šógunech byli samurajové, poté vládní úředníci, poté ninjové(nájemní vrazi), pouliční trhovci, mniši atd.... Tetování se u žen týkalo výlučně konkubín a bylo chápáno a prováděno, jako forma TRESTU. Většinou za nesmyslné prohřešky a to včetně těch, za které ta či ona konkubína většinou ani nemohla – leckdy i za znásilnění jiným šógunem. To pak nebyl potrestán on, nýbrž patřičná konkubína, protože to ona mohla za to, že ji „opíchal“, protože to ONA jej svedla a musí za to také pykat. Samovolné tetování – většinou jména svého pána, pak byla nejméně bolestivá forma trestu. Často byla brána za automatickou – sepuka – sebevražda proříznutím hrdla u žen. Tetovaná konkubína je zajímavý historický román, který Vás přenese do světa, který již dnes neexistuje, ale který existoval a jehož dědictví si sebou nese dnešní Japonsko, leckdy, ještě jako pytel s mrtvolou na zádech. Jde o poutavé čtení a rozhodně i antibibliofilé, si v této knize přijdou na své...