Ryan O´ Donnell – „první bílý černoch“
Vítám Vás u nového cyklu, tentokráte, u pokračování Vámi oblíbených Tetovaných legend. Protože se Vám, zcela evidentně (alespoň, dle ohlasů), první série, tohoto cyklu líbila, připravil jsem, její nezávazné pokračování. V prvním setu (celý ročník 2003), jsem Vám představil šest představitelů, tvořících tattoo historii na počátku minulého století. Z historického hlediska se jednalo o praotce a průkopníky v oblasti bodyartu. Mapoval jsem zde období 20tých – 40tých let 20. století. V tomto volném pokračování, bych se rád věnoval dalším šesti legendám, působícím na poli tattoo šoubyznysu v letech 50tých – 70tých. Feministky prominou, ale podařilo se mně sehnat materiály pouze a výhradně jen o samých mužích. Vzhledem k již pokročilé době, jsem při výběru kladl trošičku větší nároky na extravaganci, popularitu a jedinečnost a tu splňovalo následujících šest osob: Ryan O´Donnell, Cash Cooper, Valentine Green, Adam Blum, Jesse Kirby a Eddie Jensen. Snad Vás jejich životní osudy opět zaujmou a budete tak moci posoudit hodnoty, kterých se vzdali a ideály, kterým se obětovali...
Dne 14.2. 1907 se v Arkansasu (USA), ve městě Oklahoma narodil rodičům Alicii Bertrand a Franku O´Donnellovi, synek – Ryan O´Donnell. Matka byla skladnice v místním mlékařském podniku a otec umělecký malíř, který marně hledal své zákazníky. Sociálně se rodina řadila spíše do nižší střední třídy a i to je silně nadnesený výraz. Ryan, často později vzpomínal, jak jako malý chodil ještě se svým mladším bratrem Brianem, krást na pole brambory a jiné další „pochutiny“, vhodné k přilepšení, již tak skromného jídelníčku O´Donnellových. Ryan byl vůbec pěkné kvítko – i když pocházel z tzv. úplné rodiny, již v jeho 12 letech jej chtěli O´Donnellovým odebrat do nápravného zařízení pro mladé delikventy. Mladý O´Donnell, měl na svém kontě totiž kromě krádeží jídla, také krádeže jiného charakteru – nejvíce pak kabelek, hodinek a jiných cenností z úschovny místního divadla, kam v roce 1917, nastoupil jeho otec, jako garderobiér – na výpomoc, na poloviční úvazek. Ryan se později bránil tím, že byl takový malý kleptoman. Říkal to s úsměvem a bral to jistě jako srandu, ale v lékařském posudku, který na něj tehdy vypracoval zdejší dětský psycholog, se tento terminus technicus, skutečně, jako diagnóza objevoval. V roce 1922, dal otec mladého Ryana na učení obuvnické a přestože si sám přál, aby byl synek také umělcem (samozřejmě nejlépe malířem, jako on sám), z nedostatku financí, nebyla jiná možnost. Ryan se sice obuvníkem vyučil, dokonce studia na škole v Suite i dokončil(což nikdo z jeho blízkých ani nepředpokládal), ale srdce jej táhlo jinam. Dnes těžko soudit, proč a hlavně po kom, ale Ryan zdědil toulavé boty – chtěl být cestovatelem. Nevydržel na jednom místě a měl-li být někde déle než jeden měsíc, představovalo to pro něj neuvěřitelný problém. Bylo tedy jen otázkou času, kdy si sbalí chlebník, karimatku a řekne stahaným rodičům – sbohem. V rozhovorech z počátku šedesátých let, se vyjadřoval v tom smyslu, že to nebylo rozhodně lehké rozhodnutí, ale že to již jinak nešlo. Situace doma byla neudržitelná, rodiče se čím dál tím více hádali, Alicia vyčítala Frankovi, že jeho umělecká činnost stojí, hodně mírně řečeno za starou belu a že ona sama nebude rodinu živit apod. Schylovalo se k neodvratitelnému – k rozvodu. Ten také nakonec, v roce 1930 (rok po světové hospodářské krizi) – přišel. Kromě toho, že se Ryanovi rodiče rozvedli, potkala jej v roce 1931, ještě jedna osudová a velmi bolestná rána. Jeho otec – v té době již značně fyzicky i mentálně zdecimovaný chlastem, byl nalezen oběšen v jednom z předměstských polorozpadlých domů. Alicia se s touto ztrátou vyrovnávala statečně, ale celou situaci stejně psychicky nezvládla a skončila v blázinci. Zde také po pěti letech umírá. Ke konci života přestala mluvit a odmítala přijímat, jakoukoliv potravu. Když ji Ryan i Bryan navštívili, ani je nepoznala. Tento jev nebyl až tak ojedinělý, po světové hospodářské krizi spáchalo sebevraždu nebo skončilo v ústavech, tisíce lidí. Byla to velmi složitá doba. Ryana celá událost zasáhla velice a i když si s rodiči, těsně před svým odchodem až tak stoprocentně nerozuměl, měl je samozřejmě rád a bolelo jej to. Výsledkem byl jen zadlužený O´Donnellovic barák, na němž byla hypotéka a mnoho dalších dluhů. Ryan se domluvil s Bryanem, že se s ním později finančně vyrovná a že jsou prozatím všechny hmotné statky O´Donnelových jeho. Poté jeho stopa na nějaký čas mizí. Říká se, že putoval po celé Americe a živil se příležitostnými pracemi, jako námezdný dělník. V roce 1941, kdy se i Amerika začíná připravovat na vstup do války s Hitlerem, si Ryan rychle vyřizuje přes známého lékaře papíry o neschopnosti bojovat. Ty se mu později budou velmi hodit, protože celkem 3x bude povolán a pokaždé mu zachrání „krk“. V roce 1946 je zatčen za krádež šperků ve zlatnictví ve Winnipegu. Dostane za to 4 roky natvrdo a to ještě s dobrým advokátem. Ten je mu sice přidělen Ex offo, ale snaží, co může. V base přichází pro Ryana O´Donnella, onen zlomový okamžik. Seznámí se zde s jistým Andrejem Severinem (emigrantem ze SSSR), prvotřídním kapsářem a ve volných chvílích i tatérem. Oba dva, sdílejíce společně stejnou celu, si padnou velmi brzy do oka a netrvá dlouho a Edgar nabídne Ryanovi, že jej bude tetovat. Původně, kvůli zkrácení volné chvíle. Začnou s jednoduchými, většinou biblickými vzory, Ryan chce podle fotografie i portréty obou rodičů ale... Výsledek, který mu Edgar předvede, Ryana nenadchne a tak se domluví na tom, že jej potetuje celého do černa a nechá jen pár „povedených“ výjevů. Celý „akt“ trvá po dobu jejich věznění a i rok po propuštění pracují na Ryanovém zčernění. V roce 1951 se tak na veřejnosti poprvé ukazuje nový Ryan O´Donnell. Netrvá dlouho a o Ryana se začínají zajímat všechna možná media. Televize, tisk, bulvární časopisy i živé show. Na chvíli je dokonce zapsán v Guinnessově knize rekordů, jako nejpotetovanější muž světa. Okamžitě se dostává na pohlednice, mezi ostatní slavné potetované kolegy a jeho „kariéra“ je tak odstartována. Mezi tím vším chodí Ryan na stálé obtahování za Edgarem, aby černá byla co nejčernější a užívá si své popularity. Peníze má většinou z autorských práv reklamních předmětů, vystoupení v televizi i v různých kabaretech. Co se týče jeho milostného života, ženy střídá, jako ponožky, a až v roce 1956 se seznamuje s jistou Suzanne Paulinnovou, mladičkou a začínající herečkou. Ta se stane po zbytek života – jeho životní družkou. Nikdy se s ní však neožení a nikdy nebudou mít spolu dítě. Ryan se objevuje v mnoha časopisech, jako estráda je brán na mnohá představení, jeho vosková figurina je udělána i pro Tattoo síň slávy v San Franciscu, kde stojí vedle Big Omiho, Betty Broadbent a dalších. Nežije si špatně, peněz má tolik, kolik potřebuje, ale neštěstí a smůla na sebe nenechají dlouho čekat. V roce 1962 je u Ryana O´Donnella, diagnostikována paranoidní schizofrenie se sebedestrukčními sklony. Ryan začíná velmi pít a vše prokládá prášky na uklidnění. Pomalu, ale jistě mu odcházejí játra, ledviny a začínají mu selhávat, kromě mozku i jiné životní orgány. Poslední roky svého života trpí hlubokými depresemi, kdy se třeba na měsíc zavře do bytu a nevyjde na krok, na nikoho nepromluví apod. Celá Shakespeareovská tragedie se končí v bytě na Landed street v Denveru, když je 30.11. 1966, nalezen mrtev. V bytě jsou zataženy všechny závěsy, je zamčeno a na stole leží lístek se slovy: „už nechci takhle dál“....I přes složité vyšetřování, zní policejní verdikt – sebevražda. Tak takhle smutně skončil první bílý černoch (jak byl často medii nazýván) a člověk, který ovlivnil desítky lidí z příštích generací – bylo mu pouhých 59 let...