Zhruba před půl rokem, když jsem napsal dva předešlé díly, jako svoji reakci na 11. záři jsem zažil smršť názorů, výhrůžek, ale i lichotek, které chodily po desítkách každým dnem.. V mnoha z. vašich mejlů byl dotaz, proč, že to vlastně USA tolik nenávidím a proč jsou právě USA oním biblickým Babylonem..: A tak nyní s odstupem času a i přes porušení svého slibu,, který jsem napsal v druhém díle a to, že je pro mne tato otázka již uzavřena, se k tomuto tématu vracím. Předně -není pravda, že nenávidím USA. Nenávist je cit a já k nim necítím nic... Za druhé, v tomto již opravdu posledním díle Vám vysvětlím několik souvislostí, které mně, ale i Vám tenkrát unikly a které jsou nicméně podstatné. Několik let studia mně to svými znalostmi jistě umožní... Vysvětlím Vám, proč jsem tolik radikální, pokud jde o tento kontinent a dám si tu práci, že Vám to vysvětlím z hlediska Rastafarianismu i z hlediska světové politiky. Protože, pakliže jste mně vyčítati obecnost názorů v předešlých dvou dílech (i když je to nesmysl), tak tento díl bude JENOM o faktech...
Hledisko Rastafarianismu
Pominu-li religiózní faktory, o kterých se ale také zmíním - mám tucty možnosti, jak začít. Stačí jen třeba od začátku. Historie šelmy je dost krvavá a k současnosti se tak plynule dostanu. Samo osídlení této největší demokracie světa(před dvěma sty lety), kdy bylo vyvražděno na 5 milionů domorodých obyvatel - indiánů, aby se bílý muž mohl zabydlet, přece hovoří samo za sebe... "... "uviděl jsern z moře vystupovati šelmu, která měla sedm hlav a deset rohů a na rozích jejích bylo deset korun a na hlavách jejich - jména rouhavá... ", ale protože pochopitelně krvelačnost šelmy není jen tak snadno nasytitelná, tak posléze začíná napadat i své vlastní lidí - válka severu s jihem.. " a dým trápení jejích bude vystupovati na věky věků a nebudou míti odpočinku ve dne ani v noci ti, kteří se klaněti šetrné, obrazu jejímu a přijali jméno její... ". Historie Siónu, potažmo Afriky vůbec, má co do činění s touto šelmou, která jí požírala a naoko přitom vystupovala jako přítel. Povím Vám pohádku o hodném strýčku Samovi a zlé, věčně hladové a žebrající Africe. Nebudu již rozebírat ty miliony otroků, z nichž polovina umřela hladem, žizní., nemocemi či násilím, již při převozech ani o těch, kteří převoz přežili a měli tu možnost si takzvanou demokracii vyzkoušet na vlastní kůži. A to ať již v karanténních centrech, či utečeneckých lágrech... Jedna z významných afrických zemi - JAR (Jihoafrická rep. ), měla tu možnost si onu demokracii v americkém stylu vyzkoušet také v praxi. Když se na začátku dvacátého století (1910) dostala JAR do rukou Britů, byla Amerika jedním z ekonomických i politických pomahačů v boji s národně osvobozeneckými kmeny Bántuů a Bůrů, kteří se nechtěli nechat dobrovolné zotročit. Byla vytvořena politika takzvané rasové segregace, později známá jako apartheid. Ta hlásala myšlenku, že i když je domorodým a původním obyvatelem černý muž, je méněcenný a je vhodný pouze jako pracovní síla k těžbě nerostného bohatství a surovin. Byly zřízeny speciální školy, zvlášť pro černé a bílé (pro černé jich bylo méně a jen jeden stupen, aby nešířili vzdělanost), zvlášť byla taktéž restaurační zařízení, jízda v autobusech, volby, rozdělovaní půdy, porodnice a zkratka vše související s normálním životem. Pro ty, kterým se to nelíbilo, byly postaveny takzvané nápravně - pracovní tábory, což je jen jiný název pro Hitlerovy koncentrační tábory. O tom všem přední představitelé Spojených států věděli a tiše i nahlas to podporovali. 1 v USA, kde byl apartheid do konce 70tých let, byla politika rasové separace velmi podporována. Nebýt druhé poloviny 60tých let, kdy svět prožíval permanentní revoluci (Francie, ČSSR, USA, Kuba, Angola, Kambodža, Keňa, Etiopie atd... ) a v USA se objevily květinové děti (hippies) - bylo by tam tomu tak snad dodnes. Když se Martin Luther King (ještě předtím než ho FBI na přání dodnes nevyšetřených lidí, však z bílého domu - zastřelila), zdůraznil v jednom ze svých rozhovorů, že Marcus Garvey byl pivním černochem, který dal černým pocit národní hrdosti - čímž nepřímo vyjádřil své sympatie s Rastafarianismem. V roce 1936, když Italové podruhé napadli Etiopii, prosil čerstvé zvolený mladičký Král králů na konferencí Organizace spojených národů tyto o pomoc nebyl vyslyšen a to i diky nezájmu USA. O sledováni slavných i řadových rastamanů CLA i FBI a vytvořeni složek "rasta", jsem již psal ve své trilogii "Rastafarianismus, jako myšlenka včerejška i zítřka". Když byl Bob Marley na svém turné po Spojených Státech zmínil se svému příteli Chrisi Blackwellovi, že jej neustále sleduje auto s kouřovými okny... Africké země, ve kterých je Rastafarianismus nějakým způsobem činný tak pochopitelně nemohou počítat s nějakou, větši humanitami nebo ekonomickou pomoci a když Vám je vyjmenují, je hned jasné, že je tomu opravdu tak - Ghana (Tabula Rasa, nacionální rasta hnuti znamená čistý stůl), občanská válka, hladomor, velký dluh u MSB - pomoc žádná, Etiopie: hladomor, válka s Eritrejí (proběhla ale dozvuky stále patrné), velký dluh u MSB, Sierra Leone - občanská válka, usekané ruce a nohy, pomoc rovna nule, Angola- permanentní politická krize, Zimbabwe (neustále se měnící prezidenti), půda v rukou bělochů - pomoc nula atd...
Hledisko světové politiky
Proberu-li jen minulé století - je to až k pláči... Pravda o druhé světové válce je například ta, že kdyby Japonci nenapadli Pearl Harbor, tak. by se Američané ani neobtěžovali nějaké Evropě vůbec pomáhat. Právě se vzpamatovali se světové hospodářské krize (1930), kdy padl Wall Street a začínali naplňovat svůj kýčovitý americký sen. Následná pomoc starému kontinentu tak byla zcela zištná. Dopředu bylo jasné z Jaltské konference, že po válce s Hitlerem bude válka studená, protože Evropa se rozdělí na východní a západní blok. Ještě před tím byl ale v osmatřicátém Mnichov, kde si (jak jinak, než bez nás), Roosevelt (tehdejší prezident USA) potřásal vřele rukou se Stalinem a Hitlerem, když pět minut před popravou podepsalo Německo se Sovětským Svazem pakt o neútočení. Stalin i Roosevelt, stejně tak jako Churchill, pak již jen zachraňovali své budoucí kolonie. Následovala smršť podrazů a falešného přátelství jak na běžícím pásu: Korea, Tibet (když ho v roce 1950 obsazoval Čína a Dalajláma prosil dopisem USA o vojenskou intervenci), Maďarsko (když Maďaři volali na barikádách do světa o pomoc, nikdo se jim neozvali, 1956), Československem (stejná historie, jako v případě Maďarska), Vietnam, Kambodža, Barma, Irák, Jugoslávie, Afghánistán, a kdo ví ještě na kolik, jsem zapomněl... Prostě nebyla politická vůle a hlavně protistrana se do telefonu vyjádřila, jakože ne... Tak tedy ne... Počet hlav krvavé saně zůstal nedotčen a vlk se nažral. Komické na tom všem je, že již i vlastní děti Babylonu se proti němu obrací - viz nedávný únos 15letého mladíka lehkého letadla a následná havárie do mrakodrapu, ala Al kajda. Mohl bych ještě dlouze hovořit o zradě na které se USA také podílely v Kongu, kdy osvobozenecké dělnické hnutí (IUCA) v čele s Patricem Lumumbou usilovalo o samostatnost Konga, která byla na sjezdu v květnu 1960 v Bruselu slíbena, ale když se Lumumba vrátil byl vydán do rukou plukovníka Mobutua a zastřelen atd., atd... Veškeré snahy o osamostatněni se o vzpřímeni se o hledání pravdy byly ať již viditelně nebo skrytě potlačeny a vždy hrály USA svoji hlavní nebo vedlejší roly. Kdo chce, tak to chápe a vidí, kdo ne - JAH mu pomoz... Skončím současností. Na té je nejsmutnější a nejbolestivější, že když nás obsazovali Rusové, byl nepřítel jak se říká na dostřel, byl hmatatelný - nyní po jakémsi otočení kamery se nepříteli vrháme do náručí sami, dobrovolně. A o tom, že nás Američané a Němci ekonomicky, ale i lidsky dostali (obsadili), snad nemusím více hovořit - je to viditelné na každém kroku.