Keltové - vznik a základní rysy
Předpokládám že nadpis vypadá velmi nevhodně a může v leckom vzbudit jistý dojem. Řekněme si však na rovinu, že to je jeho věc a že nadpis poměrně dobře, i když suše, vystihuje skutečnost. Nejdříve tedy k tomu vzniku. Je poměrně notoricky známo že Keltové vznikliněkde na Dunaji. Méně notoricky známé je, jak k tomu došlo. Na Dunaji totiž zkřížili své dějinné cesty dva, řekneme-li to odporně (neplésts odborně), typy lidí. Za prvé jde o lidi takzvaně krátkolebé, což může působit dost podjatě a antikomunisticky, jelikož šlo o příchozí z východu, ale pouze to vystihuje onu skutečnost. Druhým typem lidí byli samozřejmě dlouholebí a to aby si to Pepíček lépe pamatoval. Tito lidé přišli z oblasti takzvaného úrodného půlměsíce, neboli z blízkého východu (dnes sever Saudské Arábie, Izrael, Egypt)přes Řecko a tamní země. Nejprve je na místě, připomenouti si základní znaky těchto dvou "kmenů", abychom pak jen žasli jak z takovéhle kombinace mohlo něco vzniknout. Začneme lidmi dlouholebými. Ti přišli z oblasti úrodného půlměsíce a z toho se dá odvodit mnoho zajímavých skutečností. Pokud jste někdy byli v oblasti úrodného půlměsíce, tak máte pravděpodobně dojem, že to tam moc úrodné není. To je samozřejmě pravda, ale dříve bylo všechno jinak. Člověk tam žijící, nemusel vynakládat všechen svůj čas na obživu a mohl proto dělat i něco jiného. Co tak asi mohl dělat. Televizi neměl, s písmem byla potíž, jelikož pokud náhodou uměl číst, nebyly úřední záznamy zrovna nejzajímavější literaturou. Pokud se náhodou dostal k Eposu O Gilgamešovi, tak si ho přečetl, jenže co potom. Nezbylo mu než mít za koníčka nějakou tvořivou práci. Například čučet na hvězdy, přemýšlet o své vlastní existenci, psát pokračování k onomu eposu, případně se zabývat matematikou. Nejde samozřejmě o kompletní výčet, ale i přesto může navodit představu, čím se to, sakra, ti lidé zabývali. Z toho vyplývá, že právě v těchto ohledech budou mít tito lidé navrch. Naopak jejich protějšci, označovaní jako krátkolebí, jsou na tom jinak. Těžištěm jejich zájmu je dobytek a to proto, že pocházeli z ruských a mongolských stepí. Je takovým těžištěm, že mu musejí věnovat poměrně velkou část času, vyjádřeno v procentech, asi tak 100 %. Z toho vyplývá, že všechny ty zajímavé činnosti provozované dlouholebými, pro ně byly nepřístupné. Z toho také vyplývá, že podobně jako dlouholebí budou mít v něčem navrch. V jejich případě je to chování dobytka. Jejich duševní rozvoj pak "půjde" jiným směrem než duševní rozvoj dlouholebích.
Tak poté co jsme si objasnili vzájemné diferenciace oněch dvou skupin můžemepřistoupit k jejich sloučení. Jak jsem již řekl, ke sloučení došlo na Dunaji, což se může zdát jako široký pojem, ale je nutné při tom vzít na vědomí, že jejich sloučení nebylo jevem politickým (že by se sešli nějací šéfové, podali si ruce a dohodli se, že od teďka budou Keltové),nýbrž etnickým (to je, že se nesešli šéfové, ale milenci a výsledkem jejich schůzky pak byl nový kmen - tedy přirozeně po patřičném množství schůzek).
Keltské náboženství
Keltské náboženství je, jako všechno keltské, zvláštní. Dost špatně se definuje, samozřejmě není jednotné a je prostě nestandartní. Pokud vezmeme za klasické náboženství jejich doby náboženství římské, taknarazíme na několik společných a několik diametrálně odlišných znaků. Nejdůležitější asi je, že u obou náboženství je víc bohů, přesněji řečeno velmi mnoho bohů. U obou náboženství najdeme bohy prostě všude, jelikož velká většina věcí má vlastního boha. Rozdíl je však v tom, jak bohové dle představ lidí vypadají. U Římanů jsou to klasičtí lidé (pro toho komu, to nedošlo tak po fyziologické stránce), zatímco u Keltů je tomu jinak. Jako dost ostatních věcí, jsou i bohové u Keltů abstraktní. Keltové si své bohy představují prostě jako jakési neosobní duchy, příšery nebo duchy, či snad dokonce jako duchopříšery (analogie s jistou nejmenovanou federací je čistě záměrná). Snad proto nemáme jakákoliv zobrazení jejich bohů. Božstva do keltského života vstupovala poměrně intenzivně a nelze vyloučit, žei v jistých speciálních příležitostech přistupovali kněží i k lidským obětem. Klasickým příkladem vlivu keltského božstva na své okolí je příklad jednoho božstva z Irska. Božstvo mělo jako jedno ze svých sídel vůz, který byl přechováván v jisté svatyni. V případě že se ve voze božstvo usídlilo (to poznal samozřejmě pouze kněží), tak se onen kněží vydal s vozem na jakousi pouť, kde sháněl služebníky pro božstvo. Stát se služebníkem božstva byla velká čest a i návštěva vozu ve vesnici byla významnou událostí. Když pak kněží nashromáždil dostatečný počet služebníků, tak se s vozem vrátil do svatyně, kde božstvo vůz opouštělo a spolu se svými služebníky se usidlovalo u pramene podzemní řeky (z čistě materialistického hlediska je to zajímavá představa). Takhle nějak se tedy projevovala většina božstev, samozřejmě úměrně svému významu. Ta většina božstev znamená, že do toho lze počítat bohy snad všeho, na co sijen Keltové mohli vzpomenout. Našli bychom bohy hor, řek, obydlí, ale i klasické bohy války, moře apod. Naopak bychom se také setkali s bohy nestandartními, jako jsou bohové času, vesmíru a podobní.
Keltské umění
Já osobně považuji umění za jeden z nejdůležitějších projevů svébytnosti národa a kultury. Tak za nejdůležitější, nejklasičtější a také ve své době neobvyklý znak keltského umění je považována jeho abstraktnost. Ta se uplatňovala v podstatě ve všech uměleckých oblastech, dokonce i v takových, kde bychom to rozhodně nečekali, například v divadelním umění. Jedním z klasických pramenů, které nám podávají informace o keltském umění jsou mince. Ty nejklasičtější jsou původně přejaté od Římanů, jenže klasickým keltským způsobem upravené. Z původního portrétu se následně stává značně ornamentalistický obraz, ve kterém by Oktaviána Augusta hledal málokdo. Tím se dostáváme k dalšímu rysu keltského stavebního a výtvarného umění, k ornamentalismu. Pokud je třeba tento pojem někomu vysvětlit, tak ať ten někdo zví, že jde zcela logicky o zaměření na různé, převážně geometrické útvary. Je zapotřebí si uvědomit, že na to, že Keltové byli vlastně pohané a lovci lebek, byl jejich kulturní i sociální vývoj značně vyspělý. Měli svůj vlastní lunární kalendář, složitými matematickými výpočty znali parametry geometrických obrazců... Na druhou stranu své protivníky zavírali do proutěných figurín lidského tvaru v nichž je zaživa upalovali, sekali hlavy na potkání a rozřezávali při rituálech slunovratu těhotným ženám břicha...
Keltské tetování
Není dnes dost dobře známo, zda-li byli Keltové samotní opravdu tetováni. Některé dokumenty (jako nedávno nalezený skalní svitek – „Nemeton“, který vyvolal mezi vědeckou obcí značný rozruch), se vyjadřují v tom smyslu, že ano. Nejdůležitější úlohu v keltském uměleckém, tedy i tetovacím světě hrála ornamentalistika a zobrazení rituálních předmětů – tím byla nejčastěji lidská hlava. ta byla brána jako posvátná, v ní měla sídlit duše člověka (v mozku), proto se i po smrti často mumifikovala (bahnem a solemi) a zachovávala. Zde se uvádí, že tetovanými motivy byly tedy nejčastěji ornamenty (mající svůj specifický význam), hlavy lidí (významných Keltů nebo příbuzných) a data z keltského lunárního kalendáře. Třeba číslo „sekru“ (delšího měsíce 31. dnů), kdy se daný Kelt v roce narodil. Tak alespoň praví některé z knih. Tetování mělo být prováděno vždy na začátku nebo konci měsíce, aby zahajovalo, či ukončovalo určitou kapitolu života. Bylo asi velmi bolestivé a provádělo se zbroušenými zvířecími, ale i lidskými kostmi. Z barev posloužil zřejmě přírodní materiál o jehož dnešní existenci se však bohužel více konkrétního neví... Dnešní keltské tetování spočívá nejvíce v jednoduchých, ale i značně složitých, propracovaných ornamentech (tribalech), podle daných vzorů z různé keltské literatury. Jsou známy i publikace věnované speciálně keltské ornamentalistice, z nichž se při výběru čerpá. Keltské tribaly se od ostatních liší především svojí detailností, symetrií a špičatostí končících linek. Je tedy nasnadě, považovat je za jakousi „šlechtu“, mezi tribaly vůbec. Dejte si tedy proto i dobrý pozor na tatéra od kterého budete podobný tribal chtít, zesílit se dá cokoliv, naopak to již však bohužel nejde.