O piercingu, jako takovém jste se v magazínu TETOVÁNÍ, během jeho takřka již pětileté existence dozvěděli již snad všechno možné i nemožné. Největší měrou se o to zasloužil, náš dlouholetý redaktor a spolupracovník – Mudr. Jiří Karásek, člověk, který co se týče znalostí a praktikování piercingu, nemá dle mého názoru v ČR, mnoho rovnocenných konkurentů... To neznamená, že zde nejsou jiní kvalitní pierceři – jsou a kolik!!! Namátkou třeba David(Our Future Tattoo, Brno, Janis z Alain Kajan Tattoo Třebíč, Exorcist Tattoo, Rakovník, Tribo Praha, Alien Tattoo Praha, Adrenalin Tattoo Praha) a tucty dalších, od kterých si to ještě pěkně slíznu, že jsem je také nejmenoval... Popravdě mě trochu překvapilo, když jsem se dozvěděl, že pomyslnou tečku za seriálem o piercingu(trvajícím 2 roky), jež psal mistr Karásek, mám udělat já. No, ale tím Vás již déle zatěžovat nebudu. V této „tečce“, si tedy přečtete o kořenech piercingu u etnik, od kterých vlastně původně vzešel, o kontinentální(geografické) členitosti a jeho používání zde, o prostředcích a významech, o materiálech, které využíval, tradicích a jejich výskytu v dnešním 21. století...To, že jde o jakýsi pomyslný poslední díl seriálu o piercingu, ovšem neznamená, že se mu nebudeme i nadále na stránkách magazínu TETOVÁNÍ věnovat – naopak, jsou již připravené některé novinkové cykly, v nichž se budou vyskytovat i velice zajímavé informace i z oblasti piercingu, takže se nechte překvapit...
AFRIKA
Původní zmínky o prvním užívání piercingu pocházejí právě z Afrického kontinentu. Konkrétně šlo o dnešní oblasti Egypta, Súdánu, Etiopie, ale také z jihu Botswana či Mosambik. Protože byla Afrika až donedávna(ještě první polovina minulého století), takřka izolována od ostatního světa – vyvinuly se zde, za tak dlouhé období nevměšování se, specifické sociálně-kulturní kmenové tradice a rituály. Obecně platí ta věc, že jestliže je některý z artefaktů bodyartu, přírodním etnikům(ať již kdekoliv) nejbližší, pak jde právě o piercing. Již v 2. stol. př. Kristem, kdy již existovalo staroegyptské písmo, byly zaznamenány zmínky o piercingu členů královské rodiny a šlechty královského dvora. Šlo nejčastěji o propíchnuté ušní lalůčky a to i vícekrát nad sebou. S piercingem v Africe je to velmi složité, protože mnoho záznamů se již nedochovalo a mnohé pořídili až první kolonizátoři ve 14. a 15. století. Z této doby se datují zprávy o mnoha etnicích divochů(jak je první otrokáři nazývali), kteří se dle jejich názoru vyznačovali „ďábelským zjevem“... Například kmen Jorubů, z pralesních oblastí království Iffa(oblast dnešního Kamerunu), nosili od nepaměti piercing šponující jejich spodní ret do co maximálních rozměrů. Významem byl jednak faktor zastrašující, ale i zdobící, znak hrdinství a ovládání pralesní magie. To kmen LoDaga, z oblastí dnešního Beninu se zase proslavil prvními typy dnešních, toliko moderních fleshů. Pro méně znalé se jedná o stále se zvětšující kruhy v uších s dutým průměrem. Jako materiál nejčastěji sloužila slonovina a jiné umělecky opracované kosti. Ženy kmene Mwanza(Tanzánie) si zase od svých 12 let(věk je opět orientační – oficiálně v době prvních menses), kdy jsou ostatními v kmeni začínány být považovány za ženy, dávají na krk kruhy obepínající jejich šíji. S postupem každého nového roku přibude další kruh. V dospělosti pak jejich krky dosahují leckdy opravdu úctyhodných rozměrů a při komplikovaném sundání oněch kruhů(kterých leckdy bývá až 30!), nejsou schopny ani udržet hlavu ve vzpřímené poloze... Říká se jim hovorově „Žirafí ženy“. Systém aplikace piercingu byl stejně rituální, jako například obřízka a dosahoval i téměř srovnatelné úrovně úcty. Dával se vždy již od velmi útlého věku a postupně byl nahrazován stále větším a větším. Nikdy neměl v této oblasti piercing funkci pouze zkrášlující... V takřka nezměněné podobě se tato pravidla zachovala u různých, ještě přeživších kmenů až dodnes...
AUSTRÁLIE + INDONÉSIE
Je notoricky známým faktem, že původními obyvateli Austrálie jsou Aboriginci. Ti, patří k negroidní rase a jako takoví, se stejně jako Afričané, odjakživa velmi rádi všemožně krášlili. Aboriginci obývali původně takřka celou Austrálii – počínaje Viktoriinou pouští a konče Australskými Alpami. Proto existuje celá řada jejich „podkmenů“ a jakýchsi „podskupin“. Jsou totiž Aboriginas žijící v pouštích i deštných pralesích. Navzájem o sobě nevědí a přesto se u obou sociálních skupin vytvořila řada shodných kulturních znaků. To platí i o oblasti bodyartu. Mnoho etnik, které byly objeveny teprve nedávno(50tá a 60tá léta minulého století), pocházející ze zapadlých pralesních končin Tasmánie, používá piercing na těch nejneuvěřitelnějších místech. Niihauové si propichují nosní přepážku pečlivě vybroušeným a ohlazeným klacíkem z kořenů Mytongu. Jeho délka dosahuje leckdy až 50 cm!!! Rovněž bradavky paradoxně více u mužské populace jsou velmi často propichovány. U žen se piercing objevuje nejčastěji v uších a v nose, ale ze strany. V západní Austrálii je podskupina kmene Aboriginas – Fahuové, jejichž muži si propichují a podvazují své penisy. Podobně jako sadhuové v himalájských oblastech Indie a Kašmíru, tím dosahují snadného celibátu a navíc jim volně visící penis nevadí při lovu. Netýká se to všech mužů kmene – samozřejmě by tím došlo k vymření – týká se to jen „lesních“ lovců a šamanů. Ti přijímají piercing, jako formu očisty od jinak nečistého světa a proto si piercing i sami aplikují. Bolest způsobená jeho provedením očistí tělo i duši. Na Nové Guiney je v severní oblasti ostrova – Kota Haru, kmen nazývající se Uvaasu. Tamní „specialitou“ v oblasti piercingu je propichování kovovými bodci(většinou ostrými hroty, jinak sloužícími na přivazování k šípům) – nadkloubních částí rukou. V praxi to pak nejen vypadá, ale i funguje velmi bolestivě. Tedy samozřejmě při pěstním úderu, majitele takového piercu. Význam je právě tento – Uvaasuové jsou velmi výbojní a velmi rádi plošně rozšiřují své území lovu. To se samozřejmě nelíbí již tak utlačovaným sousedním kmenům a tak dochází dodnes k mnoha takřka každodenním významným i bezvýznamným potyčkám...Na nyní toliko postižené Srí Lance se během křesťanských svátků zrození Páně, nechávají někteří ortodoxní věřící křižovat pravými hřeby (přesně v duchu ukřižovaného Krista), bičují si do krve záda, zavěšují se za háky a propichují si např. i noži svalstvo na rukou i nohou...
ASIE
Má společně se Starým kontinentem snad nejbohatší historické dědictví. To se týká všech sociálních i kulturních oblastí. Pro svoji značnou územní rozsáhlost, kdy jsou plochy, kde nenajdete po 100 kilometrech živáčka a na druhou stranu jich najdete 150 na 10 metrech čtverečních, jde o jeden z nejzvláštnějších světů, které se mohly na této planetě vůbec kdy vytvořit. Piercing a potažmo bodyart obecně se nejvíce týká jihu Asie. Konkrétně Indie, Barmy, Thajska, Laosu, Kašmíru a oblasti Hindukuše. Vše je zde v této stránce spjato s náboženstvím. Jsou náboženství, zakazující jakékoliv zásahy do těla(samozřejmě ty nepotřebné), jako např. sunitský islám a jsou náboženství, vyznačující se samotnými božstvy, jejichž představitelé tyto ozdoby údajně měli a jsou tak také patřičně na malbách znázorňovány – hinduismus. Ty mnou výše jmenované oblasti, potažmo celá Asie je natolik multikulturní a multietnická, že vyznat se perfektně v tom, kdo co a jak – je takřka božský úkol. Takže tedy, jen pár příkladů. Sikhové v Indii mají povolen piercing nosu – ovšem pouze ženy. Ašantové (nejvyšší himalájská oblast), se naopak propichují s prominutím, jako steklí. Jeden z jejich hlavních bohů – Arva, byl propíchaný od hlavy až k patě. Jednalo se o jehlice, které měl zabodnuté i v prstech na nohou, aby jej bolela i samotná chůze. Tím se duchovně očisťoval až dosáhl vnitřní spásy. Ašantové si tak propichují ústa, ramena, ruce, podpaždí, genitálie, stehna, lýtka a chodidla. Slouží jim k tomu takové speciální jehlice(podobné těm na pletení), které si nechávají vyrábět na zakázku u údolních kovářů. To v takovém Thajsku je například tetování oficiálně zakázané a je i důvodem, proč nemůže být muž odveden na vojnu. Naopak piercing je zde legální a ve větších městech – Rangún, Bangkok najdete i piercing profi studia. Faktem je, že je navštěvují spíše západní turisté, ale přece... Co se týče používaných materiálů, tak zapomeňte na nějakou chirurgickou ocel nebo titan. Realitou je tepané staré stříbro, nebo měď . Byl bych proto obezřetný na to, kde si co nechávám dělat. O hygieně mluvit nebudu raději vůbec. na druhou stranu je faktem, že obyčejní Thajci, kteří si piercing dělají „podomácku“, nemají hygienu také žádnou a většinou se jim nic nestane. Důvodem bude však nejspíše to, že obecná tělesná hygiena tamní oblasti se s obecnou hygienou průměrného Evropana nedá zkrátka srovnávat. Co je na piercingu ve většině asijských zemí příjemné je fakt, že jej po aplikaci dotyčný nosí většinou až do své smrti. Nejde o módní záležitost – vždy pro svého majitele něco specifického vyjadřuje...
JIŽNÍ AMERIKA
I přesto, že byl tento kontinent objeven vlastně omylem a ještě k tomu Italem – mělo původní obyvatelstvo – Indiáni, velmi bohatou sociální, politickou i kulturní strukturu. V lecčemž i inteligentnější a liberálnější, než současné státy. Zdobení vždy patřilo k životnímu bontonu. mělo též mnoho významů. Svoji roli zde hrál faktor zdobící, náboženský, odstrašující, tradiční atd. Týkalo se to zejména oblastí Bolívie, Peru, Venezuely a největší Brazílie. Staří Inkové, geograficky obývající oblast dnešního Peru se zdobili piercingem, jehož materiálem bylo pravé zlato. Inkové vůbec měli zlato ve velké oblibě a protože jej tehdy byl dostatek, nebyl problém jej používat i takto. Nejoblíbenějšími místy piercingu byli ušní lalůčky, nos a rty. Ve Venezuele byl kmen Quita, který používal piercing, jako mocenský symbol. Mohli jej mít totiž jen náčelníci a významní bojovníci kmene. Piercing byl prostě za zásluhu. Pokud si jej nechal udělat někdo, kdo na něj neměl „nárok“ – byl nemilosrdně potrestán – leckdy i velmi krutě. Například násilným „vyrváním“ z oné části těla. V Bolívii se používali ještě na konci 19. století jako piercing ozdoby špičáky ulovených kočkovitých šelem, šikovně zbroušené. Nejčastěji do rtu, ale i do obočí a nosu. Proslavený tím byl kmen Illamudů. Ti byli vynikajícími lovci a ještě do 30tých let 20. století i kanibaly. Bohužel místo jakési pomyslné sociální a hlavně jídelníčkové „převýchovy“, je kolonizátoři ze Španělska do posledního vyvraždili.
EVROPA
Starý kontinent má díky křesťanské historii používání piercingu takřka mizivou. Puritánské a velmi konzervativní politické a sociální klima nedovolovalo skoro žádné podobné „výstřelky“. Každý musel vypadat, jako každý a jakákoliv odchylka byla trestána. To nakonec zůstalo leckde(včetně ČR) dodnes. Piercing a tetování tak měli jen společenští odpadlíci v podobě námořníků, lapků, dobrodruhů a poustevníků – nezávislých na majoritní společnosti. Náušnice v uchu a papoušek na rameni, je obrazem klasického námořníka 14. a 15. století. Evropa se osmělila v oblasti piercingu až na začátku 20. století, kdy jej začaly používat první tetované legendy, živící se ovšem ukazováním v rámci cirkusových představení – tzv. Freak show(viz.minulá čísla TETOVÁNÍ). Ti položili základ k liberálními přístupu a hlavně k sociální odvaze ostatních svých následovníků – žijících nejen na okraji společnosti. Dnešní evropská forma moderního piercingu vycházející z tradic primitivních kultur, je zmedializovaná a konzumem pokřivená a zneužitá módní záležitost.To, jestli je tomu tak dobře nebo naopak – posoudí dějiny s odstupem času samy. Dnes ještě nenastala doba na předčasné soudy. Jedinou výhodou je již jakási pomyslná normalita těchto ozdobných artefaktů. I když stále jen do určité míry, kterou určuje a diktuje jakási nesmyslná obecnost...