Pralesní obyvatelé Bornea
Vnitrozemí Bornea je jinak než po vodě nedostupné a i veškerý život se točí kolem řek. Dajakové jsou původní obyvatelé Bornea známí svým bohatým tetováním a vytahanými ušními lalůčky od nošení různých těžkých ozdob. Celé dajacké vesnice žijí v jednom domě, tzv. longhousu. Tamnější život bych charakterizoval jako "practical socialism". Převládá komunální disciplína, lov lebek tam pokládali donedávna zejména jako službu obci. Jako dát branku, střelit gól, zasloužit se o úspěch domácího mužstva. Ne tedy, že by se řezala hlava ze sobeckých vlastnických důvodů třeba kvůli cizoložství ( i když někdo by cizí manželku použil): na takové prohřešky měli přesně stanovené kompenzační tarify. Účelem lovu tedy byl především prospěch obci, aniž by se upíraly zásluhy tomu kterému chrabrému jedinci. Činem jinoch dosáhl mužství, prvního tetování, každému na odiv. Snad porovnatelné s povýšením z vojína na kaprála.
Také se věřilo, že duch osob hlavu pozbyvších bude lovce doprovázet do záhrobí, až jeho čas vyprší. Takže čím víc hlav naloveno, tím většímu respektu se nejen bude těšit za života, ale i s větším doprovodem se vydá do světa duchů.
Tak jako v jiných érách a kulturách, i zde přetrvávala představa, že přírodu nutno konejšit a hojnou úrodu si zajistit příslušnými činy. (Někteří badatelé tento motiv pokládají za prapříčinu, proč vůbec k lovu lebek kdy došlo.) Lov se pečlivě včas plánoval, neboť v době žní by už bylo pozdě a beztoho by na něj nezbýval čas. Konzultována byla játra vepře zjistit ten nejsprávnější čas k úspěšné akci. Když je v průběhu stavba domu, lépe počkat až po kolaudaci, až práce skončí a budou lepší podmínky připravit se a odvrátit protiútok z nepřátelského okolí.
Příslušníci kmenů Murutů a Dusunů za normálních okolnosti o hlavu připravili osobu jen vyloženě nepřátelskou. Jenže podmínky se někdy natolik změnily, že se šlo po komkoliv, kdo nebyl prokazatelně z vlastních řad.
Vývoj konfliktu se mohl ubírat různými cestami. Chlapík z vesnice A přijde do vesnice B, tam se popíjí, dojde k hádce, s výsledkem, že z návštěvníka z A se stane mrtvola. Vesničané z A zorganizují odvetný přepad B a získají, řekněme, tři hlavičky. Tak to začne, rozrůstá se a potrvá po generace. Stejně jako při sportovním utkání, jednou zvítězí ten, podruhé onen, ale není rozhodčího, aby odpískal konec utkání.
Nebo: A ukradl manželku z B, okradený manžel s přáteli podnikne přepad zabít únosce z A, a když nebude k mání, zabít někoho jiného a do opuštěné domácnosti k oživení přinést jeho hlavu.
Nebo: v A se neurodilo, v B však ano čili dobrý důvod k zásahu. Česká závistivá duše jistěže pochopí.
Což toto vše vnášelo do tamnějšího života důkladnou dávku nejistoty. Domorodci se odvažovali mimo vlastní území jen v početnějších skupinách. Když vypukl svár, jedna vesnice považovala druhou vesnici za něco jako lidský sad, do něhož se dalo při vhodné příležitosti kdykoliv proniknout a ovoce si utrhnout. Nastal hodně neveselý život, s nepokojným spánkem, se svazováním zobáků slepic, aby za tmy neprozradily polohu domu - ale tím však ani neavizovali blížící se nebezpečí.. To mělo nejen psychologický, ale i fyzický, velmi materiální dopad. Jen pošetilec s omezenou představivostí a pak i životností se odvážil jít za prací na příliš vzdálené pole. Míň se obdělávalo, málokdo riskoval investovat za takových poměrů. Trpěl obchod a styk se světem. Do vesnice přišel, ale již neodešel čínský obchodník, o hlavu připraven, ač neměl co společného s tím kterým svárem.
Prestižní byly úlovky hlav žen, méně se vyskytujících v terénu a o to hůře lapitelných. Získáním takové hlavy, její původní vesnice přišla o zdroj, produkující další děti. Naopak její duch vylepšil fertilitu nabyvší vesnice. Sháňka po ženských, zejména dlouhovlasých hlavách tak přispívala k trvajícím lokálním nepokojům. Lov lebek vždy byla výlučně mužská záležitost. Když vyrazili na válečnou stezku, ženám kromě starostí přibyla i speciální tabu. Například nesměly jíst banány, poněvadž by to mužům mohlo způsobit měknutí kostí a ochabnutí svalstva.
Se získanou hlavou se zachází různě. Dusunové ji odnesli k řece, tam ji zbavily vlasů, pokožky, tkání, a oči vylouply. Lebku nechali schnout na místě mimo dosah psů a vepřů, načež ji přestěhovali do zvláštní chatrče - vesnické svatyně, depozitáře nashromážděných lebečních pokladů. Následoval ceremoniál s podříznutím vepříka, vypukly hody, pilo se rýžové pivo a pálenka.
Muruti strčili získanou hlavu do hrnce s vařící vodou a čistou lebku pak nad ohněm udili. Do nosní dutiny případně vsunuli kel z divokého kance, čímž lebka nabyla až hrozitánského vzezření. Někde k ní spodní čelist přivazovali, jinde ji odhazovali. Po úspěšném lovu, uskutečněným sousedskou výpomocí, došlo k rozdělování hlav, aby se dostalo na každou domácnost. Tam si je v jizbách rozvěsili buď individuálně nebo ve společném košíčku.
Na severním Borneu toto počínání nemělo nic společného s kanibalismem. Lov lebek platil jako důkaz odvahy, která z přemoženého, o hlavu připraveného, se přesunula na vítěze. Tedy jako ona obdoba s přepráním lva v jiných podmínkách.
Starodávné obyčeje se nám začínají prolínat s moderní dobou. Například významný lovec lebek Wona Kaka v oblasti West Sumba podnikal začátkem dvacátého století přepady holandských posádek. Teď se indonéská vláda snaží o přeinterpretaci jeho krvavého počínání do předčasné podoby chválihodného nacionalismu. Jeho jménem již poctila jednu školu. Rehabilitace se dovedou ubírat všemožnými cestami.
Úplně nejnovější příklad snoubení starého s novým je rovněž z Indonésie. Dostává se nám zpráv (např.The Australian, 22.-23.2.1997), jak Dajákové znovu a to ve značném rozsahu se věnují tradičnímu lovu lebek. Tentokrát o hlavy jsou připravováni přistěhovalci z neúrodného ostrova Madura - muži, ženy, děti, ke kterémukoliv hrdlu se dostanou. Dajákové již nepodnikají opatrné noční přepady, měkce našlapovat, aby vyhlédnutá oběť něco netušila, ale zasáhnou za bílého dne, přepadnou vozidla, autobusy, a hrdla podřezávají.
Mluvčí Dajáků tuto svou žeň odhadují počtem minimálně 600 hlav. Úředníci a lékaři v provinčním městě Pontianak odhadují na 1.500 až 2.000, kdežto mluvčí jedné nevládní organizace zahraniční pomoci vyjádřili názor, že výsledek se spíš blíží k 5.000.
Madurané v odhadovaném počtu 25.000 až 30.000 z nových svých domovů uprchli do bezpečí v Ponianaku. Tady to máme: moderní etnická čistka starodávným tradičním způsobem. Žinantní to záležitost pro indonéskou vládu, která novinářům zakazuje zveřejňovat podrobnosti.
Jenže nejde o jednoznačně zřetelnou, černobílou kauzu. Do oblasti Dajáků se nevítaní zájemci stěhují již od šedesátých let. Madurané, mířící do západní části Kalimantanu, podél řeky Kapuas, té nejdelší na Borneu, nejsou ti jediní. Madurané jsou muslimové, jimiž Dajákové nejsou. Madurané krvavě zaútočili na katolickou farnost v předměstí Pontianaku. Dajáci přicházejí o stále větší prostory, o způsob svého života. Vláda poděluje zahraniční dřevařské společnosti oprávněním plundrovat, likvidovat povážlivě se zmenšující pralesy. Na jejich úkor též přibývá plantáží s olejovými palmami. Přemýšlím, jak bychom se asi my snažili vypořádávat s takovými svízelemi.
Kromě etnických čistek v podobě sekání a sušení hlav se souhrně řečeno „Borneané“, věnují také tetování. Ze všech tří hlavních jmenovaných etnik – Dajáků, Murutů a Dusunů jsou s tetováním nejvíce spjati Dajákové. Tetování je bráno za zásluhy, jako odměna a slouží též jako odstrašující symbol, stejně jako třeba u Maorů. Rovněž se v něm promítá kultura a historie a to jak tetovaného jedince, tak kmene ke kterému je příslušen. Tetování není výhradně jen mužskou záležitostí, mají jej i Dajácké ženy, jen jsou rozdílnosti v motivech. Tetování má celkově na Borneu velmi starou tradici a je považováno za jakousi posvátnou a hlavně pravdivou ukázku toho, jaký daný tetovaný vlastně je. Tetování je zde jak charakteru ornamentálního, tak obrazového. Častěji se však setkáme s motivy ornamentů – tribalů. Nejde však o tribaly, které známe z evropských studií, nýbrž o kmenové znaky a obrazce, značící bohy slunce, řek, lesů apod. Obrázkové tetování jsou nejčastěji tetování značící lovy či války mezi kmenovými příslušníky. Také jsou časté podobizny božstev. Tetuje se dřívky, nazývanými „nnjuku“, na jejichž konci jsou ve dvou až třech řadách vodorovně zeshora přitlučeny jemné hřebíčky (někdy jehly), ale kovového charakteru (civilizace je mocná), či-li princip podobný původnímu asijskému nebo tahitskému tetování. Barvy jsou obecně dvě – černá a tmavě modrá. Rozdílnosti mezi nimi jsou však vidět jen při čerstvém tetování a to ještě při opravdu pečlivém zkoumání. Barvy jsou jak jinak přírodní a barevnost se koriguje ředěním. Mezi trofejemi useknutých lebek jsou obzvláště vysoce ceněny hlavy s bohatě tetovanými obličeji – znak odvážného a silného (krutého) bojovníka. Murutové, druhé nejpočetnější etnikum Bornea si od dětství, jak jeho mužská, tak ženská část, propichuje ušní boltce a postupně vytahuje pomocí jakýchsi moderních „flešů“, většinou z korku, slonoviny nebo jiných dřevěných či kostěných materiálů. V tomto cyklu hovořím o té části obyvatelstva daných zemí, kteří nežijí konzumním stylem života a alespoň určitými dílčími specifiky jsou tak či onak posledními „patrony“, jmenovaných tradic...
Maoři – bojovníci Nového Zélandu
Vůbec prvním člověkem, který prý spatřil Nový Zéland, a prvním Maorem, o němž jsou záznamy, byl legendární mořeplavec Te Kupe. Ten asi kolem roku 800 n. let. na své kánoi vyrazil z Hawaiki, pravděpodobně ostrova v blízkosti Tahiti – o jeho poloze se historici dodnes přou – a bez kompasu nebo jiných navigačních přístrojů doplul na západ Tichého oceánu k dnešnímu Severnímu ostrovu. Neobydlenou zemi nazval Aotearoa – Země dlouhého bílého oblaku. Dnešní Polynésané, jimž se až později začalo říkat Maoři, připluli a osídlili zemi v několika vlnách přibližně od roku 1000 n. let. Kromě netopýrů tenkrát v Aotearoře nežili žádní savci. Noví imigranti a později i evropští přistěhovalci tady proto vysadili krysy, králíky a psi, kteří v nedotčené přírodě napáchali nepředstavitelné škody. Maoři zanedlouho vyhubili i třímetrového nelétavého ptáka jménem moa a vypálili obrovské plochy lesa. Zpočátku když bylo dost půdy pro každého osadníka, žili Maoři v relativním míru. O několik století později se rozmohly územní války mezi jednotlivými kmeny a s nimi i kanibalismus. Maoři jsou dnes typickým obrazem kdysi tak hrdého národa a brzy dopadnou jako američtí Indiáni nebo původní obyvatelé Austrálie. Skutečným faktem však je, že i přes mnohé sociální problémy od alkoholismu až po nezaměstnanost stoupá zájem o maorskou kulturu a jejich počet rychle roste. Dnes žije na Novém Zélandu přes 400 000 Maorů. Prvním Evropanem, který spatřil Zemi dlouhého bílého oblaku, byl roku 1642 holandský mořeplavec Abel Tasman. Spolu s Antarktidou šlo o poslední větší neobjevenou pevninu. Mnoho vědců v té době věřilo, že na jižní polokouli musí existovat tzv. Velký jižní kontinent, který vyvažuje velké pevniny na severní polokouli. Jejich dohady však Tasman nerozřešil. Když poprvé přistál, tamní Maoři zabili 4 jeho námořníky a překvapený kapitán nařídil návrat do Indonésie. Novou zemi pojmenoval Nieuw Zeeland po své domovské provincii v Holandsku. Kdyby ji tenkrát zabral jako královskou kolonii, možná by dnes na Novém Zélandu byla oficiální řečí holandština. Zastánce Velkého jižního kontinentu vyvedl z omylu až James Cook, když v roce 1769 přistál u východního mysu na Severním ostrově a prohlásil zemi za britskou kolonii. I když také došlo ke konfliktům mezi jeho posádkou a domorodci, časem se spřátelil s několika maorskými kmeny. Po svém odjezdu popsal Cook Nový Zéland jako čarovnou zemi s hojností ryb a lesů, což sem přilákalo tisíce dalších evropských osadníků. Obrovské potíže přišli, když Evropané prodali Maorům první muškety. Potom se znepřátelené kmeny začaly vyvražďovat tak efektivně, že hrozilo vyhlazení celých klanů, když maorská populace klesla na pouhých 40 000. Spory vznikaly i mezi Maory a evropskými přistěhovalci, kteří jim zabírali půdu pro své nové farmy. Dnes se tyto majetkové konflikty přešetřují u soudu a Maoři často dostávají své pozemky zpět. Tvář tetovaného maorského náčelníka byla vždy hrdou ikonou na bankovkách, poštovních známkách i státním znaku. Muži se většinou tetovali na obličeji, ženy pak na rtech, bradě a prsou. Šlo o velmi bolestivý proces, jejž prováděl tohunga ta moko, kněz k tomu určený, a to kostěným dlátkem namáčeným ve směsi sazí a smůly stromů kauri, které muselo proniknout hluboko do masa. Aby bylo toto tetování (moko) vždy dobře viditelné, museli si muži chlup po chlupu vytrhat všechny vousy. Dnes už tato tradice není tolik rozšířená a používají se moderní a méně bolestivé jehly. Tetování je dnes u Maorů, součástí kulturního dědictví a je s nimi spjato, jako Nový Zéland s Pánem prstenů... Za takřka 900 let, se vyvinulo takřka až k dokonalosti. jde samozřejmě z evropského úhlu pohledu škatulkování o tetování zvané tribal, nicméně, klasické evropské vzory to samozřejmě nejsou... Tetování je v maorské kultuře zásluhou a znakem rodu. Je to občanka na těle a tváři.Maoři mají své kmenové náčelníky – Wakanawe, kteří rozhodují o vzorech a místech tetování nováčků. To se postupně rozšiřuje, především podle věku a zásluh pro rod. Ty zásluhy ovšem nejsou nikterak drastického charakteru, jak to známe z filmů, jako např. „Kdysi byli bojovníky“, nýbrž charakteru cti a hrdosti, také rodové zatížení nese své „prokletí“. Pakliže např. prapředek mladíka usilujícího o rozsáhlé tetování jakkoliv zklamal kmenového náčelníka a jsou o tom dochovány záznamy, má mladý muž takzvané rodové zatížení a na jeho tetování se to zákonitě odrazí. A to i v případě, že za to vlastně sám nemůže. Svůj rod si člověk přece nevybírá... Rovněž jsou dodnes leckde přísně zachovávány tradice, jako např. třídenní půst, před samotným tetováním, spojený s celibátem nebo dokonce v extrémnějších případech i boj na život a na smrt s vůdcem gangu, do něhož se vstupuje. Přestože je Moko, jako tradiční zélandské tetování celosvětově proslaveno, snad stejně už jen jako tetování Yakuzy, je prováděno už jen v odlehlých městských ghettech a na venkově. Tetovací studia ve velkých městech, ale v centrech, Moko nedělají - dělají jen jakési „kopie“ pro tetování senzacechtivé turisty. Moko je střeženo rody a smí jej mít jen Novozélanďan s prokazatelnou maorskou minulostí!!! Když Velká Británie vstoupila do EU a rozvázala tak tradiční obchodní svazky se svou bývalou kolonií, byla to pro novozélandskou ekonomiku tvrdá rána. Zároveň se však Novozélanďané odpoutali od britských tradic a začali se s větším zájmem dívat na kulturu svou vlastní. A maorská kultura a tradice byla a je něco unikátního. Maoři ve městech se znovu scházejí u marae, v jakýchsi společenských domech s nádherně vyřezávanou výzdobou, kde se diskutuje o problémech jejich komunity a zpívají se tradiční písně. Studenti obou ras se začali znovu učit maorštinu, jazyk, který už téměř vymíral, každý den v televizi běží maorské zprávy a po celé zemi vzniklo přes 500 tzv. kohanga reo, mateřských škol, kde se děti předškolního věku učí maorský jazyk i vše o starých zvycích a tradicích.
Maorské umění
Jde o díla, která nemůžeme jinde na světě vidět. Maorské umění je kmenové umění esoterického charakteru srovnatelné například s uměním Keltů nebo Vikingů. Maoři si neolitickou kulturu kamenného věku přivezli z Polynésie a přizpůsobili si ji. Umění bylo vyhrazeno jen příslušníkům vyšší společenské vrstvy. Práce se dřevem, kostí a kamenem byla výhradní záležitost mužů, ženy pracovaly jen s měkkými materiály, jako jsou rostlinná vlákna, vlasy a peří. Maorské řezby nikdy nemají náboženský smysl a zobrazují legendární nebo skutečné předky. S pomocí primitivních nástrojů z kamene, kostí a mušlí stavěli Maoři bohatě zdobené kanoe, obecní domy a domy na skladování potravin. Mistrovství dosáhlo maorské umění v osobních ozdobách, které byly nepostradatelné pro náčelníky a výše postavené příslušníky kmene. Jednalo se o přívěsky na krk, náušnice, hřebeny do vlasů a zdobené osobní zbraně (mlaty, oštěpy a sekery), které byly jako amulety předávány z pokolení na pokolení. Řezbářská tradice je stále živá a tvorbě námětově čerpající z maorského umění se dnes věnuje více řezbářů nemaorského původu.
Maoři a jejich mýty a legendy
Dodnes není přesně zjištěno, po jakých trasách Maoři, původně obyvatelé Polynésie, překonali neuvěřitelné vzdálenosti po otevřeném Pacifiku, aby nakonec přirazili své legendární dlouhé kánoe k novozélandským břehům.
Jisté je to, že se tak zhruba před 1000 lety stali prvními obyvateli dvou ostrovů, které nazvali Aotearoa – Země dlouhého bílého mraku. Tento tajemný název Nový Zéland od Maorů dostal podle dlouhých pásů bílé mlhoviny nehybně visících kolem masívů velehor. Byl to první obraz země, která se od té chvíle měla stát jejich domovem. Pravdou však je, že divoká krajina, bouřlivé moře s nebezpečnými skalními útesy a nestálé klima připomínaly útulný domov jen vzdáleně… Na mnoha místech obou ostrovů řádily sopky, úrodných oblastí bylo málo, země byla oproti původnímu domovu nehostinná a drsná.
Přesto Maoři vytrvali. Dosud uctívané bohy Moře časem vystřídalo důležitější božstvo Lesa, zvláště bůh Tane Mahuta, který se postupně stal dárcem všeho života. Tento bůh je podle maorské mytologie také stvořitelem Země, které vtiskl její podobu. Jistě i s pomocí svých bohů a za velkého úsilí dokázaly nakonec maorské kmeny naklonit přírodu na svoji stranu.. Zkultivovaly půdu v celých oblastech, postavily přírodu na svou stranu a Aoteraoa se tak mohla stát jejich skutečným domovem. Díky svému odvěkému a velmi důvěrnému kontaktu s přírodou, vyskytují se dodnes v maorské mytologii přírodní prvky se stejnou samozřejmostí, s jakou vedle sebe příroda i lidé na Novém Zélandu žili. Tato skutečnost je v maorské mytologii patrná například na významném postavení stromů. Pro Maory byly (a dodnes jsou) stromy posvátné. Zvláště stromy Kauri, které dříve pokrývaly velkou část Severního ostrova a ze kterých se stavěly někdy mnohametrové kanoe, byly považovány za děti již zmíněného boha Tane Mahuty. Proto vždy, mělo-li dojít k pokácení tohoto velikána, byl Tane s bázní a respektem požádán o souhlas…Vztah Maorů k vyšším silám byl vůbec velmi osobitý a mnohé tradice a zvyky, případně rituály se dochovaly ve velkém kontrastu k modernímu „stresu“ až dodnes. Zajímavý je třeba přístup k novorozencům – zatímco u nás je po porodu přísně dodržováno šestinedělí, malí Maoři (a nejen ti – všeobecně malí Novozélanďánci) jsou již v tomto nejrannějším věku účastníky mnoha (pro nás rizikových) aktivit. Podle jiného zvyku se po porodu placenta zakope do země spolu se sazenicí mladého stromku a vznikne tak nerozlučné spojení dvou bytostí – stromu a člověka.
Aotearoa byla v těchto dobách tak trochu rájem na zemi – bohové i jejich děti spolu žili v nekonečné harmonii. Ptáci, kteří zde přes 2 miliony let neměli žádného přirozeného nepřítele, částečně ztratili schopnost létat. Nebylo zde zákonů ani pravidel, na druhé straně však chyběl vývoj a jakýkoliv systém vzdělávání, který by maorskou společnost vedl vpřed. Zde údajně opět zasáhl sám velký Tane, který navštívil nejvyšší nebeské mocnosti a zde byl bohem přívětivosti Rehuou obdarován věděním v oblasti čarodějnictví, kouzelnictví a náboženských zákazů. Cestou zpět Tane svedl těžký boj se Zlem ale díky novým vědomostem zvítězil a Zlo bylo zahnáno na zem, kde lidem hrozí dodnes … Nyní tedy mohla být nastolena morálka a společenské hodnoty. Přísná pravidla se týkala třeba i vzájemného kontaktu lidí. Dřevěné sochy Maorů-válečníků s vyplazeným jazykem, které tak často vídáme v souvislosti s Novým Zélandem, jsou ve skutečnosti strážci hranic soukromého majetku a stávají téměř u každého maorského obydlí. Jedním z typických a velmi známých rituálů je také válečný tanec Haka, který sloužil k zastrašení nepřátel. Děsivě černě pomalovaní Maoři během něj významně koulí očima, vyplazují jazyky, hlasitě vykřikují maorský text a celý výjev pak působí velmi emotivně a v souladu s původním účelem. Dodnes je Haka neodmyslitelnou součástí mezinárodních utkání v rugby a je pravda, že se během rituálu na tvářích mnoha protihráčů mihne stín nervozity…Důležitým bodem v mytologii Aotearoy je také hledání a objevení ženského prvku, který byl v podstatě základem smrtelného života. Všechny děti boží byly totiž původně mužského pohlaví a bylo třeba najít protiklad pro pokračování dalších generací. První žena, Hine-a-huone, byla Tane Mahutou stvořena z písku pláže v Kurawaki. S pomocí svých bratrů vytvořil tělo ženy, ve které se odrážela podoba Matky Země a vdechl jí dech života do úst, nosu a uší. Naopak s odchodem z tohoto světa souvisí místo na úplném severu Severního ostrova – Cape Reinga, kudy prý duše zemřelých putují do světa stínů, je to jakási brána do podsvětí. Bohyně smrti se jmenuje Hine-nui-te-poo a byla dcerou a později ženou(!) boha Taneho Mahuty. Mytických legend, pověstí a bájí, duchů, lidojedů i zemřelých duší můžeme v dějinách Aotearoy najít nepřeberné množství. Pro Maory je jejich historie, zahalená mytickou mlhou velmi důležitá. Těžko najdete rostlinu, zvíře, místo nebo horu, ke které by se nevázala nějaká báje nebo pověst. Z generace na generaci si Maoři předávají ať již ústně či písemně své příběhy a jejich odkaz je pro mnoho z nich stále živý. Že mají tyto legendy a víra v posvátná místa sílu i dnes, můžeme vidět třeba na příkladu vleklých sporů o vlastnictví půdy na Novém Zélandu. Často dojde k situaci, kdy potomci původních maorských kmenů označí nějaký pozemek za posvátný, přičemž zdrojem pro tato tvrzení bývají právě mytologické prameny, nárokují si vlastnictví a spor nakonec vyhrají. Navštívíte-li Nový Zéland, pak v každém knihkupectví můžete vybírat z množství více či méně zdařilých titulů, pojednávajících právě o maorských mýtech...
Filipíny – tetování s nádechem exotiky
Filipíny, které leží na 7107 ostrovech, byly pojmenovány podle panovníka prvních evropských osadníků, španělského krále Filipa II. Nejdůležitějším ostrovem republiky je Luzon s Manilou, politickým a hospodářským centrem země. Jeho členitý povrch se sestává ze dvou úrodných nížin, uzavřených do prstence hor, které nejsou na rozdíl od jižních částí souostroví pokryty džunglí, ale borovicovými lesy. Filipíny získaly nezávislost 4. července 1946 od Spojených států, které je obsadily r. 1898 po vítězství ve španělsko-americké válce. Osídlování Filipín ovšem probíhalo v několika vlnách v prvním tisíciletí před Kristem národy, které sem přicházely z jižních oblastí asijského kontinentu. Zejména malajští přistěhovalci vytlačili původní obyvatelstvo do těžko přístupného vnitrozemí. Přesídlené kmeny mezi sebou udržovaly kontakty, ale nesjednotily se. V období evropské kolonizace neexistovala na ostrovech centrální vláda nebo větší státní útvar, resp. jednotná kultura. Ani asijský kontinent neměl na ostrovech podstatnější vliv. Od r. 1000 př. Kr. žili na ostrovech čínští obchodníci. Později došlo ke kontaktům s indonéskou šlechtou. Na rozdíl od většiny států jihovýchodní Asie obyvatelé Filipín nepřijali ani hinduismus, ani buddhismus. Až do 15. století byli Filipínci kočovnými sběrateli, rybáři a lovci. V 15. století se z Bruneje na Filipíny rozšířil islám. Nové náboženství s sebou přineslo politické a společenské změny. V polovině 16. století vznikly dva sultanáty. Proces vytváření moderního státu byl přerušen příchodem Španělů. R. 1521 přistál na pobřeží Portugalec ve španělských službách Fernao de Magalhaes a začlenil toto území do vlastnictví španělské koruny. Magalhaes byl na této výpravě zabit a i následné tři expedice skončily neúspěchem. První trvalou španělskou osadu založil r. 1565 v Cebubě Miguel López de Legazpi. R. 1571 založili Španělé dnešní hlavní město Manilu. V 16. století získali kontrolu nad celým pobřežím a nad severní rovinou rozprostírající se od Luzonu až po Mindanao. Těžko přístupné hornaté oblasti se jim podařilo obsadit až později. Španělská nadvláda nad Filipínami neprobíhala nerušeně. R. 1646 napadlo Filipíny holandské loďstvo, které bylo poraženo v bitvě u Corregidoru. V letech 1762-1764 bylo toto území obsazeno Velkou Británií. Ostrovy tvořily významnou křižovatku obchodních cest mezi Evropou a Amerikou a zpočátku se nacházely výlučně pod kontrolou Španělů. Do r. 1811 byly odtud pravidelně vypravovány španělské plachetnice do Acapulka. Španělský obchodní monopol postupně zanikal.
Ve 30. letech minulého století obchodovali v Manile obchodníci různých národností. Význam Manily ještě vzrostl po otevření Suezského průplavu (r. 1869). Snahy o získání nezávislosti se začaly projevovat koncem 19. století.
R. 1898 vypukla španělsko-americká válka. Filipínci bojovali na straně Spojených států za příslib získání nezávislosti. Byli však zklamáni, neboť se na základě pařížských mírových dohod stali kolonií USA. Důsledkem byla dlouholetá partyzánská válka. R. 1902 byli zvoleni poslanci do místního parlamentu, jehož pravomoci se r. 1916 rozšířily. R. 1934 získaly Filipíny od USA statut nezávislého státu a v r. 1946 měla být vyhlášena nezávislost. R. 1941 však zemi obsadilo Japonsko a armáda Spojených států ji získávala zpět od října 1944 do května 1945. R. 1946 vyhlásily Spojené státy nezávislost Filipín. Roku 1947 byla uzavřena smlouva, která Spojeným státům umožňovala 99 let udržovat na Filipínách vojenské základny. R. 1959 došlo k úpravě smlouvy a doba pronájmu byla zkrácena na 25 let.
Roku 1965 se stal prezidentem Ferdinand Marcos, vedoucí představitel Národní strany, který vyhlásil pokrokový rozvojový program. Svůj program však nerealizoval, naopak začal tvrdě vystupovat proti celé politické opozici (šlo zejména o muslimskou Frontu národního osvobození požadující širokou autonomii pro oblasti státu, dodnes nerealizovanou, a o maoistickou organizaci Nová lidová armáda).
V letech 1972-1981 trval v zemi výjimečný stav. Na počátku 80. let v důsledku zhoršování hospodářské a sociální situace došlo k nepokojům a k růstu sil opozice. V srpnu 1983 byl údajně na příkaz F. Marcose zavražděn přední opoziční politik Benigno Aquino. Prezidentské volby z února 1986, ve kterých opět zvítězil F. Marcos, prohlásila opozice za zfalšované, což vyvolalo rozsáhlé nepokoje, do nichž se zapojila i část armády. V důsledku toho se prezident Marcos vzdal funkce a opustil Filipíny. Prezidentkou se stala Corazon Aquinová, vdova po zavražděném politikovi. Vyhlásila program reforem, který se však v důsledku neustále napjaté politické situace důsledně nerealizoval. Od svého nástupu do funkce musela čelit již několika pokusům o vojenský převrat. Ve volbách r. 1992 zvítězil bývalý ministr obrany Fidel Ramos. Kulturní historie Filipín je velmi rozmanitá. Vzhledem k tomu, že se jedná o donedávna nedotčené soustroví španělské Polynésie, jsou zde znatelné vlivy jak kolonizační, tak tradiční – domorodé. Tetování je zde záležitostí nejvíce rodovou... Mnohé znaky se dědí z otců na syny, z dědů na otce apod. Ve velkoměstech, jako je například hlavní město Filipín – Manila, je tetování samozřejmě modní a komerční záležitostí. Najdeme zde mnoho tattoo salonů, apelujících na tradiční odkaz domorodého tetování – lákadlo pro turisty. Většinou v nich najdete evropský vzorník katalogů a syntetické barvy nakoupené v prestižních evropských, či zámořských distribucích. Tetování je zde mnohobarevné, tlusté – většinou nestínované – zkrátka klasický americký styl. Nejde o laciné komiksové záležitosti, ale také nejde o domorodé tattoo, vycházející z tribalového základu, v němž má každá čárka svůj specifický význam. Pravé, old school tetování Filipín dnes najdete bohužel již jen u kmenových národů, jichž žije na Filipínách z původních 113 dnes již jen nějakých 27. Mnohé z kmenových etnik onoho ubývajícího počtu, již sice přijalo určité civilizační atributy(oblečení, zbraně, nádobí aj.), ale existuje ještě i pár těch, u nichž se zastavil čas před pár stoletími. To platí samozřejmě i v oblasti tetování. Tak například kmen zvaný „ Schattakch“(čti sčatakč), vnímá dodnes tetování, jako posvátný ukazatel na vyvolené, používá je i v lidovém léčitelství, či k zahnání zlých duchů apod. Tetovaní jsou, jak muži tak ženy, ale jen ti, kteří jsou kmenovou radou uznáni za vážené a tetování hodné... To, kdo je vhodný určuje stařešina kmene a také šaman – tetování nepodléhá ani věkové kategorii – mnohdy jsou tetovány i děti – je-li uznána jejich jedinečnost. Pokud jde o vzory – nejčastěji jsou k vidění vzory z oblasti tribalu – čáry, kolečka, tečky. Z technického hlediska velmi primitivní práce. Prakticky vzato, nejde vzhledem k používaným materiálům ani vytvořit žádné složitější vzory. Za tetovací strojek slouží nejčastěji kousek klacíku s proděravěným koncem na němž je přichycena jehla určena k šití, narovnaný rybářský háček, či starý hřebík... Tetování má barvu tmavě modrou až šedou – nejde v žádném případě o černé tetování – barva je získávána z kořene rostliny zvané „Tsaka“, která třísní po useknutí stonku silně tmavou modří. Pigment domorodých Filipínců přijímá tuto barvu pozitivně, i když bylo děláno pár chemických testů v nichž se prokázala lehká toxicita(jedovatost) tohoto barviva. Údajně má negativně reagovat v játrech a poškozuje též nadledvinky. To však evidentně domorodcům nevadí a vzhledem k tomu, že se takto tetují již nějakých 6. století, nějaká významná změna asi ani nepřipadá do budoucna v úvahu. Pokud jde o symboliku tetování, ta je velmi přímočará a jednoduchá. Rovné čáry ponejvíce znamenají ušlé životní etapy – tetují se vodorovně na hrudník a mají je převážně muži. Spirály jsou životními zkouškami a útrapami, znakem počtu dětí(porody), - mají je hlavně ženy. Přerušované čáry značí počet bitev se sousedními kmeny, počet zabitých bojovníků, počet useklých a vysušených hlav – získaná území. Mají je kmenoví náčelníci a neodvážnější bojovníci. Tradiční etnické tetování je velmi bolestivé a často dojde po jeho aplikaci ke gangréně(otravě krve), která se léčí vykuřováním a pitím tajemných bylin, což vede k tomu, že né každý „vyvolený“ svoje tattoo přežije. Hojení tak probíhá i několik měsíců a jeho ošetřování má na starost protějšek tetovaného. Když tetovaný zemře, je často vina na jeho partnerovi(partnerce). Vzhledem k tomu, že tetování zdobí více muže, než-li ženy – odnášejí pochybnou hygienu a sterilitu hlavně ženy. Tetování na Filipínách je tak v značně rozdílné kvalitě i významu. Na jednu stranu – městská komerční a moderní tattoo studia, kopírující evropská a americká tattoo studia a na straně druhé primitivní kmenová tetování, u nichž se něco jako kvalita provedení nemůže posuzovat – nejdu to totiž o ni. Doufejme, že tato rozmanitost ještě nějaký čas vydrží a nebudeme o ní jen číst v podobných reportážích...
Příště: Sůdán –tetování na černém kontinentě
Súdán – tetování na černém kontinentě
Tento poslední díl, by se spíše měl jmenovat obecněji – Body art v Sůdánu, ale nechme slovíčkaření. Faktem je, že africký kontinent obecně je kolébkou a pramatkou mnoha art stylů, které dnes bereme za samozřejmé i jinde. Třebas právě u nás – v Evropě. Končím druhou z populárních „tattoo telenovel“, nazvanou letos, jako „Tetování etnik“. Jsem rád, že vše vyšlo, jak mělo a věřím, že i příští rok se Vám bude můj nový „seriál“ líbit. Ještě přesně nevím, co a jak bude, ale vzhledem k velmi kladným ohlasům na „Tetované legendy“, zvažuji, jejich pokračování – druhou sérii. Podklady i materiály bych měl... Dejte tedy vědět, třebas i prostřednictvím návštěvní knihy na internetu (www.tetovani.com), jaký máte zájem Vy, Vážení čtenáři...
Súdán, bylo původně centrum hrdé a vyspělé říše, která postupem času upadla do zapomnění. V 7. století na území Súdánu pronikali Arabové, v první polovině 19. století si Egypt přivlastnil řadu malých států na súdánském území. Koncem 19. století zde vznikl nezávislý autokratický stát - Mahdistický stát, který poté dobyli Britové a Súdán se stal egyptsko-britským kondominiem. V roce 1956 sice byla vyhlášena nezávislost, ale od samého počátku je země zmítána častými převraty, nepříjemně se projevuje také napětí mezi černošským jihem a arabským severem. Krvavá občanská válka v 80. letech přivedla zemi do zkázy a její obyvatelé do bídy, kterou korunoval beznadějný hladomor. I v současnosti se stal Súdán, díky svým krvavým nepokojům středem zájmu zahraničních médií a OSN.
Vyprahlý Súdán je extrémně horkou zemí s průměrnou teplotou 38 °C. Největší vedra panují na pobřeží Rudého moře a v okolních kopcích. Teploty mírně klesají pouze od listopadu do března, kdy je také nejlepší doba pro návštěvu Súdánu. Od dubna do září vanou nepříjemné písečné větry plné drobného písku ze saharských oblastí.
O období dešťů můžeme mluvit pouze v případě jižních regionů, kde ročně spadne průměrně 1200 mm srážek. Nejhustší deště tu přicházejí v době od května do října. V severních oblastech ročně spadne průměrně 100 mm srážek, a to v červenci a srpnu, v Chartumu 150 mm. Jak již naznačuje mnohé předchozí, život zde nebyl a stále není žádnou procházkou růžovou zahradou. Přesto zde žijí miliony domorodých obyvatel v relativním, místy značně sociálně-militantním a bizarním „klidu“. Súdán patří, ostatně, jako většina Afriky, převážně k zemědělským státům. A to i přes své klimatické a geografické podmínky. I když je to možná pro mnohé z Vás šokující tzv. body art zde má své kořeny již nějakých 2000 let a to i v podobách, které Evropa objevuje až dnes. Často byly totiž tyto projevy jediným relevantním a skutečně diferencujícím prvkem – jednotlivých kmenů. To se týkalo jak skarifikace, tak brandingu. Obě tyto praktiky pocházejí z Afriky a po světě se rozšířily až v období kolonializace a otrokářství. Tak například první zmínky jsou o skarifikaci, právě z oblasti dnešního Súdánu. Charakterizovala se tak kmenová a klanová identita. Již někdy v 18. století se tak zdobili bojovníci kmenů - Saanů a Khoikhoiů. Skarifikace měla tehdy a má vlastně dodnes mnoho významů. Za jedno jde o náboženský prvek. Řezné rány do půlkruhu na obličeji, označují boha nebes a deště – Butua, který je zde velmi uctíván. Z pochopitelných důvodů – déšť je zde leckdy jediný zdroj vody. A to jak pro lidi, tak pro zvířata a rostliny. Jde také o znamení svatých lidí. Lesní stařešinové dodnes v oblasti Shiluku, na sever od Darfuru, mají na čele a ramenou vyřezány 4 svislé čáry, znázorňující čtyři živly, které ovládají, rovněž tak čtyři světové strany, na které vidí do budoucna apod. Tancem zvaným Phiri se zasvěcují ve věku 20 let do své role otců kmene. Ten věk 20 let je však čistě orientační – mnozí z nich si totiž datum svého narození, až tak úplně přesně nepamatují a tak dochází leckdy i k „přehmatům“. Skarifikace se provádí řezným nástrojem, tím je ovšem leckdy i víčko od plechovky, jehož ostrý hrot, svým účelům poslouží taktéž. O důsledcích této sterility tedy snad nemusím dále hovořit. Za druhé jde o etnické dělení. Často se totiž skarifikace sousedících kmenů, odlišuje pouhou čárkou navíc, či jejím jiným směrem a místem na těle. Za třetí ji ovlivňuje sociální postavení jedince ve skupině(kmeni-klanu). Rozhodujícím faktorem v této kategorizaci je často věk, zásluhy, životní prohry jedince... Skarifikace se nejvíce provádí na obličeji, rukou(v oblasti ramen a předloktí) a nohou(nad kotníky). Břicho tak zůstává víceméně „nedotčeno“. Branding má v tomto směru podobné artefakty, jako skarifikace. Rovněž pochází z Afriky. Stejně, jako skarifikace se rozšířil do světa až v Novověku, především díky kolonizačním silám Portugalců, Španělů, Britů, Nizozemců a Američanů. Šlo v něm navíc o obecné vyjádření pasteveckých a loveckých pospolitostí, o ochotu uctívat určitá božstva, o symbol odporu proti zotročení(kýmkoliv), o ochranu proti čarodějnictví a zlým kouzlům(magii). Nejrozšířenější je branding v současném Súdánu u kmenů Xhosa, Chwezi a Lubaale. Branding býval značením vyššího sociálního zařazení a to na rozdíl od skarifikace. Měli jej často i králové(náčelníci) tohoto území. První zmínky o brandingu jsou v oblasti dnešního Súdánu již na dřevorytech a v tajných svitcích z 12. stol. n. let. Branding je tedy po zásluze považován za starší, než-li skarifikace. A asi i pochopitelně. Vždyť někomu- něco- někam vypálit, je jednodušší, než-li vyřezání. Branding se prováděl nejčastěji hořící pochodní a to na čelo, zápěstí a záda. Byl to svým způsobem cejch, ale označoval paradoxně „vyvolené“. Nejznámějším nositelem brandingu byl náčelník Mukasa od Viktoriina jezera. Měl jej vypálený na čele a vzhledem k samozřejmé nehygieně provedení, byl jeho „černý flek“ viditelný i přes černou barvu kůže. Branding se často dochovával i u kmenů lidojedů, sušících „scvrklé“ hlavy svých nepřátel – například u kmene Bačwezi. Dodnes se jak branding, tak skarifikace provádí neprofesionálně v tzv. polních podmínkách. V městech, jako Dárfúr, Chartúm, Sennár se najdou i tattoo salony. Zde se provádí tetování klasické i tetování hennou. Tetování hennou je zde, ale celkově i v celé Africe nejrozšířenější. Jednak vychází z muslimské tradice, ale hlavně je viditelnější na černém pigmentu, než-li tetování klasické. To, že je jeho doba trvání poněkud kratší – nikoho nerozhází – tak se udělá znovu. Tetování hennou se však týká pouze a výhradně žen. Měl-li bych to ještě více specifikovat, tak úplně nejvíce panen a nevěst. Označuje se jím tak jejich „panenskost“ – nedotčenost, díky níž jsou tak cenným artiklem pro zvídavé ženichy. Co se týče klasického tetování, to se provádí taktéž, nejvíce jde o katalogové vzory. Méně pak již o individuální motivy. Hovořím-li o městech. Co se týče venkova, který v Súdánu převládá – má tetování zvláštní tradice. Vzhledem k značně tmavému pigmentu není až tak rozšířené, na druhou stranu, narazíte-li již na něj – nestačíte se divit. Nejvíce je klasické tetování rozšířeno u kmene Ngumma a provádí se normálními jehlami na šití pytloviny. Jde o primitivní vzory – o tribal tattoo. Barva se získává všemi možnými i nemožnými způsoby. Nejčastěji se ředí barva z rostlin henny, s vodou z popelů ohniště. Žádná jiná, pro pigment nezávadná barviva, zde totiž nejsou. Není tedy divu, že sem tam, někdo klasické(pravé) tetování - „nerozchodí“. Afričané a Súdánci samozřejmě nejsou výjimkou, se všeobecně velice rádi zdobí a tattoo(a nejen to), tak patří k mnoha z rozšířených praktik. Snad tyto „praktiky“ překlenou i zub času a budou se s nimi i nadále setkávat všichni návštěvníci černého kontinentu i v budoucnu.