Nebo-li jinak česky řečeno – malování na těle, je součástí bodyartu, nepochybně stejně jako třeba tetování nebo piercing. Samozřejmě jen potud, bereme-li jej jako umělecký směr, jenž má co do činění s lidským tělem. První zmínky nacházíme ve starých písmech jak egyptských (zhruba 525 př. n. let.), tak indických (3. tisíciletí př. n. let.), kde je v obou případech bodypainting součástí rituálů. Podstata této formy zdobení byla odjakživa velmi rozdílná... Například ve staré Mezopotámii v době, kdy společenský řád formoval tzv. městské státy, bylo součástí svatebního obřadu, namalování nevěstinných rukou a nohou na bílo a červeno. To mělo za význam symboliku jejího panenství – každý muž chtěl pannu (kde je těm časům konec:-)) a toto byl důkaz ženiny morální čistoty. V Indii se zase svatí muži (sádhuové) malovali, dle vzorů boha Šivy a Višnua. Také známí Thugové (Thugga-škrtič), přívrženci bohyně Kálí, měli červené obličeje, na znamení krve – kterou Kálí přijímala ke svému znovuzrození. Červeň získávali z rostliny Ayenvé, která barví dokonale a jejíž červeň se dodnes používá v indickém malířství a to nejen v tom tělesném... Barvy se používají hlavně přírodního charakteru, netoxické – zkrátka nezávadné pro kůži a pigment. Podle jasných pravidel lze k bodypaintingu zařadit i původem africké malování hennou. To se používá také nejvíce ve svatebních obřadech, ale nejen v nich. Šamani kmene Woitu se malují při obřadech přivolávání deště a za přízeň bohů při zachování úrody. Než Kryštof Kolumbus vlastně omylem objevil Ameriku, se Indiáni – její původní obyvatelé malovali při válečných taženích. Jednalo se hlavně o kmeny Dakotů a Siouxů. Malování mělo i svůj zvláštní význam. Například náčelník měl malování nejhrozivější – mělo odstrašit nepřítele, ukázat nejvýznamnějšího válečníka kmene a současně právě i prozradit s jakýmže nepřítelem se zrovna válčí. Víceméně každý kmen měl své malování a samotný rituál kolem byl také značně individuální. Mnohé z věcí však byly společné. Tak například sehnání a výrobu barev (samozřejmě také rostlinného původu), zajišťovaly výhradně ženy. Jedinou výjimkou byli dospívající indiáni, kteří se měli boje zůčastnit vůbec poprvé – ti si své barvy museli opatřit sami. Malovalo se pochopitelně nejvíce na obličej, ale také na hruď, ruce a nohy. Bojovník se musel namalovat sám, bez cizí asistence(v tom byl bezesporu také kus cviku a umu) a to již den před vyhlášeným datem boje. S onou výzdobou se pak následně musel vyspat tak, aniž by si ji jakkoliv viditelně poškodil. V den D totiž již nebyl čas na podobné aktivity a ostatně to ani nebylo v popisu práce. Na opačné straně polokoule se bodypainting (nebo alespoň něco co lze za něj považovat), objevuje již mnohem dříve. Konkrétně v Japonsku v letech 206 př. n. let. – 220 n. let. za vlády dynastie Chan‘. Ta je velmi kulturně a literárně na úrovni a mezi oblíbený druh zábavy patří divadlo jménem Kabuki. V něm se herci malují samozřejmě podle svých rolí, ale dle znamení asijského (tehdy ještě univerzálního – východně nerozděleného) horoskopu. Jednalo se o kočovná divadelní seskupení, ale profesionálních herců, jejichž programem byly především bajky a výjevy ze života hrdinů náboženských knih. O mnoho století později proslavila tuto divadelní formu slavná rocková skupina 70tých let – KISS, kteří se malovali přesně dle tradic souborů Kabuki. V oblastech Karibiku (Jamajka,Trinidad, Antigua aj.), je rozšířený mimojiné náboženský kult zvaný Woodoo. V něm jsou kmenoví kouzelníci – Myalman a Obeah, kteří se rovněž v rámci religiozních pravidel malují barvami rostlin, používaných ve zdejším lidovém lékařství. V současnosti je malování na tělo otázkou tradic i modních trendů. V tom prvním případě jde ještě o přírodní (civilizačně nedotknutá) etnika pralesů Jižní Ameriky, Polynésie a Indonésie, kde je kultura zdobení těla značně rozšířená. Nejde-li přímo o tetování (o tom nový seriál v TETOVÁNÍ po novém roce), je bodypainting přirozenou sekundární variantou. Co se týče těch modních trendů, tak je na tom bodypainting víceméně stejně jako ostatní části bodyartu. No, i když právě bodypainting je trendovosti nakloněn asi nejvíce. Dnes se s ním můžete nejčastěji setkat na soutěžích a festivalech bodyartu, kde je bodypainting zařazován jako součást zábavného programu. Také na různých soukromých akcích, rautech apod. V roce 1994 dokonce vznikla v Chicagu WBPA, což je z překladu World Bodypainting Association – Světová asociace bodypaintingu, jejíž pobočka EBPA – European Bodypainting Association – Evropská asociace bodypaintingu vzniká o 3 roky později v Amsterodamu. Pokud vím na internetu se to jen hemží různými agenturami provádějícími bodypainting na zakázku, právě třeba na různé podnikové večírky a podobné sračky, kde se cena jednoho pomalovaného „kusu“ pohybuje kolem 3000 Kč, ale to je již opravdu ta byznys část, o které psát nechci. Bodypainting je tak bezesporu jednou z uměleckých částí bodyartu a ať je již mnohé kolem diskutabilní, své příznivce si asi vždy najde.