Když se mě vloni během rozhovoru pro Studentské listy, na jednom ze společných čtení s mým kamarádem básníkem Janem Krylem, zeptal jejich redaktor na cíle sociálně-politické poezie, odpověděl jsem mu něco o smyslu v nekompromisnosti, v poukazování na tucty nešvarů a že jich je. Že je to také o tom, že básník píšící tento literární styl poezie se nesmí nechat ukolébat hořící vodou a studeným ohněm řečí politiků, různých rádoby reformátorů, či dokonce novodobých Martinů Lutherů Kingů. Hovořím- li za sebe a i když hovořím často ve své poezii jménem mnoha, reflektuji své zážitky, záznamy z častých hovorů s lidmi mně blízkými - se spodinou i s pány, jež v půli poločasu - otáčí se zády, zatímco před volbami by i do kanálů vlezli - rádi. Netvrdím, že člověk(včetně mě), je tvor neomylný, nicméně tvrdím, že ti, kdož nejvíce křičí, že jejich pravda je ta opravdová nemají vesměs nikdy pravdu a ani často nevědí, co to pravda vůbec je... A právě o tom, myslím je má poezie. Zanedlouho proběhne politická hra jménem - volby. Hra o koryta, o moc, o čas...Chci Vás, tímto poprosit o rozum v hrsti a o nezapomínání. Nezapomínání na minulost, kdy kdo to či ono a jak že to vlastně doopravdy bylo... Víte, dá se plivnout tisíckrát do studny, ale teprve až když těch hlenů je milion, je to to pravé HLENOBYTÍ.
STOJÍ ZA ODPUŠTĚNÍ???
Omluvu a ztracené roky,
to mně dosud dluží,
byt nemám komu,
předat trpký podíl
křivdy a viny...
U nás na vrchovině,
nad, od vývozu
pokácenými lesy,
pach žiraviny,
nad spálenou krajinou
Je vinou snů,
že jen tak nezapomenu???
Je vinou bdění,
že jsem stále schopen vzdoru???
Popírám daně, systém,
jsem stran jejich vědomí,
má vlast - to je co?
Už není...
KDO NASAZUJE POUTA???
Unavené svědomí,
stejně jednou - dožene nás,
ale co už zatím,
třeba nás jen poškádlí,
třeba zlomí nám vaz,
pane vrchní - platím!
Schovávané myšlenky,
jen tak nezahynou,
ani u dvora krále Artuše,
dostaneš balíček s kopretinou
a odesilatelem bude Libuše
nebo Květa????????
To ozvěna ozvala
se ze světa,
náhle zašel jsem opět do tmy,
před popravou,
četli mně z Hamleta,
jsav planoucí pochodní
s raněnými dětmi...
Nás pár, jenž o tomhle psalo,
okamžitě vymazáno ze všech adresářů,
o tom, jak snadno se jim lhalo
a o tom, že okovy pocházejí
leckdy nejen od kovářů...
PATŘÍ NÁM TO...
Stokrát nás prodali
a dnes prodávají
zas a znova,
ale čemupak se divíme?
Vždyt postávali jsme
na nárožích
a věřili jejich slova.
Jen jeden chasník,
co stál opodál,
whisku chlastal a naplno
se smál,
to jediné ještě mělo význam - totiž.
A jakkoliv se zfetovat,
než žít v tomhle svrabu,
kousky růží - dábla - milovat
a s osudem si hrát.
Koneckonců - nebylo to poprvé,
co chrastili jsme klíči,
jak to dopadlo? Tahle báseň líčí
- kus za kus vyměnili a my?
S otevřenou hubou jim zatleskali.