Holandské obchůdky s hašišem a konopím lákají nejednoho "fanouška" alternativního stylu života. Jak to vypadá na takovém prvním výletě do této země, čeho se vyvarovat a co naopak neopomenout, popisuje následující cestopis.
Sejdeme se v coffee shopu. Tak se jmenuje jedna z mých nejstarších básní a zároveň věta, která ve mně vyvolává krásné a humorné vzpomínky. Když jsme nedávno rozjímali s přítelem o naší společné, vůbec první cestě do Holandska, která proběhla již před několika lety (tuším, že je tomu nyní sedm let), bylo to v zájmu připomenutí si skvělých chvil a zároveň i tak trochu sentimentu, který v nás za tu dobu byl a zkrátka asi musel ven... Od té doby se však mnohé změnilo, ale podstatné je stejně jen to, že si to dodnes každý z nás (byli jsme tenkráte tři) živě pamatuje a na základě toho podnikl nové a další cesty (byť individuální) nejen do těchto končin opětovně a na mnohem delší dobu.
Proč že to vůbec připomínám? No, chtěl bych trochu komickou (ale pravdivou) cestou popsat, jak to leckdy na takovém prvním "tripu" do Holandska vypadá a jak tomu bylo v našem případě. No a konečně také snad i s odstupem času trochu poradit, čeho se vyvarovat a na co si dát pozor.
Jeli jsme pravidelnou autobusovou linkou Praha - Amsterodam- Haag. Vyjíždělo se z Florence v pátek večer a druhý den ráno jsme byli v Amsterodamu (dále jen Amstru!). Jeli jsme na týden s tím, že v neděli večer sedneme v Amstru na další autobus, který nás časovou smyčkou vyplivne v pondělí v Praze. Ještě je důležité podotknout, že ročním obdobím byl začátek léta, konkrétně červen.
Hned na hranicích, tedy na její německé části, nás však čekalo první dobrodružství, jež mělo spojitost s naším ne zrovna svazáckým vzhledem. Řidič vybral pasy, které odevzdával u boudy za závorou a celník si s nimi vždy odešel vyřídit ty jejich administrativní nesmysly.
Netrvalo dlouho a týpek (který vypadal, jak zpěvák ze SCOOTERu) se vrátil, stoupl si za řidiče a hlasitě začal krásnou němčinou vyřvávat naše jména. Jako v nepovedené divadelní hře jsme měli zabranou onu zadní pětku sedadel, která je sice praktická z hlediska pohodlí, ale rozhodně ne pro promenádu (ještě že ne v plavkách) před celým autobusem. Ty tři minuty slávy, kdy jsme se po jednom prodírali s bágly kolem ostatních cestujících, jsme jistě nezažili sami, ale kdo to nezná, vězte, je to dost hustota (jak říká můj přítel Ganjamill), kterou, když ještě absolvujete zkouřený, si budete navždy pamatovat!
To ale byla jen předehra celého toho cestovního potratu! Poprvé (ale naštěstí také naposled) jsem zažil prohlídku ve slipech, kdy chyběla jen gumová rukavice v análů. Důslednost německých celníků byla obdivuhodná... Asi hledaj, kde jsme pokousaný od filcek, pomyslil jsem si tehdy a nevěnoval tomu více pozornosti.
Po stažení i oné inkriminované poslední části obleků z nás začali padat věty o policejní brutalitě a o nepřiměřenosti zákroku, kteréžto stejně nebyly vyslyšeny, protože tlumočnice se nedostavila a naší formě němčiny ti tupci nerozuměli. (Stejně dodnes nikdo z nás nechápe, proč při cestě tam, když nazpět by byl tento krok mnohem efektivnější, ale tak tomu nebylo.)
Po nastoupení zpět do autobusu jsme mohli mít alespoň tu jistotu, že nás na žádném odpočívadle určitě nezapomenou, protože si nás už pamatoval celý autobus včetně řidiče. Ještě že zpátky jela jiná sestava!
V sobotu ráno jsem se probudil za rozbřesku a jsa přesvědčen, že jsme již v Amstru, jsem burcoval ostatní k vystupování, naštěstí se tomu tak nestalo, jednalo se totiž teprve o Arnhem. Do Amstru jsme dorazili něco kolem desáté a to začala teprve ta pravá freakshow! Na to, jak jsme byli utahaní z naší stařičké karosy, která by vyklepala duši i z mrtvoly, jsme vyběhli jak ty šmucky a i s deseti kily na zádech si to hnali neznámým směrem, hlavně že vpřed! Rozčarování z celkové atmosféry tohoto města měst neznalo konců...
Smůla byla, že hned náš první coffee shop, na který jsme narazili, byl zavřený a open měl napsáno až na 11:30. Průměrná otevírací doba je totiž něco mezi jedenáctou a druhou odpoledne. Zavírá se naopak kolem půlnoci, v některých vykřičenějších kolem druhé ráno. Náš první otevřený poté byl dnes již neexistující Sancho Panza a musím přiznat, že to bylo kladívko na hřebíček. Totiž na hlavičky těch hřebíčků, totiž ani ne tak těch hřebíčků, jako na naše hlavičky... Faktem zůstává, že tehdejší ceny za gram, rozmezí 6-12 guldens u trávy a necelý dvojnásobek u hašiše, bych rád i dnes v Holandsku vídal...
Pak už to šlo jak na pásu po zbytek turniketu. Mnoho evidentních magorizmů počínaje kupováním LSD na ulici, odchytáváním pochybných typů za účelem koupě čehokoliv, přes placení 40 guldenů za vymočení v kempu a konče jízdami přes kanál (ten, jež rozděluje Amstr na dvě poloviny) taxíkem za 150 guldenů, když trajekt tam jezdí po půl hodině za 10 guldenů. Zpětně se nad těmito i jinými podobnými příběhy bavíme, ale tehdá to byly všechno zasr... drahé špásy!
Kdybych měl ještě rozebírat výlety s houbičkami (Psilocybe mexicana -3ks za 15 guldenů v Psychedelic shopu) a jiné senzační zážitky, četli byste to do zítra. Ukončím to tedy tím, že nám to dopadlo báječně i včetně zpáteční cesty, aleje evidentní, že podobné záležitosti jsou souhrou náhod štěstí a příměsí osudu...
Nyní pár základních rad , které vám možná zachrání nejen ty guldeny.
Celé to vždy uteče jako voda, ale to nejzákladnější stejně poznáte za 24 hodin. Kofáče jsou buďto turistické, nebo spíše pro domácí (v těch je turista menšinou a nacházejí se ponejvíce v okrajových čtvrtích), bývají i lacinější! Právě podle toho, v jakém typu kofáče jste, se pohybují i ceny -dnes je to zhruba dvojnásobek toho, co jsem uváděl v našem případě. Každopádně je lepší zakotvit v městečku o 10 000 obyvatelích, než být v Amstru nebo Rotru (Rotterdam). Tam jsou kofáče sice jen tři nebo čtyři, zato jsou laciný a je v nich klid!
Nikdy nic nekupujte na ulici, snad jen tu ganju, ale i u té si dejte velký pozor, je možná levnější, aleje u toho vždy nějaké to další ale... Využívejte maximálně městskou dopravu, jednak je celkem sranda, když jste vyhulený a jedete jinam, než jste chtěli, a jednak vám to ušetří nohy i peněženku. V kofáči se bavte spontánně, ale ne přehnaně, tak se poznaj většinou Němci, Britové a Amíci -je to chování naprostého narkoturistiše! Buďte zkrátka nad věcí! Budete-li nocovat pod širákem (tak je tomu nejčastěji), pečlivě vybírejte místa spánku! Mně nebo nám se to sice nikdy nestalo, ale znám plno příhod o přepadeních, která v tom lepším případě skončila sebranými pasy, penězi a vším cenným.
Nechodťe jen do kofáčů, je to sice hrdinské, ale pak ani po měsíci nevíte, že jste byli vůbec v Holandsku. Nepřespávejte v městských parcích, je tam sice klid a jisto jistě tam budete sami, ale nebude trvat dlouho a přijde nějaká hlídka, která vás stejně vykopne! Jídlo si vezte své, na jakkoukoliv dobu polévky a věci ze sáčku jsou ideál... Případné spory s různými skupinkami řešte raději ústupem, ten dopadne většinou lépe než zbytečná bitka.
Nebojte se ptát na cokkoliv i policajtů, těch možná i nejspíše, protože jednak vždy vědí, kde co je, a jednak vám i pravděpodobně budou rozumět, což u řadového Holanďana nezaručuji! Kofáče bych doporučil v Amstru asi následující: Rasta baby (poblíž Central staation), Abraxas (v centru) a Cobru (okraj). Semena raději z bank jako Homegrown fantasy nebo Interpolm seeds, jsou levnější než Sensi Seeds a přitom stejně dobří!!! Modely mě zaujaly: Purple power (outdoor), Sensi star (indoor), Jack Herer (klasa), White widow (klasa), Northern lights (klasa), Jamaica(outdoor), Hindu Kush(indoor) a mnoho jiných.
Vím, že jsem v mnohém snad i snílek, ale přesto, jednou si s někým, třeba z vás, budu domlouvat stejnou větou: "Sejdeme se v Coffee Shopu třeba v deset, co ty na to?" i v naší toliko zmatené vlasti ...určitě...!
Vydáno dne 3.8.2001 / rubrika MG-CESTOVANI