S výskytem tetování dochází k mnoha pozoruhodným vývojovým fázím, při nichž dostává tetování nový tvar, či směr – chcete-li. O historii tetování, jakožto takového jste si toho mohli nejen na stránkách magazinu TETOVÁNÍ, přečíst již mnoho. Jedním z takových vývojových směrů je tetování portrétů, u nějž je velmi zajímavé pozorovat vliv mody a trendovosti na tetování...
Zpočátku historie se tetování ubíralo směrem spíše klasických obrazců – tribalů, i když o dnešní podobě klasických ornamentů se samozřejmě hovořit tedy nedá. Výtvory byly velmi primitivní a jejich kvalita značně uzpůsobena nástrojům, s nimiž se tetování provádělo. První zmínky o tetování portrétů a lidských bytostí vůbec pochází z období evropského feudalismu, konkrétně z let 1415-1500 n. let. V této době je v obrovském rozmachu španělská a portugalská námořní plavba. Španělsko a Portugalsko se v této době stali evropskými koloniálními mocnostmi číslo jedna. Jejich dlouhé plavby (které trvaly leckdy celé měsíce i roky), se soustředily samozřejmě nejvíce na země s nerostným bohatstvím - Afrika, Indie, Čína a Japonsko. Odtud se výměnou za laciné cetky vozilo především zlato, slonovina, vzácné koření, exot. dřevo a v neposlední řadě také černí otroci. Významné evropské přístavy (Amsterodam, Hamburg, Marseille, Bordeaux aj.), stejně jako přístavy v Rudém moři a Perském zálivu nabízeli námořníkům na jejich cestách mnohá povyražení mimojiné i možnost tetování. Leckdy již i v jakési podobě „profesionálních“ tetovacích salonů. Ty sídlily především ve vykřičených čtvrtích, společně s bordely, hernami a putykami všech cenových i jiných kategorií. Tetovalo se zde ponejvíce dle vzorů z katalogů rozvěšených na zdech a motivy byly nejčastěji klasické kotvy, mořské panny a leklé ryby. Ovšem již i v této době se našly výjimky. V knize romanopisce Fredericka Buchsteilla – „Z Persie do Benátek“, se objevují důkazy tetování prvních portrétů. Podle této si námořníci někdy nechávali od místních malířských mistrů, přesně podle jejich popisu nakreslit malý obrázek své ženy nebo kohokoliv jiného, o nějž stáli a pak u místních tatérů tento i vytetovat. Samozřejmě o kvalitě takových portrétů můžeme diskutovat, každopádně to byl proti předem daným formám motivů , takřka revoluční zlom... Problém byl zejména v tom, že církev a to nejen islámská, v té době jakékoliv zpodobňování lidského těla včetně jeho obličejové části, notabene na kůži značně perzekvovala. Když v roce 1894 napadlo Japonsko – Čínu, byli mnozí japonští vojáci překvapeni rozsáhlým tetováním některých čínských vojáků, hlavně z odlehlých horských oblastí. Tetování vycházelo z tradice „108 hrdinů“, což byla kniha starých legend, věnující se také tetování a jeho významu. Byly zde přesně hiearchicky popsány motivy, barvy, rozsáhlost tetování – poznání dle příslušnosti ke kastě. Čína konce 19. stol. byla rozdělena do 6 kast – jakýchsi sociálních tříd. Nejvýraznější tetování měl Tchai (je obdobou japonského shotguna), což je 2 kasta zhora. Nejméně tetován byl Shang (voják-pěšák), kterému příslušelo nosit i vytetovaný portrét boha, jemuž byl zasvěcen jeho náboženský život – nebo portrét svého pána. Mnoho se to neví, ale i jihoameričtí indiáni si nechávali tetovat portréty náčelníků a zemřelých na nichž jim nejvíce záleželo. Evropa se s fenoménem portrétů setkává nějak významněji opět až na začátku 20. století. Během první světové války (1914-1918), tedy ještě za Rakousko-Uherska, se mnozí vojáci nechávali na frontách též tetovat. Nejčastěji šlo právě o portréty bližních, manželek, dětí, Krista nebo císaře. V případě posledně jmenovaného, tetování leckdy (třeba při zběhnutí), dokázalo zachránit i život. Při zběhnutí a následném dopadení se totiž vykonával obvykle trest smrti a šlo-li o rakouského vojáka, který měl vytetovaného třeba na prsou portrét France Josefa, trest nemohl být vykonán, protože do císaře se nestřílí!!! V současnosti se fenomén portrétů střídá na výsluní s jinými tetovacími praktikami. Vlastně, když tak nad tím přemýšlím, znám mnoho tetovaných a nikdo z nich portrét vytetovaný nemá. Rozmach portrétů v tetování je tedy přisuzován poprávu až 20. století. Je jednou z 8 skupin motivů, které se tetují. Nejsem zrovna nadšený příznivec vytetovaných portrétů, protože mě děsí jakási jejich pomyslná historická pomíjivost, ale musím přiznat, že opravdu kvalitní portréty stojí za to. Pozná se na nich také mimojiné kvalita tatéra – detail, stíny, přesnost, věrnost s originálem. Viděl celkem dost povedených portrétů a je to něco jako zázrak – fotografie na kůži. Na začátku jsem hovořil o vlivu mody v tetování na portréty – myslím, že je to jedna z mála skupin v tetování, která zrovna modě příliš nepodléhá. A je to asi i dobře. Co dodat? Uvažujete-li o vytetování nějakého toho portrétu, ať již jakéhokoliv a kamkoliv, mám pro Vás asi 2 zásadní rady. Za prvé, opravdu pečlivě zvažte osobnost portétovaného – jestli Vám za věčnou připomínku skutečně stojí. Za druhé, vyberte si tatéra, který již nějaký ten portrét dělal – nastudujte si jeho styl práce,věřte že u portrétů motivovaných fotografií (či obrazem), se toho může zkazit opravdu mnoho...