Filozofická esej na téma odlišnosti. O tom, co její "nošení" přináší v dnešním světě, o obětech a obětovaných. O znovuvysídlování na základě předsudku...
Hovoříme-li při zrodu nového milénia o překonání řady dogmatů -nemůžeme hovořit o překonání dogmatu, dosti významného a to - lidské jinakosti. Tato problematika, úzce související s tradicemi, náboženstvím, politickým systémem a ještě kdo ví čím vším, je nesporně jednou z nejvýznamnějším, v historii lidstva. Zpravidla, odvoláváme - li se na konstantu svobodného ducha, volnomyšlenkářství, intelektuální „vyvolenosti", je, alespoň většina z nás přistižena při onom klasickém myšlení v duchu:" Ale co když hrozí...", „Vždyť on je takový"...., „Nemůžeme přeci takovému...", nebo „Já bych snad i na něj dal, ale...", „Takovýhle pofider, přeci nemůže",... atd.
Pokud sami spadáte do kategorie Jiných", jinak myslících, vypadajících, mluvících, spících a mnohé jiné, víte , o čem je řeč! Kvalita subjektu je dnes posuzována podle vzhledu, oblečení, myšlenek, sexuality a podle mnoha dalších malicherností odlišujících nás, jednoho od druhého. Již na vysoké škole, kdy už v té době, jsem sám do této skupiny patřil, jsem se zabýval atributy směřujícími k tomuto xenofobnímu myšlení. Nemyslím si totiž, na rozdíl od řady mnoha filozofů, mudrců, politiků, umělců, že je tato lidská vlastnost výsledkem čtyřicetiletého systému, zde panujícího, či otázkou pouho pouhého strachu z odlišnosti.
Jsem přesvědčen totiž o tom, že primární popud v této otázce je zášť. Pravá, čistá česká zášť, z toho, že on na to má, si to troufnout, takhle vypadat, hovořit, chodit oblékaný, mít takovou sexualitu. Každý, kdo nejde se stádem je prostě odvážný a to mu „malý" ,nicotný človíček, který je na druhé straně barikády musí prostě závidět! Ono totiž spadat do této kategorie - se odlišujících, ať již jakkoliv, je dosti nepohodlné -jinak. Troufne si to pouze člověk, jež nic nepředstírá, jež svoji jinakost nevnímá tak společensky, tak „nízce", jen tak prostě, čirou náhodou -žije!
Ono totiž, chápeme-li přirozený svět, jako filozofický problém, vnímáme-li otázku bytí, tady a teď", nemůžeme vnímat ony rozdílnosti se záští, s odporem, jen tiše obdivovat, tyto Jiné" a přát jim to nejlepší. Nejednou, již zaznělo, že má svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého - a je to nesporně tak. V zvláštním zjednodušení a falši, člověk žije! To, jak jsme si vše kolem učinili lehkým a jednoznačným, je až zmrazující. Jak se nám podařilo otevřít cestu smyslům, ke všemu povrchnímu a svým smyslům vnuknout myšlenku jednoznačnosti, relativity? Mé já, je protiklad - život v nevědomí, univerzální pojetí jáství. Chápu-li lidskou bytost, jen jako schránku, robota řídícího se příkazy shora i zespodu, nemohu automaticky připustit odlišnost, přičemž řídícím instinktem je standard, průměr - masa. Vnímám-li duši subjektu, jakožto jedinečný autoritativní prvek, musím připustit nejednoznačnost produkce a naopak vnímat neopakovatelnost vjemů, jako jednoznačný, dominantní - okouzlující faktor. Podobnou filozofickou esej, jsem psal, před svojí diplomovou prací i na fakultě. Zde se ona skulptura definování setkala s rozpačitými ohlasy - na jedné straně, absolutní potvrzení - myšlenky, kdy - mé já, je nevíra, půlkacíř uřícený, před citem, před pohodlím. Na straně druhé, až takřka fanatický defekt z odmítnutí výsledku, že by jinakost následovala krok s hrdinstvím... Pravda je asi, jako ve všem, někde uprostřed. Každopádně sám, jsa patřící do této skupiny, zažívající pocity opovržení každý den na vlastní kůži, nejlépe vím, o čem mluvím. Nesehnat práci adekvátní vzdělání, jen pro svůj vzhled(v mém případě), jinak také pro svoji sexualitu, víru, politickou či rasovou příslušnost - to jsou kapitoly dne! Přijít někam, vystupovat slušně, být i upravený, ale slyšet např."
No, hodil byste se nám, ale nemáte potřebný prezenční vzhled", to je vpravdě diskriminační efekt doby. Kapitalismus s lidskou tváří prostě neexistuje a co je za, mimo nebo vpřed, je lhostejno - mosty jsou také bydliště. Novodobá ghetta tak zaplňují nejen lidé"nižších" cenových skupin, ale opět také intelektuálové, doplácející na svoji přirozenost. Nezávislost -jedinečnost, je věcí nemnohých, je výsadou silných a ti přežijí i všechny ústrky s tím spojené, ostatně vybrali si to sami -dobrovolně, tedy povětšinou. A kdo se pokusí být jedinečný, na úkor systému, aniž však musí, dokazuje jen, že pravděpodobně není jen silný, nýbrž až ztřeštěně opovážlivý. Pouští se do labyrintu, ztisícinásobuje nebezpečí, jež nese život už sám o sobě - po čase leckdy roztrhán na kusy svědomím dějin. Bylo by pošetilostí odmítat názory, hýbající degenerujícími a všemi spravedlivě průměrnými, jen leckdy již nelze říct - ano! Tam, kde lid jí i pije, ba i tam, kde uctívá, to obvykle zapáchá.
Neměl by chodit do kostela ten, jež chce dýchat čistý vzduch! Ctností prostého muže je hřích - zvláště věříme-li v osudovost jednoho, konečného života. To, co „vyššímu" druhu lidí slouží k výživě, posilnění, může být pro jiné -jedem. Nedá se proto nic dělat, je třeba vzít pocity oddanosti, obětí pro bližní, celou tu morálku sebeodříkání nemilosrdně na paškál a předvést před soud, zrovna tak, estetiku nezaujatého nazírání, pod jejíž zástěrkou si dnes vytváříme vlastní druh vědomí. Předpokládejme, že není reálně dáno, nic jiného, než náš svět -žádostí a vášní. Naše myšlení je pak jen odrazem těchto pudů k sobě navzájem - kariéra v řeči fádnosti jen blábol, nicota ukvapující se ve své strnulosti. Prostě a jednoduše: nemusím mít mobil, dům, ženu, práci, peníze postup, abych byl šťastný.
Stačí jen žít, VLASTNÍ život - věru. To, často na úkor bezpečí, hrdosti, morálních, sociálních aspektů- hoří-li dům, shoří i koberec v něm... Při vší světlosti novějších zítřků, bylo je i bude zapotřebí zničit tuhle strašlivou, destruktivní frašku. Vše, co je hluboké - miluje masku, nejhlubší věci dokonce pociťují nenávist vůči obrazu a podobenství. Neměl by tak být právě protiklad, tím pravým převlekem, v němž by kráčel stud nějakého boha? Člověka, jenž je hluboký ke studu ničemnosti, potkávají jeho osudy i citlivá rozhodnutí na cestách, k nimž dospějí nemnozí a o jejichž existenci nesmějí ani jeho nejbližší a nejdůvěryhodnější vědět. Každý hluboký duch potřebuje masku, ba více, kolem každého hlubokého ducha maska ustavičně vyrůstá, díky neustále pochybujícímu, totiž plochému výkladu každého slova, každého kroku, každé známky života, jíž projevuje.
Člověk se nemá sám sobě vyhýbat, byť by to mělo být tou nejnebezpečnější hrou, jež právě rozehrál - často totiž objeví, namnoze skrytě, svoji PRAVOU podstatu bytí. Zkrátka a dobře, je těžké být pochopen s mílovými kroky tam, kde ostatní šlapou chůzí žabí, ještě s ohledem na lekníny, aby nespadli do vody a nechtěně se náhodou nevykoupali. Řečí kolektivu - nekřičet tam, kde jiní mlčí. Ono totiž být opět ve vlastní zemi cizincem, toť o důvod víc, přemýšlet o charakteru, cti a přizpůsobení, byť často na úkor vlastního přesvědčení...
Vydáno dne (26.8.2001) / rubrika MG-POLEMIKA